Česko v typickém americkém spektáklu bohužel málokdy zůstává Českem: filmaři už ho přestrojili za ledacos. Například Praha pod jejich taktovkou šikovně předstírala, že je Paříž, Berlín, Vídeň, Budapešť nebo Londýn, Prachovské skály se staly součástí fantaskního světa v Letopisech Narnie a bývalé vojenské cvičiště v Milovicích se kvůli oscarovému snímku Na Západní frontě klid změnilo v bojiště první světové války s německými a francouzskými zákopy.
Máme okouzlující „luhy a háje“, historické památky, které navodí atmosféru špinavého středověku nebo v nich vyrostou blyštivé salony aristokratů a boháčů, oplýváme ale i množstvím funkcionalistických staveb nebo fascinujících industriálních objektů. A i to, co je u nás ostudně ohyzdné, může zahraničního kameramana dostat do dobré nálady.
Stanice metra Smíchovské nádraží třeba posloužila jako nevábné dějiště seriálu My děti ze stanice ZOO o mladých narkomanech v Berlíně v 70. letech minulého století.
Bez obav se můžeme nabízet i jako destinace pro realizaci futuristických nápadů. Už ve filmu Hellboy před dvaceti lety posloužil Národní památník na Vítkově jako Úřad pro výzkum paranormálních jevů, kde se skrýval hlavní hrdina. Vloni tvůrci seriálu Blade Runner 2099, jehož producenti u nás podle České filmové komise utratili zřejmě rekordní sumu – kolem jedné miliardy korun, Prahu proměnili v Los Angeles budoucnosti.
Velká Amerika
Země upírů
V posledních letech k nám zahraniční investoři kinematografického průmyslu ale čím dál častěji přijíždí jako do země, která sluší upírům. Tento fenomén se sice zrodil už v roce 2002, kdy se v Česku natáčel snímek Blade II a o dva roky později Van Helsing, nyní se ale u nás upíři množí skoro geometrickou řadou. Vloni tu řádili třeba kvůli německému seriálu City of Blood a druhé řadě amerického seriálu Interview s upírem.
Jeden z největších upířích projektů se v Česku natáčel zkraje roku 2023. V prosinci se snímek Nosferatu představil v kinech a byla to světová událost: s velikým napětím se na něj čekalo od doby, kdy režisér Robert Eggers zmínil, že hodlá děsivého vládce temnot přivést k (ne)životu.
Natočení remaku hororové klasiky Friedricha Wilhelma Murnaua Upír Nosferatu z roku 1922 bylo Eggersovým dětským snem, a proto k jeho realizaci přistupoval ve všech směrech téměř fanaticky. Volba místa natáčení padla na Česko (byť pár záběrů bylo pořízeno přímo v Rumunsku a několik scén vzniklo v Torontu) a jeho krásy využil Eggers s kameramanem Jarinem Blaschkem naplno.
Jak se vyjednává s mrtvými zakladateli firem? Je to klíč k nadčasovosti kolekcí, říká spisovatelka |
Příběh o transylvánském upírovi číslo jedna (hrabě Orlok je obdobou hraběte Drákuly) se odehrává mimo jiné na více než deseti českých místech. „Měli výjimečně jasnou představu, jak má každá scéna vypadat, a všechna místa chtěli osobně vidět před natáčením, což není moc obvyklé. Najezdil jsem s režisérem, kameramanem a filmovým architektem v autě tisíce kilometrů,“ říká Pavel Špaček z lokační firmy Film Hunters, jež dostala úkol na starost. Hned po premiéře byl film mohutně chválen kritiky i publikem a i ti, kteří měli výtky třeba k jeho příliš pomalému tempu vyprávění, dodávali: rozhodně je to úchvatná podívaná.
Kublov (Křivoklátsko)
Zdroj všeho zla bydlí na Pernštejně
Robert Eggers patří v současnosti mezi nejúspěšnější tvůrce v hororovém žánru, umí opravdu děsit a vizuální kvality filmů Čarodějnice, Maják nebo Seveřan oceňují i lidé, kterým jinak horory nejdou zase tolik pod nos.
Eggersovým dvorním kameramanem je zmíněný Jarin Blaschke, který získal za práci na jmenovaném Majáku v roce 2020 Oscara a jako zavedené tvůrčí duo mají jedinečný rukopis. Soustředí se na detail a mrazivou atmosféru budují velmi pomalu.
Snímek Nosferatu hodlal Eggers točit mimo jiné na slovenském Oravském hradě, protože i v něm straší hrabě Orlok v Murnauově černobílé klasice. Narazil ale na problém: místo památky ze třináctého století, která kdysi expresionistického režiséra potěšila svým nehostinným vzhledem, našel jen krásně opravenou historickou perlu.
Naštěstí český hrad Pernštejn, další místo, kde Murnau před víc než sto lety tvořil, má pořád tu správnou patinu. Mimochodem to, že Česko nemá peníze na opravy památek, je výhoda třeba i pro natáčení historických válečných filmů - v Německu a Rakousku je zkrátka všechno příliš vypulírované. „My jsme měli štěstí s natáčením na pražské Invalidovně,“ říká Pavel Špaček ze společnosti Film Hunters. Její oprýskanost se hodila do scén města prolezlého morem, letos už jde barokní stavba do rekonstrukce.
Kde ještě ve filmu, jehož příběh se odehrává v Transylvánii a fiktivním německém (resp. pruském) městě v roce 1838, najdete kousek Česka? Třeba cesta na Orlokův zámek se stáčí kolem lomu Velká Amerika, hlavní hrdinka Ellen (Lily-Rose Depp) přebývá u přítelkyně na zámku Libochovice a Prachovské skály nebo Vyhlídka Hraběcí stolek se vydávají za divokou rumunskou krajinu. „Využili jsme třeba taky krásné Olšanské hřbitovy, jen jsme přidali pár křížů a tady jsme postavili kryptu,“ ukazuje Pavel Špaček na svém počítači. Pro scénu, kde se Ellen prochází po „pláži“, postačila Pískovna Tušť.
Pavel Špaček upozorňuje, že nikdy nejde jen o to vybrat místo, které by vypadalo dobře v záběru kamery. Je nutné mít na paměti sáhodlouhý seznam dalších věcí, jež musí sedět.
Přihlíží se v první řadě k tomu, jak daleko je místo od zázemí štábu, jestli a kde se tam dá parkovat a zda má lokace dostačující technickou infrastrukturu včetně osvětlení. A dál namátkou: znalost místních předpisů, vyhlášek a zákonů, domluva s majiteli budov a pozemků, zajištění autorských práv; důležité je i mít přehled, jaká je dopravní situace včetně leteckého provozu nebo to, jak se na místě točí přes den slunce.
Točily se pohádky bez padoucha, ale přemnožení zla přináší ponaučení. Režisér o unikátním baletu v Národním divadle |
Především je to nálož nejrůznějších povolenek, které se vyjednávají u bezpočtu úřadů. A plány někdy může zhatit i něco zcela nečekaného, jako u příprav natáčení Nosferatu. „Našli jsme hezkou vyhlídku v Krkonoších, jenže jsme se od správy KRNAP dozvěděli, že tam nepustí víc než tři lidi, protože tam zrovna hnízdí orli. My jsme ale měli tří set členný štáb,“ usmívá se pan Špaček.
Pískovna Tušť
Pátrá se na Facebooku i v hospodě
Lokačních firem není v Česku mnoho, daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Většinou je najímají zahraniční investoři s větším rozpočtem, česká produkce si vystačí s filmovým architektem, který má na starost celou vizuální stránku filmu, ne jen lokace.
Čeští lokační skauti mají za hranicemi velice dobré jméno. „Když jsem začínal, přijíždělo sem z produkce z Ameriky třeba dvě stě lidí, teď před natáčením přijedou tři, protože už nás znají a vědí, že se na nás můžou spolehnout a všechno bezchybně zajistíme,“ říká Pavel Špaček.
Jeho firma Film Hunters stojí za zajištěním lokací pro trháky jako Mission: Impossible – Odplata, Child 44, Iluzionista, seriál Velký lov s Al Pacinem a vloni hledala místa k natáčení třeba pro vysoko hodnocený akční seriál Netflixu FUBAR, v němž po noční Praze pobíhal Arnold Schwarzenegger.
K práci „lokačního“ přičichl Pavel Špaček ještě za studií produkce na FAMU, tehdy o ní měl ale naivní představy. „Říkal jsem si, jak je to skvělé – zajedu se podívat na zámek, tam pro mě udělají speciální prohlídku, udělám fotky, a ještě mi za to někdo zaplatí. Rychle jsem ale poznal, že hledat zajímavá místa a fotit je jenom jedna část práce,“ říká pan Špaček. Zbytek je náročný management, logistika a byrokracie.
Práce lokačního manažera začíná, když se mu do ruky dostane takzvaný technický scénář, v němž už je nastíněno, jak vypadá set – tedy jak by přibližně měly vypadat scény venku a kde vystavět kulisy. V případě Nosferatu se musela postavit celá menší osada pro pověrčivé rumunské vesničany.
V té chvíli začnou lokační firmy projíždět své gigantické portfolio fotografií, své stěžejní „know-how“. To se musí samozřejmě aktualizovat, protože krajina se neustále mění a třeba tam, kde býval poetický seschlý topol, je najednou prozaický elektrický stožár. Pokud náhodou nic z databáze nevyhovuje, hledá se dál - a to všemožnými způsoby.
Obvolávají se architektonická studia, realitky, radnice, správy národních parků, pátrá se přes Street View na Google Maps, využívají se i zájmové skupiny na Facebooku… Když všechno selže, nezbývá než vyrazit statečně do terénu: skauti chodí dům od domu nebo se zeptají místních v hospodě. V branži je takový modus operandi nazýván „na jehovistu“. „Řekl bych ale, že devadesát procent věcí najdeme v databázi,“ říká Pavel Špaček.
Praha - Invalidovna
Vstřícnost kolemjdoucích a rezidentů k filmařům bývá proměnlivá. „Pro hodně lidí je natáčení takové zpestření všedního dne, ale jiní se zase rozčilují, protože musí zaparkovat o kus dál,“ říká Petr Růčka ze lokační firmy Film Makers.
Tehdy se musí lokační manažer projevit jako schopný psycholog a diplomat. „Snažím se vysvětlovat, že se ta trpělivost se vyplatí, protože peníze z pronájmu místa k natáčení dostane město, a to za ně pak postaví třeba nové lavičky,“ popisuje jednu z taktik na popuzené občany Pavel Špaček. „A kde to nepomáhá, koupí se flaška,“ doplňuje lakonicky Petr Růčka.
Jeho firma Film Makers vyhrála za svou práci na zmíněném velkofilmu Na Západní frontě klid mezinárodní ocenění Location Managers Guild International 2023. Je to nejvyšší ocenění v branži, protože Oscaři se za zajištění lokací neudílí. „Jestli nám to pomohlo při získávání dalších zakázek? To ne. Reklamu už nepotřebujeme, máme za ta léta s lidmi z Hollywoodu osobní kontakty, na kterých získání práce záleží stejně nejvíc – ostatně jako v jiných oborech. Spíš je to takové potvrzení, že je na nás spoleh,“ říká skromně pan Růčka. Působí jako člověk, kterého jen tak něco nerozhodí.
Při vzpomínce na natáčení válečného trháku Na západní froně klid - v bahně a se sedmi sty komparzisty nocujícími v Milovicích ve stanech – si jen povzdychne, že se muselo vstávat už ve tři, protože ve čtyři musel být štáb na place kvůli světlu. Zajímavé profesi se věnuje víc než pětadvacet let a za jeden ze svých majstrštyků považuje natáčení reklamy pro automobilku Nissan těsně po povodních v roce 2002. Člověka téměř polije studený pot, když si představí, jaká povolení a výjimky ze zákona se asi od úřadů musela vymámit v téměř postapokalyptické době.
Se zcela výjimečným úkolem se ale před pěti lety museli popasovat i Film Hunters Pavla Špačka. Kvůli reklamě na Red Bull dokázali na den uzavřít Karlův most, a navíc po něm nechat projet formuli 1. Schvalování povolení trvalo čtyři měsíce.
Podsedice
Velmi křehké vztahy
Česko má u hollywoodských producentů dobrou pověst, nebylo tomu tak ale vždycky. Přesně před třiceti lety jsme si udělali ostudu před Tomem Cruisem, který sem přijel natáčet akční thriller Mission: Impossible. Toho pořádně vypekl tehdejší vedoucí Úřadu vlády Igor Němec. Tom Cruise zamýšlel natáčet v okolí Karlova mostu a v Lichtenštejnském paláci, jenže úřad těsně před realizací projektu zvedl cenu za den natáčení z 80 tisíc na 580 tisíc korun.
Z takové podpásovky byli Američané samozřejmě šokovaní, a když se Tom Cruise vrátil do Hollywoodu, v médiích Česko vylíčil jako zlodějskou zemi a „debilov“. „Dva roky sem pak nikdo nepřijel,“ vzpomíná Petr Růčka. Takže zatímco v roce 1995 získal Barrandov od zahraničních produkcí 25 milionů dolarů, o rok později už to byl pouhý zlomek. Tehdy se naštěstí Česko vzpamatovalo a začalo si amerických filmařů považovat. V roce 2010 zavedlo i filmové pobídky. Nakonec Praze odpustil i Tom Curise a v roce 2010 tu natočil Mission: Imposible II.
Důvodem, proč se od nás zahraniční produkce odklání v posledních letech, jsou opět peníze. Na vině jsou hlavně zmíněné filmové pobídky, díky kterým se filmařům vrací část peněz investovaných v Česku. „Objem naší práce je někde na třiceti procentech oproti době před pěti lety. Teď je naším velkým konkurentem Maďarsko,“ říká Pavel Špaček.
Hollywood je podle něj sice štědrý, ale velmi náročný „zaměstnavatel“, protože funguje jako obrovský korporát. „Všechno musí být pojištěné a smluvně pečlivě ošetřené, mají spoustu tabulek a školení. Řeší se samozřejmě i green deal, takže máme solární panely a elektrická auta. Oproti tomu je natáčení s českou produkcí volnější, svobodnější, skoro takový punk, i když výsledek může vypadat podobně.“
Práce lokačního manažera si žádá pevné nervy a moře času, rozhodně ale i tak patří do kategorie „dream job“. „Je to práce s úžasnými lidmi, kteří jsou většinou skromní. Točil jsem třeba s Wimem Wendersem, na jehož filmy jsem jako mladý s nadšením koukal a najednou jsem s ním trávil spoustu času.
A třeba s Chrisem Columbusem, který je producentem Nosferatu a který režíroval takové hity jako Harry Potter nebo Sám doma, jsem se i skamarádil. Bydlel po dobu natáčení několik měsíců v Praze i s rodinou a zamiloval si to tady. Každý den mi volal, co nového ve městě viděl a kde byl na jídle. Určitě platí, že čím větší hvězda, tím normálnější člověk.“
