Hrát varhanní skladbu, která je třeba tři sta let stará, a nevědět, co se v kostele odehrává, je jako vyprávět příběh, kterému nerozumím.
Kdykoliv vstoupím do kostela, otáčím hlavu vzhůru a hledám varhany. Vy také?
Všichni varhaníci a fandové se hned ohlížejí, jaké varhany stojí na kúru. Kdo se k varhanám přiblíží, snadno jim propadne. Mí přátelé, kterým jsem ukázal varhany i zevnitř, nástroj natolik fascinoval, že od té doby navštěvují varhanní koncerty. Mě ta zvědavost provází již od patnácti let, kdy jsem začal studovat na konzervatoři. Mnoho času jsem věnoval průzkumu kostelů a objevoval v nich varhany.
Hrajete raději v kostele, nebo v koncertním sále? Tam i tam. Prostředí kostela, jeho architektura i akustika, nahrávají více klasické literatuře s duchovní tematikou, protože staré varhanní skladby vznikaly právě pro kostel. Koncertní literatura se rozvíjela až koncem 19. století. V Čechách je spojena s Obecním domem v Praze, kde byly v roce 1912 postaveny vynikající varhany – a jsou tam dodnes. Atmosféra ve Smetanově síni je úplně jiná. Rád si obleču frak a možná trochu starosvětsky vnímám slavnostnost toho prostoru, do kterého se hodí jiná hudba. Tam hraji i skladby, které jsou pro koncert efektnější, kdy varhaník může ukázat svoji virtuozitu. Je to trochu show.
Vystupujete i při bohoslužbách?
Spíš bych řekl sloužím. Hrát varhanní skladbu, která je třeba tři sta let stará, a nevědět, co se v kostele odehrává, je jako vyprávět příběh, který jsem sám nezažil a úplně mu nerozumím. Představte si výstavu retro předmětů, které si pamatujete z mládí. Je tam telefon, hračka, židle… Mladý návštěvník může obdivovat design předmětů, ale já si vybavím atmosféru té doby, kdy jsem si s tou hračkou hrál nebo na té židli seděl. Myslím, že obdobně to platí pro varhanní hudbu napsanou pro kostel.
„Mezi varhaníky převažuje kolegialita, protože nás není tolik jako houslistů nebo pianistů,“ říká varhaník Pavel Černý.
Místo smokingu si do kostela přibalíte rukavice?
Nejsem zimomřivý a hraní mě zahřeje. Některé staré varhany se ovládají opravdu těžce. Musím na klávesu jedním prstem vynaložit tlak jako kilové závaží. Zažil jsem však i tlak tříkilového. Rukavice jsem zkoušel, ale nehraje se mi v nich pohodlně.
Hrál jste někdy na varhany bos, protože pedály fungují jako manuál pro ruce?
Samozřejmě jsem to zkoušel, ale nerad hraju bez bot, protože musím udržet klenbu nohy, nemůžu ji mít uvolněnou – a bota mi ji udrží. Podrážka musí být pevná, ale tenká. Stoprocentně si ale troufnu prohlásit, že některé virtuózně náročné skladby bez bot hrát nelze.
Pozná se, zda je někdo jen chrámovým varhaníkem, anebo pouze koncertním? Samozřejmě nemyslím podle smokingu.
Ne každý, kdo hraje na mši, by mohl koncertovat. Na koncertu nikdo nepozná, jestli varhaník hraje i na mši, na mši možná lidé poznají, že varhaník i koncertuje. Tím, že sám koncertuji, doprovázím mši trochu extrovertnějším a náročnějším způsobem, než je běžné.
Již zesnulý varhaník Jaroslav Vodrážka si prý stěžoval, že z kostelů se dělají koncertní síně, a z koncertních sálů se proto budou muset dělat kostely. Souhlasíte?
Stěžovali si spíš jiní. Mimochodem, profesor Vodrážka byl mým učitelem improvizace a také nás vedl k náboženským otázkám. Každé setkání s ním bylo nezapomenutelné. To, že se z kostelů nemají dělat koncertní síně, vychází od duchovenstva, které většinou nemá vztah k hudbě, často nemá vztah ani k duchovní hudbě. Začátkem devadesátých let bylo dovoleno pořádat koncerty všude, i v kostelích. Místo aby duchovní byli rádi, že více lidí začalo kostely navštěvovat, a vzali to jako výzvu k evangelizaci, si stěžovali. Na druhou stranu je pravda, že v Praze se rozjel turistický byznys, koncerty se pořádaly denně a často docházelo k excesům, kdy se uváděly skladby nevhodné pro dané liturgické období. Hrát requiem na Štědrý den asi není úplně dobrý nápad.
Byznys ale jede dál …
Vznikly regule, aby se takové přešlapy nestávaly. Úroveň hudby se zlepšila a kostel má z koncertů peníze. Repertoár se však příliš nezměnil. Je to takový výprodej mariánských hodnot. Opatření dopadá na kostely v malých obcích, kde si děti chtějí během adventu zazpívat koledy, ale ty se v tomto čase podle liturgických pravidel zpívat nemají. Je to dvojsečné. Když jsem byl mladý, sám jsem z finančních důvodů na těchto koncertech vystupoval. Byla to moje práce, kterou jsem dělal kvalitně – a nestydím se za to.
Může se varhaník obejít bez předchozí hry na klavír?
Myslím, že ne. Na varhany se má začít hrát, když už člověk dosáhl nějaké zručnosti ve hře na klavír, protože na varhanách řešíte ještě další technické problémy. Teoreticky to ovšem možné je. Učil jsem asi deset let kostelní amatéry na pražském arcibiskupství. Byli tam i lidé, kteří se začali učit rovnou na varhany, což do určité úrovně hraní nevadí. Pokud se chci hře na varhany věnovat na profesionální úrovni, musím na klavír stále cvičit. Klavír je celoživotním parťákem varhaníka. Sám hraji od pěti let.
Čím si vás varhany získaly?
Přítelkyně mé maminky nás zvala na koncerty klasické hudby – a poměrně často to byly právě varhanní koncerty. Nástroj mě uchvátil mohutným zvukem a jeho proměnlivostí a jako dvanáctiletého kluka i svou technickou stránkou. Je to úžasný stroj plný techniky. Dva roky před přijímacím pohovorem na konzervatoř mě táta zavedl k varhaníkovi a pedagogovi Janu Horovi. Chtěl vědět, jak na tom jsem. „Vypadá to zatím dobře, ať na tom dál pracuje,“ řekl tátovi.
Táta je také hudebník?
Původně hrál na kontrabas, posléze na basovou kytaru. Vystupoval s různými swingovými orchestry v Hradci Králové. Když se stěhoval za mámou do Prahy, zrovna se uvolnilo místo v divadle Semafor, kam ho přijali. Ve většině písniček Pavla Bobka hraje na baskytaru. Občas mě do divadla bral s sebou. Potuloval jsem se po divadle a v zákulisí jsem objevil elektronické varhany, které jsem musel hned vyzkoušet. Pamatuji si, že byly značky Wurlitzer.
Varhaník Pavel Černý je coby sólista často zván ke koncertním vystoupením. Hrál i v Japonsku nebo na Kubě.
Nikdy vás nenapadlo hrát na jiný hudební nástroj?
Vůbec jsem nechápal, jak může někdo hrát na violoncello nebo třeba fagot. Takové jednoduché nástroje! Dnes naopak lituji, že varhany nemají obdobné výrazové prostředky jako smyčcové nebo dechové nástroje, že nemohu bezprostředně ovlivnit tón.
Na konzervatoř jste se dostal a pak …
… se zjistilo, že nemám osvojené pracovní návyky. Trávil jsem více času s děvčaty v lodičkách na Vltavě a chozením po kostelích než cvičením. Tenkrát jsme měli třídy v Rudolfinu a asi jsme neměli zavřené dveře, protože nás jednou uslyšel pan profesor, jak v bubenické třídě jamujeme. A protože jsem moc neprospíval, dal mi jasně na srozuměnou, že si musím vybrat: varhany, nebo jazz. Přes léto jsem se tedy zkonsolidoval a 1. září stál pokorně u vrátnice, abych si vyzvedl klíče a začal tvrdě cvičit. S deskami jazzového pianisty Errolla Garnera jsem se ale nerozloučil. Jazz dodnes miluju.
V jazzu se varhany moc nevyskytují, že?
Docela málo. V určitém směru moderního jazzu je využívá hudebník a skladatel Ondřej Pivec, ale výlučně ve spojení s elektrofonickými nástroji. V Německu se naproti tomu v kostelích provozují na píšťalových varhanách programy typu Jazz und Orgel.
Co je pro vás při hře na varhany nejtěžší?
Záleží na tom, co hraji a kde. Když jde o závažnější a virtuóznější věc, nejprve se musím poprat s danou skladbou. Pak musím zvládnout nástroj, na kterém ji budu hrát. Čím je skladba náročnější na změny, dynamiku, barvy a tak dále, tím je to pracnější. Varhany si musím předem „naprogramovat“. Při koncertě většinou nemohu podlehnout okamžitému nápadu, musím jet podle plánu.
Varhany se nedají ovládat co do barvy a síly prsty, ale pouze rejstříkováním, přičemž rejstřík je sada píšťal s jedním zvukovým charakterem, vytvářející specifickou barvu tónu. Mohu využít pomocná zařízení, jako jsou třeba žaluzie, které uzavřou jednu část varhan, to všechno ale musí být před koncertem do detailu promyšlené. Příprava někdy trvá velice dlouho, a čím je nástroj větší, tím déle. Dávám si velice záležet na tom, abych maximálně využil potenciál daných varhan. Je to, jako kdybych dostal do ruky skladbu a měl ji zinstrumentovat pro orchestr. Neexistují dva varhaníci, kteří by varhany narejstříkovali stejně. Speciálním uměním varhaníka je zvolit takové rejstříkování, aby ukázal neobvyklé barvy, které dosud z těch varhan nikdo neslyšel. A to mě baví.
Máte některé varhany zvláště oblíbené?
Nemám, protože škála typů a stáří nástrojů je ohromná. Mám rád celou jejich historii, od nejstarších, na které se hraje jiným způsobem a s jinou mentalitou než třeba na romantické varhany z 19. století, až po moderní varhany. Nejraději hraji danou skladbu na dobovém nástroji. Nebo opačně – když mám hrát na nějaké varhany, podřídím jim výběr skladeb. Chci, aby se cítily jako ryba ve vodě. Jakýkoliv transfer skladby do jiného stylu je možný, ale vystavuji se riziku, že to nemusí fungovat, pokud varhany neznám. Když vím, kdo varhany postavil, znám jejich dispozici dopředu, tak přibližně vím, co od nich mohu očekávat. I tak je člověk občas překvapený různými odlišnostmi.
Nikdy jste nechtěl mít vlastní nástroj?
Před více než pětadvaceti lety jsem si koupil originální barokní pozitiv s pěti rejstříky. Několik let jsem jej restauroval v Nizozemsku, kam jsem jezdil do dílny, kde jsem jej pod vedením zkušeného restaurátora opravoval. Hodně jsem toho udělal vlastníma rukama. Restaurování cínových píšťal jsem samozřejmě přenechal odborníkům. Dnes stojí na boční empoře v kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu, kde jsem také varhaníkem.
Jak jste získal pozitiv?
Sochař Karel Stádník, který restauroval například postranní oltáře v Týnském chrámu a je autorem netradiční křížové cesty v Praze na Lhotce, se mi jednou zmínil, že jej vlastní a rád by ho prodal, tak jsem jej koupil.
Víte, kolik je v České republice varhan?
To vám přesně neřeknu, ale asi pět až šest tisíc. Jen v pražské diecézi je kolem sedmi set padesáti nástrojů. Jako diecézní organolog v letech 2005 až 2009 jsem je měl ve správě. Nestihl jsem je ani všechny vidět.
Proč jste se stal organologem?
Jak už jsem zmínil, byl jsem zvědavý a přispěla k tomu fascinace nástrojem ve spojení se zálibou v technice. Každá diecéze má vlastního organologa, který je takovým stavebním technikem pro varhany. Dává návrhy farnostem, které varhany a jak by bylo potřeba restaurovat, ze strany státu pak do oprav a renovací vstupuje památková péče. Organolog také vykonává dozor při stavbách a restaurováních.
Máme dost specialistů na opravy varhan?
Nemáme, i když mezi mladými lidmi jich přibývá. Ale pomalu. Musejí nejprve nabrat zkušenosti, což trvá deset i více let, a měli by mít celoevropský rozhled.
Na co jste přišel při varhanářských poutích?
Že horší než červotoč je nekompetentní varhanář. U mnoha nástrojů po celé republice se dá doložit, že byla poničena historická substance leckterých velice cenných historických nástrojů. Na druhou stranu jsme měli také trochu štěstí. Tím, že bolševik varhany naprosto ignoroval, je konzervoval. Na Západě se sice o varhany starali, ale také udělali mnoho chyb. Jednou z nich bylo, že neuznávali romantické varhany a ve velkém je likvidovali. A my je máme! Varhany by se měly opravovat podle doby jejich vzniku, ale to je hrozně těžké, protože varhanář musí mít nejen hudebně historický rozhled, umět historické řemeslo, ale také mít kvalitní materiál. Například kůži, která by byla vyčiněna stejnými činidly jako před dvěma sty lety – a to nemluvím o tom, že zvířata byla krmena něčím jiným než dnes –, koupíte málokde.
Zahrál jste si někdy na skvěle opravené varhany?
Ano. A kromě toho jsem si u nás zahrál na skvělých nově postavených varhanách, na něž byla použita historická skříň, například v kolínském kostele svatého Bartoloměje. Postavily je varhanářské dílny Dlabal–Mettler a Kánský–Brachtl, kterým jsem doporučil ke spolupráci finského varhanáře a intonéra Helmutha Gripentroga, specialistu na romantické varhany. Nevěřil jsem, že dnes někdo dokáže postavit tak skvělé varhany, které vás otřepaně řečeno vezmou za srdce. Mají rejstříky, které mě dokážou nadchnout stejně jako rejstříky sto dvacet let staré.
Vyhrál jste mnoho soutěží. Která z nich nejvíc ovlivnila váš profesní život?
Vítězství v soutěži Pražského jara a v Lublani mi otevřela cestu na koncertní pódia v České republice i v zahraničí. Dostal jsem se na list Jugend musiziert, v němž si mě všiml Martin Rost, který je varhaníkem ve Stralsundu – tehdy byl ve Frankfurtu nad Odrou, kam mě pozval na koncert. Požádal jsem ho, zda bychom nemohli objet nějaké historické varhany, a protože je sám jejich „fanatickým“ příznivcem, ještě téhož roku jsme procestovali Českou republiku a poté i Německo, Nizozemsko, Francii… Poznal jsem mnoho lidí, kteří se pohybují kolem historických varhan, ať už jsou to varhaníci, nebo varhanáři, a kontakty s nimi stále udržuji.
Existuje mezi varhaníky rivalita?
Myslím, že převažuje kolegialita, protože nás není tolik jako houslistů nebo pianistů. Každý se snaží tam, kde působí, starat nejen o nástroje, ale o celou varhanní kulturu. Pořádá koncerty, zve na ně kolegy… Všichni to bereme ve smyslu, co si sami neuděláme, to nemáme.
Procestoval jste mnoho zemí, a to nejen v rámci Evropy. Byl jste v Japonsku i v Africe. Kde jste zažil něco výjimečného?
Třeba na Kubě. Ačkoliv nejsem příznivcem elektronických varhan, tam jsem udělal výjimku. V době, kdy jsem na ostrově byl, tam žádné klasické ani nefungovaly. Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda se koncert vůbec uskuteční, protože před nás kladli neskutečné byrokratické překážky. Museli jsme mít připravenou i malou elektrocentrálu, kdyby nám vypnuli proud. Naštěstí šlo o církevní půdu a komunisté nezapomněli, že biskup ze Santiaga de Cuba pomohl vytáhnout Castra z vězení Presidio Modelo – jinak by tam pobyl patnáct let. Pak jsme jeli na studijní cestu, viděl jsem spoustu fantastických pouličních varhan, takových orchestrionů.
A právě v Santiagu, v jednom klášteře, jsme objevili varhany od německé firmy z roku 1924, které už nebyly v provozuschopném stavu. Odhadl jsem, že by se mohly opravit. Po několika letech jsem se tam vrátil už s varhanářem. Sehnali jsme ještě jednoho kubánského kluka a opravdu jsme je zprovoznili. Uspořádali jsme koncert, a protože mladý Kubánec měl nádherný kontratenor, účinkoval se mnou. Kostel byl plný k prasknutí. Jedna paní mi po koncertě přišla říct, že naposled ty varhany zažila v provozu jako holčička. To byl velice silný zážitek a současně záškodnická činnost kubánskému režimu.
Do letošního projektu Vltavské varhany vybral Pavel Černý nástroje v Kájově, Vyšším Brodě a Dolním Dvořišti, iniciátor projektu Pavel Šporcl pak navrhl Želnavu.
Varhaníci nebývají součástí orchestru, spíše jsou na koncertech hostujícími umělci. Zvou vás často?
Docela ano. Je to o to složitější, že se musím přizpůsobit orchestru, dopředu odhadnout, jak bude hrát, a předem si to narejstříkovat. Mám jednu zkoušku a někdy na mě ani nedojde řada a při generálce se musím trefit. Na korekci mezi generálkou a koncertem už není čas. Varhany jsou orchestru tak trochu vzdálené, takže z akustického hlediska musím hrát o milisekundy dříve, a ne podle ucha s orchestrem, protože to bych se opozdil. To mi připomíná slova houslové virtuosky Gabriely Demeterové z turné po Japonsku, která mi řekla: „Poprvé v životě jsem varhany měla včas.“ Myslela si totiž, že to vůbec nejde.
Kdo byl iniciátorem projektu Vltavské varhany k letošnímu 175. výročí uvedení Smetanovy symfonické básně?
Pavel Šporcl. Potkali jsme se na pohřbu paní učitelky Ludmily Šimkové, ke které jsme na konzervatoři chodili na klavír. Oslovil mě s nápadem uspořádat koncerty v kostelích v blízkosti Vltavy – a prý jestli jsem schopen cestu zorganizovat. Z repertoáru varhan, které znám, jsem vybral nejlepší: Kájov, Vyšší Brod, Dolní Dvořiště, i když je trochu stranou, a Pavel navrhl Želnavu, protože děvčata z jeho týmu říkala, že je tam hezký kostel.
Jak to probíhalo?
V každém kostele jsem improvizoval na zadané téma z Vltavy, které Pavel nejprve zahrál na housle. Samozřejmě že jsem s velkým předstihem kostely objel – v Dolním Dvořišti a Želnavě jsem musel něco poopravit a varhany naladit. Kostelu v Kájově, kde jsou barokní varhany a motivem byly prameny řeky, nejvíce slušelo barokní concerto grosso, pozdně klasicistním varhanám v Želnavě, kde motivem byl tanec lesních víl, zase slušela sonatinka v mozartovském stylu, ve Vyšším Brodě je nástroj plnokrevně romantický, tak jsem improvizoval ve Dvořákově komorním stylu, a konečně v Dolním Dvořišti jsem sáhl po soudobé hudbě, ale nekakofonní, protože kakofonní nesnáším.
Vyhýbáte se soudobým autorům?
Těžko se to definuje. Pokud se v hudbě odehrává něco, co je i dnes považováno za disonantní, tak to musí mít svoje opodstatnění. Pokud je důvodem pouze to, že skladatel chce něčím šokovat, ukázat skladatelskou techniku nebo neví, co lepšího by napsal, tak to pro mne není důvod ke vzniku skladby. Mám rád i disonantní skladby, ale musí to dávat nějaký smysl.
Adoptoval jste v nových varhanách ve Svatovítském chrámu píšťalu?
Ještě ne. Myslím, že jsem si to odpracoval mnoha hodinami při tvorbě nástroje. Byl jsem v uměleckotechnické komisi, která vybírala zhotovitele varhan. My, kteří jsme hlasovali pro Gerharda Grenzinga, jsme na jeho varhanách oceňovali jejich zvukovou kreativitu. A také má bohaté zkušenosti s restaurováním. Jeho varhany mají potenciál vzbudit v posluchačích podobný dojem jako ty staré. Přitom jsme mu nekladli podmínku, že se na nich musí dobře hrát Bach, což většina zadavatelů nových varhan požaduje. Moderní varhanářství je trochu postižené studeností hudebního výrazu, až trochu syntetickým zvukem. Grenzingovy varhany mají šťavnatější barvy. Patřím i mezi ty, kteří teď třeba sledují nastavení intonace v prostoru.
A zahrajete si na nich?
Při slavnostním požehnání varhan.
Často slýchám: Nedovedu si představit varhaníka ateistu. Je to předsudek? Jednou se mně svěřil pan farář, že neví, kterého varhaníka má přijmout. Toho, který dobře hraje, ale je nevěřící, nebo toho druhého, který je věřící, ale hraje špatně? Už si nepamatuji, co jsem mu doporučil, ale dnes bych řekl, aby si nechal oba. Ten, který věří, se v hraní zlepší. A pokud jde o ateistu, je to výzva k evangelizaci.
