Když šperkařství přirovnáte k vybarvování, Nadine Ghosnová bez váhání přetahuje. Činí tak ovšem záměrně a s humorem. Její dílo díky tomu povyšuje i naprosto obyčejné předměty každodenního života a vybízí k zamyšlení.
Jakou úlohu by měl dnes šperk plnit? Designérka Nadine Ghosnová, která svou stejnojmennou značku založila v roce 2016, má jasno. „Zachycovat ducha doby,“ odpovídá do telefonu bez jediného zaváhání, jako by si tuto otázku už nejednou sama položila. „A také spojovat lidi. Ne každý může mít šperk ode mě, ale čím dál častěji od klientů slýchám o tom, jak se díky němu s nimi někdo dá do řeči. I mě neustále lidé zastavují, aby se zeptali, co to mám kolem krku.“
Kolem krku má Nadine řetěz na kolo. Nutno dodat, že vyrobený z 18karátového růžového zlata, a to z více než 750 komponentů. Jen ručně je sestavit trvá okolo 165 hodin. Divil by se někdo, že stojí 42 880 dolarů? Jde o její technicky nejkomplikovanější šperk. V podstatě je to replika skutečného řetězu na kolo, asi byste ho tak mohli i použít. Osobně bych ale raději došel do cíle po svých…
Po svých jde právě i Nadine. A pak že v Los Angeles nikdo na procházky nechodí. Ze Singapuru, kdy nyní žije, přicestovala do Spojených států za sestrou, umělkyní Caroline Ghosnovou. Ta zrovna na festivalu Burning Man, co se každoročně koná v nevadské poušti, vystavěla svatyni světla nazvanou Temple of Together. Ale k tomu se třeba ještě dostanu.
Zpět k řetězu na kolo. Anebo byste raději chtěli slyšet něco o prstenu ve tvaru burgeru? A co náramek, který jako by byl složený z kancelářských sponek? Možná jste také zaregistrovali nedávnou spolupráci s Crayolou, značkou výtvarných potřeb. Pokud vás baví představa, že se vám kolem zápěstí stáčí voskovka z 18karátového zlata s růžovým achátem a diamanty, najdete ji v londýnském concept storu Dover Street Market. Za půl milionu může být vaše.
Nechápejte mě špatně – nesnažím se vás nyní ohromit nebetyčnými ciframi. Spíš ukázat, že i to nejobyčejnější může být těžce luxusní. A že přesně v tom Nadine Ghosnová vyniká. Její šperky nosí Beyoncé, vlastnil je také Karl Lagerfeld a úplně poprvé jste je mohli vidět rovnou v Colette, legendárním pařížském concept storu, který sice dveře nadobro zavřel před sedmi lety, ale jeho někdejší sortiment je dodnes zárukou nejvyšší kvality a originality.
V případě Nadine Ghosnové na počátku nebylo slovo, ale hamburger, její slavný šperk složený ze sedmi prstenů, které do sebe dokonale zapadají. Ve spolupráci se značkou Crayola vznikly vtipné náramky ve tvaru pastelek.
Správný směr
Když byly ještě dětmi, na rozdíl od svých sester Caroline s Mayou, které se spokojily s panenkou, si Nadine vždy jako dárek přála šperky. „Existují fotky, kde mi mohou být dva, možná tři roky – a už mám kolem krku náhrdelník a na ruce falešné hodinky,“ směje se z obrazovky telefonu, za sebou modré nebe probouzejícího se města.
Nadine na Stanfordu vystudovala ekonomii a umění, poté pracovala u Boston Consulting Group. Bylo to až u Hermès, kam se dostala v rámci dvouletého výměnného programu, kde si uvědomila, pro co jí bije srdce.
„Byla to úžasná zkušenost, protože je to úžasná společnost. U Hermès se kreativní svoboda staví do popředí. Udělalo na mě dojem, že ani cesta Pierra Hardyho, který je tam dodnes kreativním ředitelem přes šperky, k tomuto oboru nebyla přímá. Zprvu navrhoval boty,“ vypráví. „Tou dobou jsem si to možná plně neuvědomovala, ale muselo se mi vepsat do podvědomí, čeho všeho můžete navzdory svým dosavadním zkušenostem dosáhnout.“
„Také jsem si začala všímat, že není mnoho tvůrců, kteří by se zamýšleli nad tím, co vlastně šperky představují,“ pokračuje. „A tak jsem se rozhodla zkusit štěstí.“ Když vytvořila svůj první šperk, bylo jí 25 let.
Velké sousto
„Moji řemeslníci mě stejnou měrou milují i nenávidí. Jsem perfekcionistka. Jak šperk vypadá a jaký je na dotek, je jedna věc. Ale když se podíváte na mou tvorbu, uvidíte, že je velice technická, a pro mě je důležité, aby i příjemně seděla na těle.“ Vůbec největší výzvou byl jeden z jejích prvních návrhů, který ji zároveň katapultoval do středu pozornosti a stal se prakticky okamžitě bestsellerem: prsten ve tvaru burgeru.
„Neměla jsem ponětí, jak ho vyrobit. Byla jsem jako dítě, které se něco učí od nuly, krok za krokem. Přitom jsem musela přesvědčit lidi, kteří měli přes třicet let zkušeností a nic takového nikdy neviděli, že to jde.“ Šperk sestává ze sedmi různých prstenů, postupně navlékáte spodní díl housky s hořčicí, rajče, cibuli, hlávkový salát, karbanátek, na to plátek roztékajícího se sýra a navrch horní díl pečiva namazaný kečupem a posypaný sezamovými semínky. Kromě toho, že se vám při pohledu na něj možná začnou sbíhat sliny, je k nevíře, jak dokonale do sebe všechny vrstvy zapadají.
„Že se nám to nakonec podařilo, znamenalo hodně pro mě, ale i pro řemeslníky. Kdykoliv od té doby s něčím přijdu, nikdy mi neřeknou ne, pokoušejí se najít řešení. Jsou motivováni posunovat svoje dovednosti dál.“
Ale moment. Proč vlastně zrovna burger? „Je na něm něco univerzálního,“ zamýšlí se Nadine nahlas. „A líbí se mi myšlenka, že do tohohle blyštivého světa vnesu něco naprosto všedního, a podnítím tak lidi k tomu, aby se na obyčejné, každodenní věci ze svého života podívali novou perspektivou.“
Ve vysokém šperkařství byste dnes už natrefili na ledacos. Moc humoru se v něm ovšem neskrývá. Čím to je? A proč se to Nadine rozhodla změnit, když by možná bylo jistější jet v zajetých kolejích? „Není to tak, že bych se to rozhodla změnit. Zkrátka jsem začala dělat něco, co bylo v souladu s mojí osobností. Ta je přece mou přidanou hodnotou. Miluju humor. Miluju, když někoho rozesměju. A věřím, že když umíte pracovat s důvtipem, jste dobří pozorovatelé a jdete na to chytře, máte šanci s humorem uspět kdekoliv.“
„Šperk pro mě není nezbytnost. Je to především emoce. Chci žít radostně a mám slabost pro odvážná rozhodnutí. Moje šperky to odrážejí. Proto také rezonují s lidmi nehledě na věk, s laickou veřejností i velkými sběrateli… Občas dostanu otázku, kdo je mým klientem, ale já si nemyslím, že mám jen jednoho.“
Šperkařku Nadine Ghosnovou proslavil například náhrdelník kopírující tvar sluchátek, který majiteli připomíná, aby tančil do rytmu vlastního srdce. S oblibou ho nosil již zesnulý návrhář Karl Lagerfeld. Dnes jsou sluchátka k dostání i jako manžetové knoflíčky.
Jasná vize
Protože v začátcích slýchala, jak důležité je mít aspoň pětiletý plán, vzala tehdy do ruky tužku a napsala si, čeho by ráda dosáhla, než jí bude 30. Na seznamu míst, kde by svou tvorbu ráda viděla, nechyběl pařížský Colette, na seznamu celebrit, o kterých snila, byla hned jako první Beyoncé. Oba sny a řadu dalších si splnila hned během prvního roku podnikání.
Když se dnes ohlédne za posledními osmi lety – udělala by něco jinak? „Upřímně, asi ne,“ odpovídá. „Ano, když jsem svou značku zakládala, byla jsem hodně naivní a pravděpodobně jsem si plně neuvědomovala, do čeho se pouštím. Svým způsobem jsem ale přesvědčená, že jsem se díky tomu dostala tam, kde jsem. Měla jsem silné přesvědčení. Rozhodně tedy dost silné na to, abych pokračovala, i když mi ustavičně někdo říkal, že to nezvládnu, že nejsem šperkařka a že je to znát…“ vzpomíná.
„Dodnes se setkávám s tím, že mě lidé zpochybňují. A možná je to tak dobře. Stejně jako to, že každá kolekce je výzva. To přece platí pro kohokoliv, kdo něco vytváří. Dáváte něco ze sebe ven, a stavíte se tím do extrémně křehké pozice,“ zamýšlí se Nadine. „Jasně že dělám chyby, ale ničeho nelituju. Moje výchozí nastavení je využívat příležitostí a raději věci zkoušet i za cenu, že to nevyjde. Je potřeba řídit se instinktem a být věrný své vizi. Připadá mi, že spousta tvůrců jako by občas sešla ze své cesty a identita jejich značky se začala rozpadat. Na to si dávám pozor.“
Umění vyčnívat
Přestože její kořeny sahají do Libanonu a Brazílie, narodila se v Americe. S rodinou se pak přesunovali z místa na místo, takže než se před lety usadila v Singapuru, prožila většinu života mezi Tokiem, Paříží, Los Angeles, New Yorkem a Londýnem.
„Myslím, že mi to dalo otevřenost vůči různým kulturám a různým přístupům k životu, to vás dovede neustále stimulovat. A pokud něco tvoříte, musí se to v tom zákonitě odrazit,“ míní. „Dnes mívám pocit, že už se potřebuju ukotvit, ale můj život byl vždycky spíš nomádský, což ve mně vyvolávalo pocit, že tak docela nikam nezapadám. Totéž se dá říct i o mojí značce.“
„Vzpomínám si, že když jsem začínala, všude jsem viděla jen šperkaře, kteří řemeslo buď studovali, anebo pocházeli z rodin, kde se řemeslo předávalo z generace na generaci. Ani jedno nebyl můj případ. Táta mě málem vyhodil z domu, když zjistil, že jsem odmítla manažerskou pozici u Hermès, abych založila šperkařskou značku.“
Další důkaz o tom, že vyčnívá: než jsme našli termín na rozhovor, psali jsme si týdny – a já si celou tu dobu myslel, že komunikuju s asistentem nebo asistentkou. „Kdepak, nikoho takového nemám,“ usmívá se. „Nemám ani nikoho na PR, dokonce i instagram si dělám sama. Je to tak pro mě přirozené. Připadá mi, že se pak v mojí značce jasněji odráží moje osobnost.“ A co nějaký investor? Nadine kroutí hlavou. Nikdo, kdo by jí říkal, co má dělat.
Nadine Ghosn
Srovnané priority
Před lety dostala objednávku od týmu Karla Lagerfelda. Legendární couturiér si přál náhrdelník ve tvaru sluchátek z bílého 18karátového zlata s bílými a černými diamanty. Když byl šperk hotový, trvala na tom, že ho doručí osobně. Mezi dvojicí přitom vzniklo silné pouto.
„Nesmírně si jeho podpory vážím,“ říká. „Ten náhrdelník si skutečně zakoupil, nikdo ode mě šperky darem nedostává. Nosil ho tři měsíce v kuse, a kdykoliv se ho na něj někdo zeptal, Karl ihned zmínil moje jméno. Připadá mi to dojemné. Také bych si přála být pro ostatní takovým člověkem.“
V praxi to mimo jiné znamená i to, že je právě v Los Angeles. „Burning Man není ani trochu můj šálek čaje,“ upozorňuje mě, když se čas, co jsme si na rozhovor vyhradili, chýlí ke konci. „Nic mi to neříká, a už vůbec to není způsob, jakým bych se chtěla rozloučit s létem. Ale jako je pro mě důležité odvádět dobrou práci a mít dobré vztahy s klienty i novináři, je pro mě důležité být přítomná v životě lidí, na kterých mi záleží.“
Příjmení Ghosnová není úplně neznámé (Nadinin otec Carlos byl generálním ředitelem automobilek Renault, Nissan či Mitsubishi), a tak – než se rozloučíme – se ještě ptám, jestli ho v začátcích neváhala své značce propůjčit. „Ani jednou,“ odpovídá ihned. „Jediný příběh, který mohu nabídnout, je ten můj. Jediné, co činí mou značku unikátní, jsem já. Činí mě to zranitelnou? Ano. Ale upřímně? Jinak si to nedovedu představit. Kdybych svou značku pojmenovala Cloud, zkrátka by to nebylo stejné.“ Na moment se zamýšlí. „Být sama sebou chce kuráž, chce to ochotu riskovat, jenže je to právě to riziko, kde na vás čeká nespočet nových příležitostí.“
