Kudy chodí, tudy zkoumá hru světla a stínu – na povrchu různých materiálů, ve tváři lidí, ve vodě... Největší inspirací je Přemyslu Jandovi slunce.
Neznalý se podiví, v jakých záhadných kódech to mluví na své kolegy: „Dej mi tam světlo číslo 1 na 80, 138 na 40 a horní věže na pade. Takhle mi ulož náladu číslo 1,“ říká Přemysl Janda programátorovi, který ve Stavovském divadle obsluhuje složitý světelný pult umístěný v malé kabině vysoko nad hlavami diváků. Jednotlivé „nálady“, jež si Přemysl Janda vymyslí a propojuje, pak doprovázejí děj na jevišti.
Ať už halí herce a rekvizity do něžných teplých barev při barokní opeře nebo nad nimi v moderní činohře roztáhne nemilosrdné ostré světlo, má jediný úkol: zdůraznit emoce, jež by měla hra v divákovi vzbuzovat.
Práci světelného designéra neboli mistra světla často nevnímáme, bereme ji jako samozřejmost. Když se nad tím ale člověk zamyslí, je i nejimpozantnější jeviště v kamenném divadle jen prostor ve tmě, který ožívá právě až díky stovkám světel.
„K práci potřebuji tmu,“ usmívá se Přemysl Janda, jenž do Stavovského divadla přišel jako třiadvacetiletý mladík a od té doby vdechl atmosféru desítkám her – činohře, operám i baletu (namátkou například Třem sestrám, Zimní pohádce, Donu Giovannimu, Peteru Panovi nebo Nebezpečným známostem).
Jeho světelný design můžete ale vidět také třeba v představení Kouř či Dánská dívka v Divadle Na Fidlovačce, v Cabaretu v Divadle Bez zábradlí nebo v Rusalce v Janáčkově divadle v Brně.
Světelný design se v roce 2002, kdy si Přemysl Janda poprvé ve „Staváku“ začal hrát se světly, nikde nevyučoval, ostatně i dnes je to jen okrajový obor na JAMU. Podle Přemysla Jandy se ale ani na škole „naučit“ nedá, protože praxe je v tomto případě mnohem důležitější než teorie. Je nutné umět spojit dvě naprosto odlišná nadání: schopnost myslet technicky a přitom výtvarně cítit.
Chci, aby mi lidé jako herečce uvěřili. Nekonečný seriál bych točit neuměla, říká Zuzana Stivínová |
„Pak už jde jen o zkušenosti a ochotu učit se,“ říká. Sám začínal od píky, v osvětlovačské hantýrce „na podlaze“ (od prken jeviště se nováček pomyslně propracuje až do výšin nad ním).
Šéf osvětlovačů se taky nepřestává dívat kolem sebe. Bez ustání, všude, kde se ocitne, pozoruje hru světla a stínu. Za různého počasí, na různých plochách, lidských tvářích, předmětech. „Největší inspirací je pro mě slunce.“
Na fotografii práce Přemysla Jandy na představení Figarova svatba.
Z palandy k Shakespearovi
Jako malý kluk se Přemysl hodně bál tmy, a možná právě proto ho víc než jiné děti zajímaly baterky, žárovky, lampičky, zkrátka svítidla všeho druhu. „Když jsem povyrostl, rád jsem lampičky kuchal a dělal si z nich různá světýlka do postele. To byla nutnost: spali jsme se sestrou na palandě a já byl dole, kde bylo šero,“ vzpomíná.
Na základní i střední škole navštěvoval dramatický kroužek, s nímž se občas vystupovalo v divadle. Zatímco ostatní studenti procítěně recitovali, on se na jevišti spíš rozhlížel po technice. Zjistil, že by ho víc bavilo stát za reflektorem než v jeho záři. „To mi naštěstí zůstalo, myslím, že bych nebyl dobrým hercem,“ směje se.
Aby pronikl do všech tajů svítidel, vyučil se elektrikářem a po škole dva roky pracoval jako návrhář světelných reklam a nasvícení obchodů. Pak ho ale zaujal inzerát Stavovského divadla, které hledalo osvětlovače. Když šel na pohovor, interiér budovy ho uchvátil. „Procházel jsem kolem otevřených dveří do sálu, na jevišti nebyla žádná scéna, ale všechno bylo rozsvícené. Byla to nádhera a tehdy jsem si řekl: Jo, tady chci být, tady chci pracovat.“
Přání se mu splnilo – sice neměl zkušenosti, ale díky nadšení a talentu se za pár let vypracoval na vedoucího osvětlovačů, světelného designéra.
Prvním představením pod jeho taktovkou byl Pygmalion režiséra Michaela Dočekala (tehdy uměleckého šéfa Činohry Národního divadla). „Neměl jsem strach, spíš respekt. Naštěstí to dobře dopadlo,“ říká. O rok později svítil Richarda III. a v roce 2008 si poprvé „osahal“ balet – navíc šlo i o černé divadlo. „To byla velká výzva,“ říká.
Práce na baletu ho nadchla – u tanečního představení je scéna většinou minimální, takže scénografem je vlastně převážně light designer. Pořádně se zapotil třeba u baletu Valmont, kde si scéna žádala spoustu světelných změn. Pro představu: činohra jich má kolem šedesáti, balet i dvě tři stovky. „Lehké věci jsou sice fajn, ale těžší jsou lepší,“ má jasno Přemysl, který se svým týmem (devět osvětlovačů a tři programátoři) zrovna pracuje na představení Paní Bovaryová.
Prostor, po němž tvůrci prahnou. Vybudujeme v centru Prahy úplně nové divadlo, slibuje šéf Národního divadla |
Rád vzpomíná třeba na hru Kámen. Neměla klasickou chronologickou linku vyprávění, „cestovalo“ se na přeskáčku po pěti odlišných dekádách minulého století. Jedna část se odehrávala v Německu před a v průběhu druhé světové války, další po ní, pak šlo o komunismus ve východním Německu a pád berlínské zdi. Divákovi právě osvětlení napovídalo, v jaké době se zrovna „nachází“.
Předválečné časy nasvítil Přemysl teplou, lehce oranžovou, u válečných scén vyvolal ponurou atmosféru, komunismu vládly studené barvy… „Snažil jsem se pro každé období najít nějaký společný jmenovatel, který se neměnil. Načetl jsem k tomu i dost o historii, stálo mě to opravdu hodně příprav.“
Při přípravě baletního představení Valmont se řádně zapotil, žádalo si tři stovky světelných změn.
Jakmile světelný designér dostane zadání, pustí se se scénografem do práce. Ten má buď zcela jasnou představu o tom, co po něm bude chtít a co je realizovatelné, nebo si nechá od mistra světel vypracovat návrhy. Pak se sestaví světelný plán, půdorysy a bokorysy, v nichž jsou zakreslená nejen všechna světla, ale i dekorace od scénografa, vše musí bezchybně ladit.
„Světelnému designu skvěle rozumí třeba David Radok nebo Jan Frič, ale i SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, nynější umělečtí ředitelé Národního divadla). Jsou pro mě při diskusi naprosto rovnocenní partneři, kde neztrácíme čas vysvětlováním technologických postupů,“ říká Přemysl.
Rusalka obklopená ledkami
Nejde ale jen o to, jak bude paprsek padat herci do tváře nebo co udělá reflektor se siluetou či povrchem nějaké rekvizity. Jde i o barvy kostýmů. Díky různým korekčním filtrům lze změnit třeba chladný tón na teplejší či naopak.
Přemysl Janda dává příklad z práce na opeře Arsilda, regina di Ponto Antonia Vivaldiho pod vedením Davida Radoka, jež měla premiéru v roce 2017 a hrála se nejen ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, ale i v Lucembursku či Francii. Když první sólistka zpívala milostnou pasáž, měla na sobě zeleno-růžový kostým. Celá scéna byla laděná do studena a pan Janda kostým zpěvačky potřeboval co nejvíce zdůraznit.
„Na střed jsem rozsvítil jedno světlo s červeným filtrem, které nemělo takovou intenzitu, aby zpěvačce bylo vidět v obličeji, ale vytáhl jsem tím červené spektrum z jejího kostýmu. Nepůsobil tedy tak studeně jako okolní barvy a ona vynikla,“ objasňuje, jak promyšlené jsou detaily, které divák sice vědomě nepostřehne, ale představení je díky nim krásnější.
U stejného představení měl také režisér nápad, aby začalo líbivě barokně, ale končilo jako výpověď o moderní době. Začali tedy v teplých odstínech, které přešly nepozorovaně do bílých chladných tónů. „Měnilo se to pomaličku tři a půl hodiny. Chtěl jsem, aby to bylo takové hodně pomalé prolnutí světů. Až na konci představení divákovi došlo, že ač se scéna nezměnila, atmosféra je naprosto jiná,“ vypráví Přemysl Janda.
Přestože by mistr světel Stavovského divadla mohl díky letité praxi a úspěchům u nás i na zahraničních výjezdech sekat světelné efekty jako na běžícím pásu, snaží se přicházet na nové postupy – inspirací je mu většinou příroda.
Třeba když pokuřoval na balkoně, všiml si malého trojúhelníčku ve zdi, který se při východu slunce promítal na protější stěnu. „Díval jsem se na to a uvědomil si, jak rychle sluneční paprsek jede. Přitom když se člověk dívá jen na sluníčko, tak mu to tak nepřijde,“ říká pan Janda. Tento drobný poznatek hned zúročil v představení Dogville, jež vzniklo podle stejnojmenného filmu Larse von Triera.
„Zavěsil jsem inteligentní reflektor, jaký lidé znají třeba z koncertů, na lana na motorový tah. Svítil jsem jím pak z boku na dekoraci přes takovou zvonici, která měla na střeše křížek. Světlo jelo během muziky a zvonění zvonů dolů, takže stín křížku stoupal nahoru. Přesně jako zapadající sluníčko prodlužuje stín.“
Nové potenciální „hračky“, tedy nová světelná technika, se pochopitelně pořád vylepšují, novinky se předvádějí na veletrzích třeba v Londýně nebo v Šanghaji. To ale bohužel neznamená, že si se všemi bude moci pan Janda v divadle hrát.
„Tehdy byl štíhlý a fakt hezký!“ Pěvci Kněžíková a Plachetka vzpomínají, jak je před lety dal dohromady Mozart |
Když už se v divadle kupuje něco nového, musí si být vedení jisté, že to bude sloužit mnoho dalších let. Finance jsou zkrátka omezené. Přemysl Janda vzpomíná, jak tvořil světelný design k Rusalce v Janáčkově divadle v Brně a scénograf navrhl přes třicet metrů dlouhou podlahu od orchestru až na zadní jeviště, která se kvůli perspektivě zužovala. „Zadání bylo, abych ji nasvítil jen jedním typem světla, nikoliv kombinací ledka/halogen. Takže jsem zažádal o nákup dalších LED světel, což byla sice velká investice, ale ledky mají dlouhou životnost a využití,“ říká.
Vodový odstín jako rukopis
Řada představení Stavovského divadla vycestovala do zahraničí, Přemysl Janda se podíval do Německa, Francie, Itálie, Finska, Švédka nebo Japonska. „Naroubovat“ představení, které vzniklo ve velmi specifických technických podmínkách, na úplně jinou scénu je ale leckdy oříšek. Za zkušenosti ze zahraničí je ale velice rád. Vždy se od kolegů snaží něco nového naučit, třeba si i prohlédnout „mašiny“, které sám nemá v českých divadlech k dispozici, a inspirovat se.
Snad každý světelný designér má podle Přemysla nějaký oblíbený postup, efekt, který tvoří jeho charakteristický rukopis. „Rád používám kombinaci teplého a studeného svícení, kterého dosáhnu korekcemi z teplého odstínu na studený. A moje oblíbená barva je ocelově modrá 117, taková vodová. Můj kolega má zase rád pávově modrou 115. Tu jsme hojně využili, když jsme spolu svítili Bakchantky ve Stavovském divadle. Bylo to snad poprvé, kdy světelný design pro jednu inscenaci tvořili dva designéři.“
Taky se mu líbí, když na konci představení všechna světla postupně zhasínají a zůstane svítit jedno zamířené na nějaký detail, který zbude na jevišti – ať už je to mrtvola nebo rozbitý talíř. „A to pak ve vteřině jako poslední zhasne a zůstane naprostá tma,“ líčí světelný designér. V lednu na umělce čeká nová velká výzva – světelný design pro koncert operního pěvce Adama Plachetky v O2 areně.
Přemysl Janda nepřestává experimentovat. Jediné, čemu moc prostoru dát nechce, je umělá inteligence. „Může práci ulehčit, ale já prostě nechci, aby za mě vymýšlela scény.
To bych se chlubil cizím peřím a hluboce se styděl.“ Jako běžný divák do divadla nechodí, protože už dávno zjistil, že si nemůže pomoct: místo aby se soustředil na příběh, pátrá, jak kolegům šlape technika. „To je nemoc z povolání. Nedávno jsem byl na koncertě Rammstein a okamžitě jsem si všiml, že jim vypadlo jedno světlo a celou dobu si dělalo, co chtělo. Dost mi to kradlo pozornost.“
