Miluji fotit lidi, jsou pro mě hlavním tématem. Sice fotím i studie nebo krajiny, ale mě zajímá hlavně propojení s lidmi.
Mary McCartney je srdečná, příjemná a otevřená. Když se na drobnou štíhlou ženu v modrém svetru, širokých džínách a teniskách navržených její sestrou, módní návrhářkou, Stellou McCartney dívám, nemůžu si pomoct: hledám v její tváři samozřejmě rysy jejího otce, sira Paula McCartneyho, jednoho z nejslavnějších hudebníků světa.
Mary je v první řadě fotografka, které před objektivem stála řada významných osobností – slavná je například její obálka magazínu Rolling Stone s Paulem McCartneym a Taylor Swift, fotila ale třeba i covery pro polskou Vogue, magazíny GQ nebo kampaň pro klenotníka De Beers. Její fotky jsou – stejně jako ona sama – neteatrální, upřímné, přirozené.
Natočila též dokument o nejslavnějším nahrávacím studiu světa Abbey Road s názvem „If These Walls Could Sing“, který byl představen v roce 2023 v rámci oslav 90. výročí studia, jež je spojeno zejména s Beatles, ale i Pink Floyd nebo Deep Purple a stovkami dalších muzikantů.
Sir Paul McCartney, Maryin otec
Je také autorkou několika publikací s výběrem jejích fotografií a připravila i vegetariánské kuchařky, včetně té, která leží na stole v kanceláři pražského Rudolfina, kde má Mary výstavu. Jmenuje se Feeding Creativity, vydalo ji prestižní nakladatelství Taschen a najdete v ní nejen Maryiny fotky, ale též šedesát receptů pro slavné osobnosti jako například Woody Harrelson, Cameron Diaz, Jeff Koons nebo David Hockney. Mary je vymyslela a uvařila.
V současné době hlavně čerpá inspiraci pro své další projekty. „Byla jsem přizvána ke spolupráci na projektu World Human Forum, který je zatím trochu pod pokličkou, ale myslím, že příští léto budu fotit. Hledám také další nápad pro nový dokument. Měla jsem hodně práce s dokumentem o Abbey Road, pak s výstavami a teď cítím, že je čas přijít s něčím novým. Zajímá mě hodně řemeslo, propojení s jinými řemeslníky,“ uvažuje.
Jste známá fotografka, ale soubor vašich prací byl poprvé k vidění v Praze na výstavě v Rudolfinu. Podle jakých kritérií jste fotky vybírala?
Bylo jich několik. Zaprvé se dlouho přátelím s Martinou (lady Martina Lowe žije částečně v Londýně a pro český trh zastupuje značky jako Louis Vuitton nebo Bvlgari – pozn. red.) a už dlouho jsme hledaly projekt, na kterém bychom mohly společně pracovat. Martina je pro mě velkou inspirací, takže na prvním místě byla naše chemie a porozumění. Pak mi Martina představila prostor, který je samozřejmě velmi důležitý (fotografie Mary McCartney byly k vidění na ochozu galerie pražského Rudolfina – pozn. red.).
Dalším faktorem bylo to, že moje fotky byly vystaveny v rámci Designbloku, jehož letošním tématem byla Odvaha. A pak také hrála roli Praha. Přemýšlela jsem o stylu lidí v Praze, o tom, co by nás mohlo spojovat. Se všemi těmito myšlenkami jsem se vrátila po návštěvě Prahy do Londýna a prošla si své fotografie. Udělala jsem široký výběr obrázků, vytiskla je na velikost pohlednice a rozložila je ve svém ateliéru na podlahu. Martina přišla za mnou a začaly jsme je skládat dohromady. Miluji pořizovat fotky, ale také je třídit. A nad některými jsem si řekla, že budou skvěle vypadat v prostoru nebo že jim lidé v Praze budou rozumět, budou je pokládat za zajímavé a třeba v nich vyvolají příjemné pocity. Anebo se některé fotky prostě hodily k sobě. Jsou pořízeny v různých dobách, ale všechny spolu nějakým způsobem komunikují.
Mary McCartney fotila ve volném cyklu tanečnice z Crazy Horse
Salma Hayek se svým domácím mazlíčkem - snímek vznikl v hereččině kuchyni
Jsou na nich ženy, byl to záměr?
A jeden muž, nezapomeňte (usmívá se – jde o snímek Maryina otce sira Paula McCartneyho, k němuž se ještě fotografka během rozhovoru dostane – pozn. red.) Nemyslím si, že to byl záměr, prostě to tak vyšlo. Fotografuji totiž hodně ženy, možná víc ženy než muže. Miluji ženské tvary, ale není to tak, že bych chtěla fotografovat pouze ženy. Je to spíše přirozený vývoj. Když jsem začínala, dostávala jsem hodně zakázek pro ženské časopisy, jako je Harper’s Bazaar. Ale já hlavně miluji fotit lidi, jsou pro mě hlavním tématem, sice fotím i studie nebo krajiny, ale mě opravdu zajímá propojení s lidmi.
Proč?
Je to můj způsob, jak se spojit se světem. Jsem docela domácí typ, takže díky focení se dostanu ven a mám důvod se bavit s lidmi. Když totiž vyrazíte ven jen tak, můžete být trochu plachá a nemáte odvahu mluvit s cizími lidmi nebo se s nimi bavíte jen povrchně. Já se s nimi ale potřebuji propojit, aby vznikla dobrá fotka, obraz, jaký chci. Samozřejmě můžu někoho vyfotit jen tak, aby vypadal hezky, ale to mě moc nezajímá. Potřebuji získat na fotku něco, co podle mě opravdu zachycuje osobnost a emoce.
Vystavovala jste v Londýně, New Yorku nebo Paříži. Co pro vás osobně znamená výstava tady v Praze?
Je to pro mě příležitost přijet sem a užít si město. Byla jsem tu už několikrát, ale kvůli práci, když jsem fotila nějakou zakázku, a neměla jsem moc času na prohlídku města. Tentokrát jsme přijeli už den před výstavou a šli jsme se projít. Miluji procházky po městech. Je to skvělý způsob, jak poznat dané místo. A z uměleckého hlediska je to tady neuvěřitelné, Praha je opravdu nedotčená, miluji místní architekturu, barokní sochy, které jsou skoro všude, kam se v centru podíváte. A obdivuji gotickou architekturu (dívá se z okna kanceláře v Rudolfinu na Pražský hrad – pozn. red.). Takže katedrála na vrcholu kopce je wow. Praha má spoustu wow faktorů a velmi se liší od Londýna. Nemluvím místním jazykem, takže náhodné konverzace, to, co lidé říkají, vůbec neodvádí mou pozornost. A na všech svých výstavách jsem nadšená z lidí, kteří se na mé fotky přijdou podívat, z našich rozhovorů, když mi říkají, jak na ně moje fotky působí a jaké v nich vyvolávají pocity.
Baví vás více fotit slavné osobnosti, jako je třeba Kate Moss, Liv Tyler nebo Salma Hayek?
Já to nerozlišuji. To, co mě přitahuje, je setkání člověka s člověkem. Nezáleží na tom, jestli jsou lidé známí, nebo jestli je znám já osobně. Musí to být někdo, kdo mě zajímá, ať už po kreativní stránce, nebo se mi líbí jeho styl. Může to být někdo, kdo napsal něco, co mě opravdu oslovilo, co mě nutí cítit se naživu. Fotografie je způsob, díky kterému můžu cítit.
Co cítit?
Cítit. Prostě cítit.
Některé z vašich fotek vznikly na zakázku. Je to tak? A přistupujete k nim stejně jako ke svým projektům?
Ano, fotky s Kate Moss nebo Salmou Hayek vznikly jako zakázka, když mě někdo požádá: „Přijdeš a vyfotíš Salmu Hayek a jejího domácího mazlíčka, sovu?“ A tak vznikne fotka. Trochu Salmu znám, ale lidé si často myslí, že fotím své slavné známé, protože jsem Mary McCartney. Jenže já jsem profesionální fotografka, dostanu zakázku a prostě pracuji.
Ale mám samozřejmě i osobní projekty, jako ta fotka, jak si žena obléká vysoké černé boty. Oslovila jsem Crazy Horse a zeptala se, jestli můžu přijít a vyfotit tanečnice při zkoušce. I když jde o zakázku nebo módní focení, vždycky se snažím držet svůj styl, jednoduchost, v každé situaci ráda nechávám prostor pro spontánnost. Nemyslím si, že když se podíváte na mé fotky, představíte si velké studio, obří produkci a velké množství světla. Nepoužívám blesk, mám ráda spíše filmové svícení. A i když vyfotím třeba jen jeden snímek, udělám ho tak, že působí docela filmově. Líbí se mi, když mají fotky nádech života a fantazie. Všechny mé fotky jsou osobní, jsou to díla, se kterými bych chtěla žít, která se mi líbí. Mám je ve svém ateliéru, a když se na ně dívám, zasním se nebo mě přivedou k nějaké myšlence. A to je to, co chci přinést divákovi.
Je tu také fotografie vaší sestry Stelly, módní návrhářky, která je, stejně jako vy, vegetariánka a ve své módní značce nepoužívá kůži. Na fotce má ruličku z jazyka…
To je poprvé, co jsem ji vystavila na výstavě, stejně jako fotky se Salmou Hayek a Liv Tyler. Na fotce mé sestry a mé nejlepší kamarádky zároveň se mi líbí smysl pro humor, ráda při focení udržuji lidi v pohybu, udržuji energii, a ona navíc od dětství umí dělat tu věc s jazykem, kterou já neumím (zkouší udělat z jazyka ruličku – pozn. red.).
Vaše maminka Linda McCartney byla muzikantka, skvělá máma, ale také fotografka…
… a aktivistka.
Ano, aktivistka. A myslíte si, že se talent na focení dědí?
To je zajímavé. Ano, cítím to. Všichni v mé rodině umí fotit a já si vždycky myslela, že fotit umí všichni lidé na světě. A pak jsem si jednou prohlížela fotky z dovolené jedné své kamarádky. Byly tak špatné… Lidé na nich měli uříznuté hlavy, všechno fotila z velké dálky. A já si tehdy řekla: „Tak tohle možná umím lépe.“ A začala jsem pozorovat ostatní lidi, jak si berou foťák do ruky a jak jsou z něj trochu vystrašení. Já jsem v pohodě. Cítím se s ním dobře, protože jsem s fotkou a s fotoaparátem vyrůstala. Jako dítě mě rodiče brávali s sebou na cesty, chodívali jsme společně na výstavy a do muzeí. Moje máma měla krásné fotografické knihy a já si je strašně ráda prohlížela. Takže ano, částečně se talent dědí.
Když jsem tedy viděla ty nepovedené fotky své kamarádky, udělala jsem jednu věc: zavolala jsem mámě a řekla jí, že se stanu profesionální fotografkou, že to zkusím. A od té doby jsem hlavně hodně fotila, abych našla svůj styl.
Liv Tyler se proslavila díky filmové sérii Pán prstenů
Herečka známá z filmu Pátý element Mila Jovovich
Myslíte si, že v něčem následujete fotografické umění své matky?
Určitě to tak cítím. Na začátku jsem šla na malý kurz fotografie, abych se naučila používat foťák, třeba nastavit rychlost závěrky a clonu. Učila jsem se fotit na film, bylo to totiž už před 35 lety a digitální foťáky tehdy ještě nebyly tak rozšířené. Na kurzu jsem dostala za úkol pořídit sérii fotografií v okruhu 100 metrů od svého domu. A když jsem přemýšlela nad tím úkolem, vzpomněla jsem si na mámu a na to, že jsme si vlastně v přístupu k práci hodně podobné. Přitahují nás podobné věci. Její styl a způsob, jakým fotila portréty, je podle mě podobný stylu, který používám já. Snažím se, aby se lidé při focení cítili příjemně. Nechci být příliš dominantní. A ona to dělala taky. Zdědila jsem její styl a přístup.
Je nějaká fotografie od jiného fotografa, kterou byste ráda pořídila sama?
Těch je tolik. Musím přemýšlet…
Třeba nějaká od Lindy McCartney?
Od ní asi všechny, opravdu se mi líbí. Když jsem se stala fotografkou, začala jsem se na její práci dívat úplně jinak. Vše na jejích fotkách vypadá tak lehce, přirozeně, přitom fotila na manuální fotoaparát, který musela nastavit, a stejně dokázala zachytit letmé okamžiky. Pamatuji si, že jsem ji vzala na oběd, abych se jí zeptala na to, co jako dítě nutně nevnímáte, protože pro vás v té době není samozřejmě vůbec důležité, co se líbí vašim rodičům. Já jsem si s mámou sedla a zeptala se: „Mami, jak jsi pořídila ty fotky Jimiho Hendrixe?“ Ona udělala fotku, kde zpívá a je při tom tak uvolněný, tak neformální… Z fotky je cítit, jak velký talent to byl, přes všechny jeho rokenrolové pózy. Myslím, že podobný přístup můžete vidět i na mé výstavě, třeba Mila Jovovich působí velmi autenticky.
Přitahují mě fotografie Diane Arbus. Miluji Jacquese Henriho Lartiguea a jeho knihu Lartigue’s Riviera, má v sobě glamour, ale je velmi reálná. Mám ráda skutečné lidi a věci, které mají hloubku.
Když jsem si dělala rešerši, narazila jsem na fotku od Lindy McCartney. Je na ní váš otec Paul, který v kabátě schovává vás jako malé miminko. Pamatujete se na ni?
Jsem ráda, že o ní mluvíte. Ta fotka byla pořízena velmi spontánně, ale už léta spojuje tolik lidí po celém světě. A to ukazuje sílu fotografie. Je to rodinná momentka, ale přitom je na ní neuvěřitelné světlo, takové to teplé světlo západu slunce. To vyžaduje skutečný talent, umět zachytit takový moment – kdyby ji máma vyfotila o sekundu dřív nebo později, už by nebyla tak silná.
Už je to sice deset let, ale musím se vás na to zeptat. Vy jste totiž fotila i královnu Alžbětu II. Jaké to bylo?
Myslela jsem, že umřu. (směje se) Z nějakého důvodu jsem se navíc rozhodla, že budu fotit na film. Spotřebovala jsem dvě tři role filmu a pak jsem čekala, až se vrátí asistent, který je šel vyvolat, a říkala jsem si: „Proč jsi to udělala?“ Ale chtěla jsem dosáhnout kvality fotky na film, navíc je pro mě důležité udržet kontakt s člověkem, kterého fotím, a proto ráda fotím na film, nemusím sledovat monitor. Já se totiž velmi snadno nechám rozptýlit. Jsem trochu jako motýl.
Byl to přísně tajný projekt a fotilo se v Buckinghamském paláci. Už jen projít branami paláce bylo něco neuvěřitelného. Mě vždycky přitahovalo zákulisí, jsem šťastná, když mě někdo pozve do svého osobního světa. Ať už je to královna, nebo tanečníci. Dokonce i ta fotka Salmy Hayek se sovou vznikla v její kuchyni. Být pozvána do něčího domova je opravdová výsada. A získáte úplně jiné fotografie, protože člověk se cítí pohodlněji, bezpečněji. Nastavila jsem vše u okna, královna tam měla i své osobní rodinné fotografie. A červenou krabici s dokumenty a papíry, chtěla totiž mít portrét při každodenní práci, ne v koruně s pláštěm. Ale byla jsem velmi nervózní, protože jsem věděla, že v tomhle případě nikdy nedostanete druhou šanci.
Mluvíte o tom, že potřebujete s lidmi, které fotíte, cítit spojení. Jak jste toho docílila v případě Alžběty II.? Přece jen to byla britská královna.
Byla jsem tam jen já a asistent. Použila jsem přirozené světlo. Nechtěla jsem kolem ní dělat rozruch, protože jsem měla pocit, že by se jí to nelíbilo, že příliš mnoho lidí by ji rušilo. Bylo to krásné a zvláštní zároveň.
Je na světě nějaká osobnost, kterou byste ráda vyfotila?
Je jich tolik, třeba David Attenborough, ale napsal mi, že nerad pózuje. Miluji taky Dolly Parton.
Jste také filmařka. V roce 2023 jste natočila dokument o studiu Abbey Road „If These Walls Could Sing“. Co by se stalo, kdyby zdi mohly zpívat?
Víte, jde spíš o pocit. Je to stejné, jako ta fotka s mým tátou. Nevidíte jeho obličej. Odchází v obleku s obrovskou kyticí na rameni. Pro focení si vybral jedno místo v Londýně, které má skutečnou atmosféru. Je tak trochu na cestě. A stejné je to i s Abbey Road, kde prostě cítíte všechny, kdo tam kdy byli, cítíte kreativitu. Hudba je jedna z nejdůležitějších věcí na světě a je to, jako by hudba do té budovy prosákla. Pro mě je to místo, které obdivuji, protože tam tvrdě pracovalo tolik talentovaných lidí. Bydlím poblíž, takže vždycky vidím muzikanty, jak přecházejí po slavném přechodu pro chodce a putují do studia.
Byl to můj první dokument a já se snažila, aby byl opět docela osobní a anekdotický, aby diváky bavil jako dobrý přítel, aby je vtáhl. Chci, aby mé fotografie i filmy byly přístupné. Abych lidi pozvala dovnitř, vzala za ruku a zavedla na to místo. Hodně jsem se naučila.
Co třeba?
Třeba že Beatles změnili způsob nahrávání, protože na začátku 60. let měl rozhodující slovo producent. Vy jste jako hudebník musela přijít v určitý čas, být připravená, nahrát písničku a pak další. Nahrávání bylo velmi přísně organizované a striktní. Ale jak Beatles získali vliv a popularitu, měli v tom procesu stále větší slovo. Mohli říct, že možná přijdou o něco později a budou nahrávat o něco déle, mohli ve studiu experimentovat. Navíc ve studiu měli spoustu rekvizit třeba pro Yellow Submarine a byla tam spousta nástrojů, které se používaly pro zvukové efekty v jiných projektech. A Beatles k nim prostě přišli a využili je. To jsem si nikdy předtím neuvědomila.
Jako dítě mě rodiče brávali s sebou na cesty, chodívali jsme společně na výstavy a do muzeí.
Jakou píseň byste tam nahrála vy?
Myslím, že bych tam spíš pozorovala a fotila. To by se mi líbilo. Být v nahrávacím studiu je vlastně stejné jako být u někoho doma, protože je to osobní, kreativní prostor. Jednou jsem takhle mohla při práci fotit Joni Mitchell, jak poslouchá nahrávku, co právě nahrála. Bylo to kouzelné.
Jste také aktivistkou bojující za práva zvířat. Ovlivnilo vaše dětství váš postoj k zvířatům a přírodě?
Ovlivnilo mě to v tom smyslu, že jsme tak prostě vyrůstali, nejedli jsme zvířata včetně ryb. Já osobně je nepovažuji za jídlo. Když jsem odešla z domova, zkusila jsem to, řekla jsem si: „Teď jsem dospělá a kupuji si vlastní jídlo, vařím si vlastní jídlo.“ A chutnalo mi to, ale necítila jsem se dobře v tom smyslu, že byla živá bytost zabita kvůli tomu, že mi něco chutná.
Moje máma milovala vaření a já ráda sdílím recepty. Ale velmi nerada lidi poučuji a kážu jim. Myslím si, že lepší způsob, jak někoho přesvědčit, aby se stal vegetariánem, je sdílet recepty, které jsou chutné, ale nic nepřikazovat, protože pak stejně člověk udělá pravý opak, i já bych to tak udělala. Nemusíte být úplně vegetariáni. Můžete to prostě zkusit. A pokud vám jídlo bez masa chutná, můžete v tom pokračovat. Může to být postupný proces. Vegetariánské vaření je kreativní. Je to zelenina, barvy a chuti. Miluji vařit s přáteli, poslouchat při tom dobrou hudbu, zapálit si svíčky a hezky si povídat.
Kde jste brala recepty do své kuchařky Feeding Creativity s podtitulem A Cookbook for Friends and Family, které jste připravila pro známé osobnosti a fotila je?
Vždycky jsem o dané osobě přemýšlela. Tak třeba jsem napsala herečce Michelle Yeoh, jaké jsou její oblíbené ingredience, a ona mi je poslala. A já si říkala: „Tak co z toho uvařit?“ A připravila jsem polévku, která byla fakt výborná, a odnesla ji k ní do hotelu (polévka obsahuje chilli, citron a zázvor – pozn. red.). A víte, co na tom bylo nejlepší? Poprosila mě o recept, říkala, že polévka je perfektní, skvělá při natáčení, protože je sytá, ale neuspává. Někdy mě zase inspiruje ingredience samotná, řeknu si třeba aha, červená paprika. Mám ji ráda, protože je šťavnatá a trochu sladká. Můžu ji udělat s rajčaty, přidat ji do rajské omáčky místo cukru, který tam lidé často dávají. A pak se hodí i balzamikový ocet.
A co bych vždycky našla ve vaší ledničce?
Nechte mě přemýšlet, musím si představit svou ledničku. Zeleninu. Celer. Mám v ledničce plnou zásuvku na zeleninu. Spoustu nakládané zeleniny. Majonézu. Miluji majonézu.
Já taky.
Hořčice, miluji totiž připravovat sendviče, mám spoustu druhů majonézy a hořčice. Kupuji si speciální mléko z mlékárny Ahimsa v Anglii. Je provozována dobrovolníky, kteří chovají telata a krávy společně. Je to tedy takové šťastné mléko. Mám obvykle jednu lahev. Mám ráda džusy. Zázvor. A pak marmeládu. Miluji pomerančovou marmeládu. Ale kdybych měla vybrat jednu věc, která je moje nejoblíbenější, řeknu olivový olej. Hodí se ke všemu.
