Jak jste po svém posledním představení ve Stavovském divadle slavila? Ovace byly obrovské a viděla jsem v hledišti diváky, kteří slzeli.
Když se zatáhla opona, soubor mi na jevišti předával dárečky. Byli tam úplně všichni včetně vedení. Následovala autogramiáda ve foyer, to jsem byla ještě v takovém adrenalinovém transu. Přišly spousty lidí, někteří mi říkali, že se mnou byli celou mou kariéru, viděli všechna moje představení – i několikrát. Trochu jsme plakali, bylo to dojemné.
Která vaše představení fanoušci nejvíc zmiňovali?
Labutí jezero a Sólo pro tři. Jedna paní mě v něm prý viděla jedenáctkrát. Vyprávěli mi, jak si kupovali lístky na představení a doufali, že ten den budu hrát zrovna já. (usmívá se)
Vzpomínám na věci, které bych udělala jinak. Někdy jsem si třeba nechala něco líbit, a teď si říkám, jak jsem to mohla dopustit. Taky jsem možná měla zbytečně malé sebevědomí, a kvůli tomu jsem odmítla zajímavé projekty.
Slavila jste i se souborem?
Ano, v jedné restauraci u Národního divadla. Kolegové v ní podél stěn natáhli provázky a na ně pověsili fotky z mých představení i ze zkoušek. Vymysleli pro ten večer spoustu věcí, které mě dojaly. Slavilo se snad do tří do rána, a když jsem přišla domů, nemohla jsem spát, hrozně dlouho to ve mně doznívalo. Usnula jsem v devět. Když jsem se probudila, bylo to moc hezké, protože po celém bytě byly kytky, které jsem dostala. Sundávala jsem z nich vzkazy a četla si je... Pak jsem všechny uložila do takové speciální krabičky.
Pocítila jste úlevu, nebo se dostavily jiné pocity?
Ulevilo se mi. Necítila jsem smutek. Ale ten možná nastane, až si koncem sezony zabalím tady v Anenském areálu (budova Baletu Národního divadla na Anenském náměstí – pozn. red.) všechny své věci do tašek, dám je do auta a odjedu. Nevím, uvidíme...
Nemrzelo vás trochu, že jste se se sólovou kariérou nerozloučila rolí Tatiany?
Mrzelo mě to hodně – i z toho důvodu, že jsem musela zvažovat, jestli na představení vezmu svého třináctiletého syna (jeho tatínkem je baletní mistr Alexandre Katsapov – pozn. red.). Max samozřejmě chtěl, jenže čím víc se to blížilo, tím víc jsem cítila, že nechci, aby mě naposledy viděl zrovna v roli Blanche. Jednak je to psychologicky složitá role, jednak je tam znásilnění. A i hudba je pro diváka náročná. Tak jsem se s ním domluvila, že nepůjde. Ještě vystupovat budu, i když ne v hlavních rolích, zatančím si třeba macechu v Popelce. Moje zakončení v Národním divadle tak uvidí, i když už to bude bez té slávy. Nedalo se nic dělat, Oněgin v této sezoně není na repertoáru – a připravit kvůli mně jen jedno představení by bylo velice složité.
Role labilní Blanche Dubois z Tramvaje do stanice Touha je náročná. Překvapilo mě, jak jste její smutek, úzkost, blouznění i koketnost dokázala vystihnout jak pohybem, tak mimikou. Četla jste předlohu od Tennesseeho Williamse?
Nečetla, ale na film jsem se podívala. Ale ani Oněgina jsem nečetla, stačilo mi, že jsem věděla, co postava Tatiany obnáší, chápala jsem, co prožívá… Obecně jsem knižní předlohy, pokud k příběhu byly, nečetla, a to proto, že jsem k postavám chtěla přistupovat po svém a malinko jsem se obávala, abych jimi – nebo filmovými adaptacemi – nebyla ovlivněná. Ale zrovna nedávno jsem si říkala, že teď už bych si toho Oněgina přečíst mohla, když už si ho nezatancuju. (směje se)
Ráda bych teď s rodinou jezdila na úplně obyčejné výlety. Když jsme ale kdysi dávno se synem vylezli na Sněžku, musela jsem se několik dní dávat dohromady. Velké túry pro mě asi nebudou, ale rovinku myslím zvládnu.
Učí se studenti na konzervatoři vyloženě herecké složce tance, nebo je to spíš na přirozeném talentu, kterého má zkrátka jeden víc a druhý méně?
Mladé tanečníky v tomhle baletní mistr musí vést, protože i když máte talent, nemáte pochopitelně životní zkušenosti – a oscarový herec od přírody je málokdo. Někdo se umí vcítit do role víc, někdo méně, kolem třicítky už tanečník hraje, jak to cítí, čerpá ze svých zážitků. Stává se ale, že můžeme roli uvnitř procítit, ale navenek to nevypadá tak dobře, jak si myslíme. Na to nás baletní mistr upozorní a zkoušíme to jinak. Ve mně role musí dozrát. Když je premiéra, technicky máme všechno naučené. Pro mě to tím ovšem nekončí, ale naopak začíná. Třeba po roce se mi postava hraje úplně jinak. Vyvíjí se ve mně a posouvá – a takhle jsem to měla vždycky.
Nikdy jste nechtěla mluvit o svých rituálech před představením. Teď už nějaké prozradit můžete?
To vždycky začíná už ráno před představením – teď mám na mysli těžké představení, hlavní roli ve velkém dějovém baletu – a trvá to celý den. Během něj musejí proběhnout určité momenty, které když chybí, tak jsem nesvá. Týká se to třeba šaten v Národním divadle. Od vchodu se do nich můžete dostat dvěma směry – zprava, nebo zleva. Já vždycky musím vlevo. Vzniklo to asi tak, že se mi jednou hodně povedlo představení, myslím, že to bylo Labutí jezero, a zpětně jsem si rekapitulovala, co jsem před ním všechno dělala – a vzpomněla jsem si i na tenhle detail. Od té doby se toho snažím držet. Jednou jsem šla omylem doprava, ale naštěstí jsem si to po pár krocích uvědomila, šla ven a vyrazila znovu správným směrem. Doufala jsem, že jsem to vyžehlila. (směje se)
A když už jste v šatně?
Hodně tanečníků potřebuje klid, uzavřít se do sebe a soustředit se. Já jsem naopak ráda mezi lidmi. Jdu co nejdřív do maskérny, kde si povídám s maskérkami, kolegy i baletními mistry, a tak na mě stres tolik nedoléhá. Mám taky pravidlo, že musím být v 18.25, nejpozději v 18.30 na jevišti.
Máte nějaký rituál, který děláte pár okamžiků před vystoupením?
Mám takovou modlitbičku, kterou jsem nikdy nevynechala. Musím s ní být někde v rohu, nejlépe tak, abych nebyla vidět. Nejdřív jsem při té modlitbičce mívala jen zavřené oči. Kolegové ke mně ale i tak chodili a na něco se ptali. Rušilo mě to, tak jsem se začala chumlat do šály: Celá si do ní zalezu, abych měla klid. Taky si musím políbit dlaň a pak pohladit jeviště, protože to je můj největší kolega a pomocník.
Čeho jste se vlastně obávala nejvíc? Že škobrtnete v technice? Že postavu nezahrajete realisticky?
O hraní jsem obavu neměla – jakmile jsem přišla večer do divadla, okamžitě jsem se do těch postav začala převtělovat, a když jsem vyšla na jeviště, opravdu jsem jimi byla. Prožívám ten příběh jako vlastní, a když jsem v něm nešťastná, prostě mi tečou slzy. Děje se to automaticky. Když jsem byla v tragédii – jako třeba s Blanche –, byla jsem po představení fyzicky i psychicky naprosto vyčerpaná. Nad hraním tedy nepřemýšlím, obava přichází, jakmile se blíží nějaká technicky náročná variace. Třeba série náročných piruet.
Co vám v tu chvíli běží hlavou?
Že se musím zklidnit – to říkám i studentům. Nejhorší je, když do toho prvku jdete s myšlenkou: Hlavně ať teď nespadnu! Musíte sama sebe přesvědčit, že to bude dobré. To byla vždycky asi moje největší obava. Jsem velmi sebekritická, takže nepovedené věci, které se někdy staly, mě hodně mrzely a měla jsem pak problém je překousnout.
V Labutím jezeře musí Černá labuť zvládnout dvaatřicet otoček, jde o jednu z nejtěžších částí baletu vůbec. Vždycky jste je zvládla, prý vám ale po poslední premiéře bylo vytčeno, že jste se u toho dostatečně neusmívala.
Já si ale nemyslím, že by se u toho měla Černá labuť usmívat, necítím to tak. Odile je přece zákeřná. Ano, když se dívá na prince, usmívá se, aby ho zlákala, svedla. Ale v momentě, kdy tam není oční kontakt, má být vidět, že je potvora – a může házet zlé pohledy. Může se usmát po těch fouettés – hrdě, vítězně.
Labutí jezero jste nastudovala v osmi verzích. Musela jste tak stovky hodin poslouchat tutéž hudbu. Neštvala vás už někdy?
Naštěstí mě nikdy neštvala, i když je pravda, že doma bych si ji nepustila, stejně jako žádnou jinou hudbu z představení. Když ale někde náhodou zaslechnu pasáž z Labutího, kde vím, že je v choreografii náročná variace, v těle mi to jakoby naskočí a cítím ten stres, nervozitu. Jinak je to ale pro moje ucho pořád lahodná hudba. Čajkovskij byl pan mistr a to je důvod, proč je to pořád úspěšné.
Neuvažovala jste někdy, že byste zkusila činohru?
Já jsem ji zkusila, ale je opravdu veliký rozdíl hrát beze slov a hrát a mluvit. Nemyslela jsem si to až do doby, kdy jsme jednou v souboru dostali pozvánku na nějaký casting, bylo mi asi devatenáct. Říkala jsem si, že to zkusím, i když tehdy jsem z dnešního pohledu neuměla hrát ani při tanci. Dlouho mi trvalo naučit se text, byl hodně krkolomný. Právě z toho jsem byla nervózní, vybavuji si, jak jsem držela ten papír, a už když jsem ty věty začala vyslovovat, cítila jsem, že je to špatné, že to není ono a že to není pro mě. Mám herectví zažité s tancem – a to mluvení mě najednou rušilo. Na druhou stranu věřím tomu, že kdybych herci řekla, zahraj mi patnáctiminutovou milostnou scénu nebo scénu umírání jenom pohybem, bude to zas těžké pro něj.
Jsou ve vaší kariéře okamžiky, na které si vzpomenete třeba i za dvacet let?
Vzpomínám na věci, které bych udělala jinak. Někdy jsem si třeba nechala něco líbit, a teď si říkám, jak jsem to mohla dopustit. Když jsem přišla do divadla, bylo mi osmnáct a nastoupila jsem s obrovskou pokorou k lidem i k tomu povolání. Přesto, a to už jsem byla sólistka a první sólistka, mi byly některé výtky podávané ne úplně hezky, bylo to až na hranici urážek, které se vás hodně dotknou. Říkám si, že jsem se měla ohradit.
Těsně před nástupem na jeviště mám takovou modlitbičku, kterou jsem nikdy nevynechala. Někde v rohu se zachumlám do šály, abych měla klid. Taky musím pohladit jeviště – to je můj největší kolega a pomocník.
Určitě je ale mezi těmi okamžiky i mnoho hezkých věcí…
Těch bylo strašně moc, celá má kariéra byla krásná. Jen si říkám, že jsem kdysi měla zbytečně malé sebevědomí, a kvůli tomu, že jsem si nevěřila, jsem odmítla zajímavé věci.
Co třeba?
Byla jsem pozvaná na gala představení, kde mě oslovil agent, který mě chtěl zastupovat a zvát po celém světě. Nabídku jsem odmítla, přitom gala jsou opravdu něco výjimečného. Měla jsem šanci – a pohřbila ji.
Tančila jste skvěle i modernu, viděla jsem představení, v němž jste vystupovala v naprostém tichu. Jaké to je, hýbat se na jevišti bez hudby?
Je to dost jiné, protože hudba vás vede. Pro mě bylo vždycky těžké, když jsem dostala část, kde je ticho, a ještě k tomu improvizace. Improvizování nemám ráda. Když šlo o vystoupení v tichu, ale s choreografií, měla jsem tendence zpomalovat. Pak představení začíná ztrácet dynamiku a pro diváka je už tak náročnější dívat se na něco, co je delší dobu bez hudby. Jsem ráda, že jsem si to zkusila, ale není to nic, co bych si vychutnávala. Moderně jako takové jsem přicházela na chuť postupně. Když jsem nastoupila do divadla, konkurzy na tahle představení pro mě byly náročné. Věděla jsem, že to zatím není moje silná stránka a že tam jsou kolegové, kteří to mají hned v těle a za-ujmou víc. Když jsem nebyla vybraná, hodně mě to mrzelo. Říkala jsem si, že se s tím musím poprat, že musím zabrat, abych příště přesvědčila.
V Labutím jezeře s kolegou Adamem Zvonařem. Nejvíc ale milovala roli Tatiany v Oněginovi.
Jste i pedagožkou, učíte nejen na Pražské taneční konzervatoři, ale máte i vlastní taneční školu School of Dance. To, že u dívek může být problematická váha či že se časem ukáže, že pro balet nemají dostatečně dlouhé končetiny a krk, je známé. Četla jsem ale někde, že vy sama máte na noze jeden prst delší a že vám to v tančení na špičkách působí od začátku problémy. Přihlíží se u adeptek na konzervatoř i k tomu, jaké mají prsty na nohou?
Ano, součástí přijímacího řízení na konzervatoř je samozřejmě zdravotní prohlídka. A najednou se může stát, že lékař nedoporučí, aby dítě v dráze tanečníka pokračovalo. To se v tu chvíli může jevit jako tragédie, děti jsou nešťastné a rodiče možná mají pocit křivdy, ale ono je to skutečně rozhodující – lékař ví, co říká. Když pracuji s malými holčičkami a postupem času vidím, že se jejich tělo nevyvíjí vhodně pro balet, musím na to rodiče šetrně upozornit. Záleží na tom, jak je stavěné celé chodidlo, jestli se třeba nesnižuje klenba, protože pak se dopadá na palec a koleno nevytáčíte přirozeně. Tím se opotřebovávají jak kolena, tak záda. A když se řetězí menší problémy, může z toho být problém obrovský. Studentka třeba v průběhu pátého ročníku zjistí, že její tělo zátěž nezvládá, a to ta zátěž ještě zdaleka není tak velká, jako bude později v divadle.
S takovým zjištěním se v pátém ročníku asi špatně smiřuje.
Zrovna teď řešíme holčinu, která má opakované záněty achilovky – a mně je to strašně líto. Když si vyléčí jednu nohu, přejde to na druhou, kterou mezitím příliš zatěžovala. Je pochopitelně nešťastná. A teď se musí rozhodnout, jestli bude pokračovat. Vzdát to hned a začít se rychle věnovat něčemu jinému, nebo to risknout? To jí doktor neřekne.
Vy sama jste to nikdy řešit nemusela?
Musela. Bylo to v osmém ročníku, kdy mě začala strašně bolet kyčel, nemohla jsem ani chodit. Už jsem byla na konci studia a všichni říkali, že jsem nadějná, že bych jednou mohla tancovat i sólo, takže jsme s mámou lítaly po všech možných odbornících a sportovních lékařích. Naštěstí jsme to zachránili rehabilitacemi, ale to rozhodování pro mě bylo hrozné. A s tou kyčlí i tak bojuju dodnes.
Co vás bolí nejvíc?
Záda. Mám dva výhřezy plotýnky, a když jsem v minulé sezoně tančila tu zmiňovanou Tatianu, dojížděla jsem každé ráno na infuze, aby to tolik nebolelo. Na zkoušce to pak díky tomu šlo přežít, když jsem ale přišla domů a infuze přestala fungovat, záda se zase stáhla do bolestí. V tomhle stavu jsem večer vyrazila na představení. To bylo opravdu hrozné.
Takže je to někdy opravdu tak, že labuť ladně odpluje ze scény – a tam se na ni vrhnou fyzioterapeuti, aby vydržela do konce?
Ano, když mám třeba stažené lýtko, okamžitě ho rozmasírovávají nebo tejpují. Když bolest nepomíjí, vezmete si prášek. To je ale nebezpečné, protože pak nepoznáte, kam vás už tělo nepustí, kdy je lepší určitý pohyb vynechat nebo ho udělat menší. A v tu chvíli se může sval přetrhnout.
Péče je asi o mnoho lepší než před dvaceti lety…
To je nesrovnatelné. Je mnohem více fyzioterapeutů i masérů, tady v Anenském areálu máme přímo oddělení fyzioterapie, kde je k dispozici všechno – lymfatické masáže, lasery, magnety, ultrazvuky. Tam na nás každý den pracují.
Stalo se někdy, že jste představení nemohla dokončit?
Stalo, na jevišti mi vystřelila plotýnka a v zákulisí jsem se pak složila, museli zavolat doktora. Nahradila mě jiná sólistka, naštěstí už šlo o poslední výstup v představení a znala choreografii.
Když se ještě vrátíme k pedagogické činnosti – svěřují se vám dívky, nebo vás vnímají spíš jako autoritu?
Svěřují. Myslím, že během pár lekcí pochopí, že jsem hodně empatická. Před každou lekcí se jich ptám, jak se mají, jestli jsou v pořádku. Protože se o ně opravdu zajímám, získají důvěru. Můžu jim poradit tam, kde rodiče nemůžou, protože jsem si sama vším prošla, vím, co mají za problémy. Nedávno za mnou přišla moje bývalá studentka, že mi chce poděkovat za to, že jsem byla taková její psycholožka, v kamarádském slova smyslu. Prý jsem jí pomohla školu dodělat, protože náš vztah ji psychicky držel nad vodou.
V baletu Romeo a Julie s Viktorem Konvalinkou.
V Národním divadle budete tančit do konce sezony. Co plánujete pak?
Od března budu dojíždět do Brna, Mário Radačovský, šéf Baletu Národního divadla Brno, mě přizval k projektu sestavenému z tanečníků, kteří jsou na konci kariéry, případně ji ukončili, ale pořád jsou aktivní. Premiéra by měla být začátkem června na Expu v Ósace. A pak mě čeká krásné gala představení na festivalu Smetanova Litomyšl. To pro mě bude zase výzva, protože tam budou opravdu hvězdy všech hvězd. Mimo jiné Marianela Núñez, primabalerína londýnského Královského baletu. To bude mé poslední vystoupení jako primabaleríny Národního divadla.
V práci musíte mít extrémně silnou vůli. Máte ji i v běžném životě? Když si třeba řeknete, že budete uklízet, nejede přes to vlak?
Ano, já jsem k sobě tvrdá, absolutně nekompromisní, často mi to říkají lidé v mém okolí i moje maminka. Ta kvůli tomuhle mému přístupu trpí celou dobu. Jenže já nedokážu polevit, nedokážu si nic odpustit, jsem tak nastavená. Můj muž (dirigent a klavírista Jan Mára – pozn. red.) mi říká: „Najdi si chvilku pro sebe, vždyť pro ostatní by ses rozkrájela.“ Má pravdu. Sama sobě jsem slíbila, že až skončím kariéru, zapracuju na tom.
Těšíte se, že si budete moci dovolit třeba i trošku přibrat na váze?
Přibrat nechci, jsem takhle spokojená. Ale jsem zvědavá, jak budu vypadat, když už nebudu tolik tancovat. Každopádně miluju jídlo, jsem gurmánka, ráda vařím i jím. Vařím bez masa, protože jsem vegetariánka, ale syn maso jí, dokonce se ho naučil i sám připravovat. S manželem teď objevujeme různé vegetariánské a veganské restaurace, to mě baví. Rozhodně se nemůžu přestat hýbat, to by se mi bolesti paradoxně zhoršily. Ráda bych zkusila jógu nebo pilates, všichni si to chválí a mohlo by mi to pomoct se zády.
Plánujete rozšířit svá tetování?
Já jsem se v tomhle nikdy neomezovala, mám potetovaná celá záda, což mluví za vše. Ale neříkám, že něco nového nepřibyde.
Přes záda máte vytetovanou květinu a srdíčko. Mají nějaký význam?
Je to vlastně rostlina, která se pne odspoda a šplhá až na rameno. Tady (ukazuje tetování nad bedry) je z té větvičky vytvořené srdíčko. Symbolizuje moji lásku a úctu k přírodě a zároveň vyjadřuje i můj soucit s ní. A na zápěstí mám peříčka, ta symbolizují andělské znamení.
Plánujete dělat ve volném čase něco, co jste si kvůli baletu roky nemohla dovolit?
Volný čas – volný den – jsem neměla, ani nepamatuju. Ráda bych s rodinou jezdila na úplně obyčejné výlety. Když jsme ale kdysi dávno se synem vylezli na Sněžku, musela jsem si několik dní dávat dohromady záda. Takže velké túry pro mě už asi nebudou, nebo aspoň po horách ne, rovinky myslím zvládnu. (usmívá se) Příroda mě nabíjí a miluju zvířata. Občas zajedeme na takovou farmu, kde pečují o zachráněná zvířátka, některá jsou tam na dožití. Měli tam i ovečky, které se narodily s nějakou vadou, sesbíraly je po celé republice. Kdybych vyhrála ve Sportce, okamžitě mám takovou farmu. Máme doma tři kocoury, tři naprosto rozdílné povahy. Všichni ale vždycky vycítí, když mi není dobře. Léčím se s migrénami, a když je mi špatně, lehne si mi jeden z kocourů na polštář nad hlavu a mě to uklidňuje. Četla jsem, že kočky umějí absorbovat špatnou energii, ale samotných se jich nedotkne, umějí se s ní vyrovnat.
Budete chodit do divadla na balet?
Nevím… Je to pro mě citlivé téma, teď jsem v rozpoložení, kdy si říkám, že nebudu. Ale třeba ten pocit bude trvat jen pár let a pak odezní. Určitě se nebudu nutit a půjdu teprve, až to tak budu cítit. Nechci to plánovat ani lámat přes koleno. Ale pokud příští sezonu bude premiéra a z divadla mi pošlou pozvánku, přijdu. A ráda jednou půjdu na představení svých studentek.
