Když se Michelle Obamová v roce 2022 nechala malovat pro svůj oficiální portrét pro Bílý dům, pět let po odchodu z funkce, oblékla si dlouhé blankytné šaty od Jasona Wu. Nadýchané, vzdušné, s odhalenými rameny. Sedí klidně, lehce zamyšlená, dívá se pozorovateli přímo do očí. Šifonová modř působí svěže – podobně jako její někdejší přístup k roli první dámy. Živost barvy jako by evokovala optimismus, který tehdy rámoval i styl vlády jejího manžela.
Obraz tak jemně ilustruje, jak Michelle používala módu coby nástroj sdělení. Z okamžiků těsně předtím, než malířka Sharon Sprungová vzala do ruky štětec, vznikla série fotografií – jedna z nich zdobí i obálku knihy The Look. Listovat v ní je radost. O to víc, když si čtenář uvědomí, že řada těch skvostných rób, šatů a kostýmů vznikla v ateliérech návrhářů, kteří byli tehdy téměř neznámí – a dnes patří k výrazným jménům americké módy i díky tomu, že jim Michelle Obamová dala prostor.
Během osmi let v Bílém domě se Michelle rozhovorům o svém stylu vyhýbala – ostatně jako její manžel –, aby její oblečení neodvádělo pozornost od mnoha iniciativ, jimž se jako první dáma věnovala. Přesto pro ni oblečení nikdy nebylo jen dekorací. Abychom pochopili proč, je třeba vrátit se na začátek.
(vlevo) Šaty z kovové síťoviny, které pro poslední státní banket Obamových v Itálii vznikly v ateliéru Versace, vážily téměř sedm kilo. Stylistka Meredith Koop sice váhala, ale od Michelle zaznělo: „Jdeme do toho.“ (vpravo) Jedna z prvních spoluprací s návrhářem Jasonem Wu: bílé šaty na inaugurační ples 2009 jsou zdobeny krystaly Swarovski a květinami z organzy.
Zářivé barvy, zářivé úsměvy
Prvním oblečením, na které si z dětství vzpomíná, byly hnědé polyesterové šaty s límečkem à la Peter Pan. Vybrala si je sama, když jela s rodiči nakupovat – tehdy zvítězila praktičnost nad parádou, jak ji to naučila matka. Líbilo se jí, že se nemačkají, schovají fleky a mají dlouhý zip, který dokázala bez problémů zapnout sama. „Stačilo do nich vklouznout, vzít si bílé podkolenky a botky Mary Jane, a mohla jsem vyrazit do světa – nebo do mateřské školy,“ píše Michelle.
Už tehdy pochopila, že cítit se dobře v tom, co má na sobě, je stejně důležité jako oblečení samotné. Jak přiznává, další léta byl její vztah k módě spíš vlažný. Její život na mnoho let pohltila studia na Princetonu a Harvardu a v advokátní praxi si pak vystačila se strohými kostýmky, sukněmi a blůzami – šlo jen o to, vytvořit jednoduchý protipól k nudným pánským oblekům.
Když její manžel Barack, tehdejší senátor za Illinois, oznámil v roce 2007 kandidaturu na prezidenta, musela začít o šatníku přemýšlet jinak. S blížícími se volbami vyrazila na nákupy – tehdy ještě neměla žádného poradce, který by jí přihrál dokonalý outfit. Byla si vědoma své postavy i toho, jak obtížné je najít něco, co skutečně sedí. „Měřím metr osmdesát, mám krátký trup a dlouhé ruce, takže lem i rukávy mi často bývají krátké.“ Nakonec objevila v konfekci béžový kostýmek z měkkého tvídu se zlatými nitkami. „Připadala jsem si v něm slavnostně – a hlavně mi perfektně seděl.“
O dva roky později – už jako první dáma USA – rychle poznala temnější stránku své role: permanentní dohled a neúprosnou mediální kritiku. „Muži novináři, ženy novinářky, na tom nezáleží – když jste žena ve veřejném životě, často vás redukují především na váš fyzický vzhled. Postupem času jsem pochopila, že nikdo není dost hezký ani dost dobře vypadající, aby unikl kritice. A jako černoška jsem byla pod obzvlášť ostrým drobnohledem, neustále hodnocena, zda je můj outfit ‚přijatelný‘ a ‚vhodný‘, přičemž barva mé kůže vyvolávala ještě větší reakce než barva mých šatů.“
Odvaha jí sluší. Michelle Obamová vydává knihu a slaví svou novou módní éru |
Spojila se s Laurou Bushovou a Hillary Clintonovou, které ji překvapily svou otevřeností a velkorysostí, s jakou jí předaly rady a zkušenosti. Přesto si uvědomovala, že jako první Afroameričanka v této roli bude čelit jiným očekáváním. Přemýšlela o tom, jak každá první dáma přinesla do Bílého domu vlastní styl: Jacqueline Kennedyová pastelovou eleganci šedesátých let, Hillary Clintonová čelenky a kalhotové kostýmy, Laura Bushová konzervativní klasiku, Nancy Reaganová lásku k haute couture. A pak Barbara Bushová, která dávala najevo téměř demonstrativní nezájem o módu.
Michelle věděla, že musí přijít s vlastním přístupem. Nechtěla vytvářet obraz „podívat se, ale nesahat“. „Chtěla jsem, aby ke mně lidé chodili bez bázně: k objetí, ke smysluplné konverzaci, a dokonce i do Bílého domu, který jsme se od prvního dne snažili otevřít co nejvíc – jak jen to ochranka dovolila. Moje oblečení to muselo odrážet.“
V jejím oblíbeném chicagském butiku Ikram jí těsně před inaugurací v roce 2009 padla do oka dvacetiletá stylistka Meredith Koopová, která jí okamžitě porozuměla. Meredith práce v butiku bavila, ale zároveň přemýšlela, jestli by se neměla věnovat spíš kariéře terapeutky – oboru, který vystudovala. V týmu první dámy měla jedinečnou roli – existuje totiž jen jedna pozice, kterou může první dáma Spojených států obsadit osobou dle svého výběru. „Může to být pečovatelka o děti, zahradník nebo nějaký asistent, kterého si chce vzít s sebou. Kdokoliv. Tou osobou jsem byla já,“ řekla Meredith Koopová v rozhovoru pro americký Vanity Fair.
Přitom předtím, než se stala Michellinou stylistkou, neměla žádné zkušenosti s oblékáním politiků ani slavných osobností. Společně pracovaly se zářivými barvami, jež – podle Michelle – „měly vyvolat stejně zářivé úsměvy“. Modely byly spíš konzervativního střihu, často s odhalenými rameny, a hlavně: muselo se v nich dát hýbat. Když si Michelle Obamová zkoušela nový outfit, zvedala ruce nad hlavu do velkého „O“, aby měly jistotu, že ji šaty nebudou omezovat. Zvlášť při objetích.
„Dodnes mám na instagramu slogan ‚always hugger-in-chief‘,“ píše Obamová. Jedny z jejích nejslavnějších šatů navrhl její oblíbený Jason Wu – byly to ty, ve kterých s manželem tančila na inauguračním plese. „Když jsem se oblékla do těch nádherných šatů z bílého hedvábného šifonu, ozdobených maličkými květy z organzy a krystaly Swarovski, necítila jsem se jen připravená na inaugurační bál, ale na svou novou roli první dámy.“
Oprah jako zasvětitelka
Krátce po prvních volbách jí zavolala moderátorka a spisovatelka Oprah Winfreyová, aby s novopečeným prezidentským párem připravila rozhovor pro The Oprah Magazine. Michelle nevěděla, co si vzít na sebe – a tak si oblékla obyčejné bílé capri kalhoty a růžový svetr, které vytáhla ze skříně. „Byla jsem nervózní, tak jsem si vzala to, v čem jsem se cítila dobře.“ Oprah jí věnovala dva kostýmy Ralph Lauren a kolekci luxusních pletených svetrů.
„Byl to můj první zážitek s oblečením od návrháře. Když jsem se těch materiálů dotýkala, pochopila jsem, proč je kolem nich takový rozruch – jak jsou neskutečně měkké a hebké. A když jsem si kostýmy vyzkoušela, žasla jsem nad kvalitou zpracování. Správný střih, který mi perfektně seděl, mi dodal sebevědomí a pocit, že jsem krásná.“
Vzpomíná také, že když Oprah přijela k Obamovým do obýváku, přišlo ještě jedno poprvé: Michelle se nechala – poprvé od svatby – nalíčit profesionálem. Jejím dvorním vizážistou se pak stal Carl Ray. Ten v knize The Look podrobně popisuje, jak líčil tvář první dámy s dokonalou pletí, kterou zdědila po matce. Na oči nejčastěji používal zlaté, bronzové nebo broskvové stíny a na horní víčka přidával černou linku. Na večerní akce rámoval oči černou tužkou a modeloval je i stříbrnými stíny.
„Na její rty používám tužku, rtěnku a lesk. Pětasedmdesát procent času sahám po přirozených barvách v mnoha tónech – broskvové, hnědé, karamelové a růžové. Nic příliš rušivého, jen vylepšit to, co už je hezké. Líbí se jí, že jsem rychlý. Někdy se ani nenamáhá podívat se do zrcadla, když jsem hotový. Říkám jí: ‚Podívej se na sebe, jsi krásná!‘“ vypráví vizážista v knize The Look. „Prezident Obama mi při mnoha příležitostech řekl: ‚Děkuji vám, že Michelle vypadá a cítí se krásně.‘ Na to jsem vždycky odpovídal: ,Je mi ctí, pane.’“
(vlevo) Michelle Obama před sedmi lety při turné ke své knize Becoming – v té době už si mohla dovolit extravagantnější saka a kostýmy. (vptavo) Na celostátním sjezdu Demokratické strany USA v roce 2012. Návrhářka Tracy Reese neměla tušení, že Michelle zvolí její šaty: „Obdrželi jsme tolik objednávek od obchodů, že jsme museli nechat tuto látku speciálně utkat, abychom mohli vyrobit tisíce šatů.“
Americký módní design
Hned od začátku si Michelle, pokud jde o styl oblékání, nastavila jasnou a neotřelou filozofii: rozhodla se nosit značky, které byly kvalitou srovnatelné se slavnými módními domy, ale samy ještě nebyly tak známé. Upoutali ji tři výrazní mladí designéři: Tracy Reeseová, Narciso Rodriguez a Naeem Khan. „Černoška, syn kubánského imigranta a indický Američan reprezentovali rozmanitý talent amerického módního designu, který jsem chtěla ukázat světu,“ píše v knize. Manžela doprovázela při cestování, kdykoli to bylo vyžádáno a prospěšné – když měla pocit, že by její přítomnost mohla mít vliv.
Cestovala i sama, aby upozornila na témata, která jí ležela na srdci – konkrétně třeba na přístup ke vzdělání pro všechny dívky bez ohledu na to, kde žijí. „Do každé země, kterou jsme s Barackem navštívili, jsme vložili mnoho úsilí, a to i do toho, co jsme měli na sobě. Museli jsme zohlednit symbolický dopad svých návštěv coby prvního prezidentského páru jiné barvy pleti – mnoho lidí po celém světě se v nás vidělo,“ píše bývalá první dáma.
Při zahraničních cestách nebo státních večeřích sahala po návrhářích z dané země – či po amerických tvůrcích s kořeny v ní. Kdo by mohl zapomenout na třpytivé růžovozlaté šaty Versace, které měla na sobě při státní večeři pro italského premiéra? Překvapila i topem a kalhotami od jihoafrického designéra při cestě do Jižní Afriky. Thebe Magugu si vzal fotografii její matky jako mladé ženy a zapracoval ji do vzoru na modrém podkladu. Proslavila i Jasona Wu, rodáka z Tchaj-wanu, do té doby neznámého mladého návrháře, jehož modely nosila po celých osm let.
Tohoto přístupu si dobře všimla i tehdejší šéfredaktorka Vogue Anna Wintourová, která v knize píše: „Dokázala, že první dáma může nosit oblečení značky J.Crew stejně nezapomenutelně jako Gucci nebo Alexander McQueen. V dnešní době se hodně mluví o takzvané demokratizaci módy, ale paní Obamová byla v tomto ohledu daleko před námi. Otevřela dveře a dala lidem pocit, že sem patří.“
Michelle Obamová píše i o tom, jak milovala klasické zavinovací šaty Diane von Furstenberg – měla je v mnoha barvách i potiscích –, ale také o neochotě nosit podpatky vyšší než pět centimetrů. Podle Meredith Koopové byla otevřená nejrůznějším nápadům, ale hned řekla, když se jí něco nelíbilo. Když jí Jason Wu ušil šaty na jedno focení a ona se v nich necítila dobře, odmítla je. Po zkoušce je Meredith s návrhářem upravili – ze šatů vznikl top, který zkombinovali s džínami značky Sami Miró.
Média neustále číhala na přešlap. Michelle si toho byla od začátku vědoma – stejně jako její předchůdkyně. „Viděla jsem, jak se někteří lidé soustředili na moje paže jako na další způsob, jak mě ‚odlišit‘. Na druhou stranu mi mnoho žen řeklo, že se cítí pohodlněji, když ukazují své paže poté, co mě viděly v šatech nebo topech. Byla jsem poctěna, že tito lidé vnímali moje paže jako symbol síly,“ vzpomíná Michelle.
Když už média opustila fixaci na její paže, začala se podivovat nad její zálibou v kardiganech. Když se v propínacím svetříku objevila i v Buckinghamském paláci, a navíc si dovolila lehce obejmout královnu kolem ramen, vyvolalo to pozdvižení. Rozruch způsobil i moment, kdy při prohlídce národního parku Grand Canyon vystoupila z letadla v obyčejných šortkách. Pro Michelle to bylo úsměvné – bylo přece horko a šlo se na túru. Na kauzu dnes vzpomíná jako na „shorts-gate“.
Paruky vystřídaly copánky
Ve druhém volebním období (2013–2017) chtěla Michelle trochu opustit konzervativní siluetu a začít si víc hrát. Věděla, že Barack už nebude kandidovat, a tak si dovolila rozvernější kostýmy, volnější linie, a dokonce si ostříhala ofinu. Tehdy už věděla, co jí vyhovuje, a pokud se jí nějaké šaty zalíbily, nosila je opakovaně.
Milovala šaty od Jasona Wu s kulatým výstřihem, plisováním, krátkými rukávy a páskem. „Měly krásný jednoduchý střih a obvykle byly z lehkých materiálů. A mohla jsem k nim nosit podpatky i baleríny.“ Jedny a tytéž šaty od Tracy Feithové nosila tak často, že se dostaly na titulní stránky novin: „To vypadá povědomě, Michelle!“ napsal k tomu The Daily Mail v roce 2013. „Ani jsem si neuvědomila, jak často jsem je nosila, dokud jsme nevyhledali všechny fotky, na kterých je mám na sobě… Miluju ty šaty. Kéž bych je měla. Mnoho šatů, které jsem nosila opakovaně nebo na významné události, je v archivu,“ řekla Michelle Obamová v rozhovoru pro InStyle.
Hodně si dávala pozor na to, co si ráno obouvá. Najít boty, které by byly elegantní a zároveň funkční pro veřejná vystoupení, bylo neustálou výzvou. „Obuv totiž zásadně ovlivňuje to, jak se člověk během dne cítí – a v roli první dámy, kdy program často znamenal hodiny stání, chůze a přesunů mezi akcemi, to nebyla maličkost,“ říká Meredith Koopová. Nepohodlné boty dokážou pokazit celý den, a tak celých osm let ve funkci dávala Michelle přednost plochým botám, nízkým podpatkům a někdy i teniskám. Při akci Let’s Move v roce 2013 se objevila například v modelu Missoni x Converse.
Po odchodu z Bílého domu už Michelle sice nebyla první dámou, ale byla zase sama sebou. To se projevilo na jejím oblékání, k němuž se ještě dostaneme, ale i na účesu. Michelliny vlasy si totiž vytrpěly své. Vyrůstala v době, kdy byly kudrnaté vlasy pro mnoho Afroameričanek něco, co se „muselo napravit“. Ve filmech, v reklamách i mezi panenkami, s nimiž si děti hrály, převládal jediný obraz krásy – bílé ženy s rovnými vlasy. Neděle proto v černošských rodinách znamenaly vlasový rituál: hodiny mytí, rozčesávání a bolestivého „lisování“.
Michelle vzpomíná, jak už jako pětiletá sedávala na židli u kuchyňského dřezu, zatímco matka nahřívala tenký hřeben nad plamenem sporáku, zkoušela jeho teplotu o ručník a pak ho pomalu protahovala jejími vlasy. Občas zůstala drobná spálenina za uchem nebo na zátylku. Když bylo hotovo, vlasy byly na pár dní hladké, ale čím dál zničenější.
V šesti letech ji matka začala posílat ke kadeřnici do suterénního salonu v sousedství. Bolest u profesionálky byla alespoň kratší a výsledek vydržel déle. V deseti si vyprosila první relaxer. Chemický přípravek pálil pokožku hlavy, ale přinesl pocit úlevy: vlasy zůstaly rovné bez ohledu na vlhkost. Nemusela „dávat pozor“. Nemusela řešit, zda se po tělocviku vrátí do přirozeného tvaru. „Teprve zpětně jsem si uvědomila, že jsem se už jako dítě stala součástí průmyslu, který vydělával na tom, aby černošské dívky měnily svou přirozenost – a že péče o černošské vlasy je časově i finančně náročná věc, kterou většinová společnost často nevidí,“ píše Michelle.
(vlevo) Letos v červnu se v Chicagu otevře Prezidentské centrum Baracka Obamy (Obama Presidential Center). Součástí komunitního centra, muzea a knihovny budou také vybrané šaty první dámy USA. Veřejnost je uvidí poprvé – dosud byly uložené v archivech. Michelle Obama občas s nadsázkou přiznává, že je jí líto kousků, které si oblíbila.(vpravo) Dnes však nosí třeba motorkářskou bundu od Palmer//Harding.
Na střední škole v Chicagu objevila širší komunitu černošské krásy i salony v centru města. Začala si šetřit peníze z brigád, jezdila autobusem za novými střihy, nechala si ostříhat vlasy do krátkého načechraného mikáda. „V salonech nešlo jen o účes – byl to prostor sdílení, smíchu, podpory. Péče o vlasy se stala i společenským rituálem.“ Během studií na Princetonu a později v právnické praxi cítila Michelle tlak přizpůsobit se převážně bílému korporátnímu prostředí. Vlasy si proto dál nechávala rovnat.
Když sílilo hnutí za přirozené nošení afro účesů, věděla, že si takový krok nemůže dovolit – nejprve coby právnička, později jako první dáma. „Pokud jsem to nedokázala v americkém korporátním bílém světě, neměla jsem šanci to dokázat v Bílém domě.“ Už během kampaně byla s Barackem vykreslována jako „jiná“. Nechtěla, aby se její vlasy staly dalším tématem, které by odvádělo pozornost.
Během let v Bílém domě proto zůstávala u uhlazeného, rovného stylingu, zatímco na ulici stále víc Afroameričanek nosilo – konečně beze studu – copánky, afro nebo lokny. Protože si nechtěla vlastní vlasy úplně zničit, začala nosit hladké paruky a příčesky. Teprve po odchodu z úřadu to změnila. Zase si nechala vlasy zaplétat do copánků, které nosila jako studentka. Účes už nemusel být „přijatelný“, mohla si ho vybrat sama. „Jsem ráda, že jsem dosáhla fáze života, kdy se cítím dost silná a svobodná na to, abych nosila vlasy tak, jak chci,“ píše.
Šťastná šedesátnice
Když začala přemýšlet o tom, jak se bude dál oblékat jako osobnost, a ne instituce, došlo jí, že chce vyzkoušet nové siluety a styly, které si dřív nemohla dovolit. „Unavovalo mě nosit sukně a šaty!“ přiznává. Zásadní proměna jejího stylu přišla během turné ke knize Becoming v roce 2018. Meredith Koopová už tehdy měla jasnou vizi: luxusní kalhotové kostýmy, kombinézy, výrazné střihy, lesk, ozdoby, lehce divadelní šarm. Oblečení do velkých sálů, pod světla reflektorů.
„Také mě přiměla nosit vyšší podpatky s argumentem, že musím jen přejít jeviště ke svému místu, žádné velké chození, žádné dlouhé stání,“ vzpomíná Michelle. Na brooklynské zastávce turné, kde s ní vedla rozhovor herečka Sarah Jessica Parkerová, přišla v metalicky zlatých kozačkách nad kolena s jehlovými podpatky od Balenciagy. Model se během několika hodin vyprodal.
Proměna stylu byla zřejmá i v roce 2024, kdy vystoupila na Národním sjezdu Demokratické strany na podporu Kamaly Harrisové. Kalhotový kostým bez rukávů od značky Monse upoutal pozornost. Paže, které byly kdysi předmětem debat, působily sebejistě a přirozeně. Přítomnost na pódiu měla váhu sama o sobě. Vystupovala jako veřejně respektovaná osobnost, která může mluvit otevřeně.
Během turné ke knize The Light We Carry v letech 2022 a 2023 šla Meredith Koopová ještě dál. Mluvila o archetypu „cool girl“. Objevil se džínový komplet od Ganni, kožená motorkářská bunda Palmer//Harding se zvonovými kalhotami, výrazné textury a siluety. V Bílém domě by podobné modely působily příliš nápadně. Teď se staly součástí jejího běžného šatníku. Všimly si toho i její dcery. „Kradou mi to ze skříně,“ žertuje, když mluví o Malii a Sashe. „Říkám jim: ,Můžete do mého šatníku, ale jen když vím, co tam děláte.’“
Michelle bylo letos v lednu dvaašedesát let a bez ohledu na různé názory na její osobu působí vitálně a sebejistě. Meredith Koopová nedávno mluvila o tom, jak se stárnutí její klientky promítá do výběru modelů: „Vždycky jí teď říkám: ‚Jsi sexy, chápeš?‘ Po všechny ty roky jsem to na ní obdivovala. Když ji oblékám, nedívám se na ni a neříkám si: Co by asi oblékla jedenašedesátiletá žena? Říkám si: Co by chtěla nosit energická, cool a sexy žena? Co by se jí jako člověku líbilo? To, co nosila v Bílém domě, odpovídalo tomu, kým byla ve své roli – a taky době. Teď si může dovolit víc.“
První dáma ve výslužbě to ve své knize formuluje podobně: „Jsem ráda, že jsem dosáhla stadia v životě, kdy se cítím dostatečně silná a svobodná nosit, co chci, a dělat, co chci. Můžu upřímně říct, že se cítím krásnější a víc sama sebou než kdy dřív.“ Věk se snaží nepřeceňovat, i když na něj ženy na celém světě narážejí téměř neustále. Nenechá si novými šedinami ani vráskami snižovat vlastní hodnotu. Cítí se dobře, když se o sebe stará – fyzicky i psychicky –, a hledá si na to čas i v nabitém kalendáři.
Když jí bylo šedesát, její manžel zveřejnil na instagramu jednu z jejích oblíbených fotografií a napsal: „Takhle vypadá šedesátnice.“ Na snímku má citronově žluté letní šaty a vlasy ve volných copáncích. Působí klidně a spokojeně – protože je. Jak sama říká: „Moje popiska by spíš byla: Takhle se cítí šedesátnice.“
