Cokoliv, s čím se dnes Qubus vytasí, dokazuje, že propojit řemeslo, rozvernou tvůrčí svobodu a úspěšný byznys není nemožné. Jen to vždycky nebývá snadné. „Na čem zrovna pracujete, Mistře?“ kladu obligátní dotaz zakladateli studia Jakubu Berdychu Karpelisovi na úvod našeho setkání. Rozzáří se a pár větami popíše svůj nový nápad. Prozrazovat ho nebudeme, ale má v sobě poetiku. Zatím jeho realizaci brání jediné: musejí se obstarat záchodové mísy ve speciálním provedení.
Jakub v ateliéru za obchodem v Rámové ulici na Starém Městě pražském.
Hvězda české umělecké scény – legenda, chce se říct – tvoří ve sklárnách na severu, ale i v malém zahradním domku v omšelém vnitrobloku v pražské Rámové ulici. Kromě skladu váz a archivních kusů či prototypů se tu skrývá třeba olysalá vycpaná veverka s miniaturními houslemi nebo tyrkysový bublifukový pejsek, jehož si pamatuje každé dítě vyrůstající v osmdesátkách.
Jakub je sběratel. Spíš ale toho, co najde po cestě nebo třeba u kamaráda ve třídírně odpadu, než věcí, které se dávají na odiv v galeriích. V neokázalém studiu přitom vzniká řada designových klenotů, které si dnes hoví na poličkách v přilehlém obchodě: třeba ikonická Bucket Vase – kombinace obyčejného plastového kyblíku a mistrně provedené skleněné vázy. Nebo kolekce Ruce vzhůru (Hände Hoch), jež zahrnuje svícny, zrcadla a tácy nesené porcelánovýma rukama, které původně sloužily jako formy k odlévání gumových rukavic. Skleněná mísa s maličkým Řípem na dně. Nádoba na cukrovinky v podobě relikviáře. A mramorové závaží se zlatým nápisem 0,75 kg (0,75 of Luxury).
Variace vázy Unnamed Vase Golden Touch, kterou Jakub Berdych Karpelis navrhl před pěti lety.
Samozřejmě tu nechybí ani vázy z kolekce Unnamed, které nesou různé vzkazy a jsou bestsellery. Do té patří i váza Love. Lidé se jí nemohou nabažit, protože ji považují za milý univerzální dárek: láska přece! Autorovi jde ale trochu na nervy. Původně ji zdobil kód 22.39, odkaz na Evangelium podle Matouše: Miluj svého bližního jako sám sebe. Jenže málokdo to pochopil a lidé se ptali: „A k čemu se váže ten časový údaj – šest minut před tři čtvrtě na jedenáct?“
Kód proto nahradil nápis Love se šipkou nahoru. Ukazuje na květinu, kterou má váza hostit, zákazníci ale často vidí jen to sladké slovo, čímž vtip nevědomky srážejí na banalitu. Jiná varianta s textem Blow Job odkazuje k technice výroby foukaného skla. „Tu ale nikdo nechce,“ směje se její autor. Některé návštěvníky zase zneklidňuje tvar vázy: „Podezírají mě, že je to šulin. Není! Tvar vychází z toho, jak se svázané stonky květiny rozloží nahoře a dole ve váze, šlo mi o balanc.“ Pravda ale je, že na začátku nebyl ani kód, ani nápis, ani stonky, ale velký střep nalezený ve sklárně, takzvaná kopna, v zásadě odpad vzniklý při foukání skla…
„Ušatý“ hrnek Franz Kafka vyrobený vloni, který si vybrala režisérka Agnieszka Holland jako merch ke svému novému filmu Franz.
Kafka má ucha
Ty, kdo do obchodu zavítají, často oslní i dvě dekády stará kolekce designéra Maxima Velčovského, který s Jakubem Berdychem Karpelisem v roce 2002 Qubus zakládal: tácek ve tvaru České republiky, porcelánová váza ve tvaru holínky s cibulákovým vzorem, rokokové hodiny s digitálním displejem Digi Clock (Wallpaper Magazine je kdysi označil za jedno z ikonických děl nového milénia), sada sklenic-matrjošek nebo svícen Little Joseph – dětská hlava, na níž se tvoří „vlásky“ ze stékajícího vosku. Kousky na hraně kýče i luxusu, které nečekaně kombinovaly materiály i technologie a zároveň si dělaly legraci z nešvarů našince, si nakonec našly cestu do prestižních zahraničních galerií a přinesly Qubusu řadu ocenění. Studio od začátku pracovalo s tradičními českými materiály – sklem a porcelánem – a výrobu svěřovalo výhradně do rukou českých řemeslníků. Zkrátka Handmade in Bohemia.
Ve studiu to působí jako na bále nespoutané fantazie, ale lidé si nakonec nejčastěji odnášejí spíš věci krotší povahy. „Hodně se prodávají sklenice Lemonade Love. Málokdo to ví, ale Qubus byl první, kdo z obyčejných lahví udělal recyklované sklenice – a to jsou i tyhle,“ říká Marcela Straková, která dnes vede studio s Jakubem Berdychem Karpelisem v kurátorsko-designérském tandemu. Upozorňuje i na novinku – hrneček s kafkovským portrétem a dvěma oušky navržený ke 100. výročí spisovatelova narození ve spolupráci s ilustrátorkou Silvií Luběnovou. Nabídli ho Muzeu Franze Kafky, to ale hříčku, která by samotného Kafku nejspíš pobavila, odmítlo. Pak hrnek kdesi spatřila režisérka Agnieszka Holland a zalíbil se jí natolik, že si ho vybrala jako merch ke svému filmu Franz, který právě běží v kinech.
Alergie na stádnost
Generaci Z – a alfám teprve – je těžké vysvětlit, jak vypadal svět předtím, než bylo samozřejmé posedět v bistru s designovým nábytkem, na každém rohu si koupit jedinečnou vázu či lampu a zajít do showroomů českých návrhářů. Generaci X berou ty mladší často jako „boomery“, ale právě ona jim k těmto výdobytkům umetla cestičku. Pojďme se proto ještě před připravovanou výstavou v Uměleckoprůmyslovém museu vrátit do „pravěkých“ dob, kdy bylo všechno dovoleno, vkus se teprve rodil – a na svět mu pomáhaly dvě svérázné Husákovy děti.
„V devadesátkách měl člověk dvě možnosti: buď se ufetovat, nebo zkusit něco podniknout,“ odpovídá Jakub s humorem na otázku, co ho kdysi vedlo k prvním byznysovým úvahám. Do divoké doby vykročil jako absolvent Střední průmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích. Na AVU se v roce 1990 nedostal, tehdejší rektor, výtvarník Milan Knížák, mu řekl, že „nemá talent“. Začal tedy restaurovat fasády a sochy (asistoval třeba Olbramu Zoubkovi) a později odjel do Kolína nad Rýnem, do architektonického studia Františka Sedláčka.
V německém Oberstaufenu poprvé nahlédl do hutě na foukané sklo, a to díky jejímu majiteli a umělci Janu Adamovi. A probudil se v něm zájem o design. „Navíc jsem v Kolíně i Hamburku viděl spoustu designových obchodů a říkal si, že by to mohlo fungovat i u nás,“ vzpomíná. Ale spletl se. „Tehdy jsem propadl falešnému dojmu, že jsme kultivovaný národ. Zatímco jsem se mohl za další čtvrtstoletí přesvědčit, že jsme křupani. Politicky i ve všem ostatním. Jsme národ nevzdělavatelný. Ale to je můj subjektivní názor.“ V roce 2002, ještě plný optimismu, dal dohromady peníze a otevřel obchod-galerii, jejíž název vznikl hravou odvozeninou jeho křestního jména. Původním záměrem bylo vystavovat limitované umělecké edice a kombinovat je s inspirativní zahraniční produkcí.
Definitivní podobu dostal Qubus až o několik měsíců později, kdy se Jakub potkal s Maximem Velčovským. Čerstvý absolvent VŠUP, který měl stejně nezvyklé nápady jako účes, ho okamžitě nadchl – mimo jiné je spojovala smrtelná alergie na jednotvárnost a stádnost. Jejich Qubus se stal prvním porevolučním českým obchodem se světovými designérskými kusy i vlastní produkcí, který založili sami umělci, tehdy naprosté zjevení. Nadšení z podnikání i tvorby ale trochu brzdil fakt, že spousta Pražanů tehdy ani netušila, co to vlastně konceptuální design je, natož aby po něm toužili.
Čech se diví, Angličan tleská
Qubus coby svou první kolekci začal realizovat Velčovského diplomku. Pohrával si v ní s tvary a vzory éry normalizace a kombinoval je se symboly konzumu. Vznikl hrnek připomínající uříznuté dno lahve od koly nebo porcelánová verze tácku na párky. Přesně před dvaceti lety to designér vysvětlil v časopise Yellow: „Kdysi jsem byl ve Finsku na svatbě přátel, a celé to bylo takové divné. Všichni tam jedli z plastových talířků plastovými příbory – a mně to nepřipadalo v pořádku. Tehdy jsem dostal nápad tuhle kulturu fastfoodových lidí nějak zkultivovat. Když jsem pak na škole přemýšlel, co budu dělat dál, řekl jsem si, že nemá cenu vymýšlet nějaké další tvary, protože už jich bylo vymyšleno strašně moc – a fungují. Tak jsem začal přetavovat ty stávající do porcelánu a tímhle materiálem je tak nějak zušlechťovat. Dno lahve coly i papírové-porcelánové tácky už byly jen rozvedením původního nápadu.“
Pozornost vzbudily i jeho objekty s cibulákovým vzorem – třeba porcelánová busta Lenina nebo již zmíněné holínky (jednu si tehdy pořídil třeba i návrhář Jean-Paul Gaultier nebo manželka Ozzyho Osbourna Sharon). Jakub Berdych Karpelis zase představil svou vázu Home Made. Jde o dvě různé horizontálně rozříznuté a znovu slepené lahve od vína. Díky použití dvou odlišných barev vznikl efekt vodní hladiny. Přesto obchod jen tak tak přežíval. Po několika letech to vypadalo, že skončí. „Věci, které jsem nakoupil v zahraničí, nikdo nechtěl. Dodnes je dávám babičkám k Vánocům. Problém byl v tom, že jsme se nechtěli proměnit v marketingovou agenturu, která zastupuje jiné značky. S tím jsme ani neuměli pracovat,“ shrnuje Jakub. Internet byl tehdy pořád ještě v plenkách, a tak byly jednou z mála cest, jak o sobě dát vědět, zápůjčky objektů na focení do módních a lifestylových časopisů.
Nabízel se ale jeden recept na restart. Riskantní a zdánlivě sebedestruktivní. „Odjeli jsme na veletrh do Paříže. Stálo to majlant, ale měli jsme pocit, že když už to má být průser, tak pořádný,“ říká Jakub Berdych Karpelis k první zahraniční prezentaci. Na Maison et Objet v roce 2004 působili dva mladí kluci z východní Evropy trochu exoticky, stejně jako jejich kolekce váz Abstract Collection. Zájem vzbudilo oboje a Qubus si rychle začal vyměňovat vizitky se světovými obchodníky i galeristy.
Už o rok později putovaly víc než tři čtvrtiny výroby do zahraničí: nejvíc byl Qubus žádaný v Japonsku a v USA, v Evropě ho kupovali hlavně Francouzi, Angličané a Italové. Díky internetu, nástupu facebooku a rostoucí popularitě designových festivalů se Qubus postupně dostal i do hledáčku českých zákazníků. Svou roli sehrála i ekonomická krize, která „zařízla“ některé zahraniční klienty. Nutno dodat, že Maxim Velčovský, jak ostatně říká i Jakub Berdych Karpelis, má vrozený „marketingový talent“. Navíc se někdejší mladík s vysokou postavou a afrem na hlavě v roce 2001 objevil v reklamní kampani mobilního operátora – a nebyla to jen epizodní záležitost. Jeho tvář tehdy byla všude.
K Bohu přes plastovou židli
V době, kdy Qubus sklízel první velké úspěchy, přišel Maxim s dalším provokativním dílem – velkým laminátovým krucifixem, na kterém chyběl Ježíš. „Tento kříž – domácí doplněk – se hodí do každé domácnosti. Barvu si můžete objednat podle RAL vzorníku,“ stálo na webu studia. A Maxim Velčovský k tomu v rozhovoru pro časopis Respekt dodal: „Byl to obyčejný popravčí nástroj, než mu dal Ježíš trademark. Po těch letech už ale potřeboval nový design.“ Do půlmetrového kříže byly vytlačeny obrysy rukou, hlavy, hýždí a pat. A i když se jeho půlmetrová verze nedostala do sériové výroby, našel si zajímavého „zákazníka“. Bezmála pětimetrová verze s názvem Design for Messiah dodnes visí v modlitebně Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové, moderní stavbě od Josefa Gočára pro Církev československou husitskou.
Nebyl to ale poslední moment, kdy se Qubus přiblížil k Bohu. Téhož roku radikálně a moderně přetvořili interiér kostela sv. Bartoloměje ve východočeských Chodovicích, gotické památky s barokní přestavbou. Kostel už kolemjdoucím málem padal na hlavu, naštěstí se sehnaly dotace na opravu a nový mobiliář. Qubus nahradil původní lavice plastovými židlemi (podle Vernera Pantona z roku 1960) a do jejich opěradel nechal vyřezat decentní křížky. Nad hlavami věřícím dodnes visí lustry Qubus z levného lisovaného křišťálu.
Následovala lavina dalších instalací, výstav a ocenění, v roce 2008 otevřel Qubus obchod v Centru pro současné umění DOX. Pro značku tak vznikla nová odnož a současně platforma pro prezentaci výběru československého designu. V roce 2009 se Jakub s Maximem dohodli, že budou každý pokračovat vlastní cestou. Tak se uzavřela jedna kapitola, Maxim Velčovský odešel do Lasvitu, kde dnes působí jako umělecký ředitel, Jakub Berdych Karpelis zůstal v čele Qubusu a převzal roli hlavního designéra. Jeho rukopis zůstává stejný a na produktech schválně nechává drobné „chyby“, bubliny či nepravidelnosti jako připomínku kouzla ruční výroby. Před osmi lety se Jakub začal víc věnovat volné tvorbě. V sérii Narcis se vysmál fenoménu posedlosti krásou a bizarní selfie kultury, na ni navázal kolekcí Vanitas, kde porcelánové hlavy zkombinoval s toaletními zrcadly. Tím byl předán jasný vzkaz: marnivost je věčná a naše tváře pomíjivé.
Jakub připouští, že ho v poslední době baví spíš volná tvorba. Funkce objektu ho ve tvůrčím rozletu brzdí. Ostatně bez rozpaků připouští, že je víc umělcem než designérem v pravém smyslu slova. „Podle mě bychom ani já, ani Maxim nedali do kupy třeba auto. Anebo dali, ale vypadalo by jako kubistický obraz – či jako když ho nakreslí dítě,“ směje se s tím, že být u procesu od návrhů přes modelování až po výrobu by ho ani nebavilo.
Když nesedí v ateliéru a nerealizuje jeden z desítek nápadů, které se mu neustále rojí v hlavě, jezdí po veletrzích, jako tvůrce se účastní sympozií či se podílí na navrhování výstavní architektury – nedávno se třeba podepsal pod podobu expozice vánočních ozdob World of Wonders v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.
Před dvěma lety se k Jakubu Berdychu Karpelisovi přidala kulturní manažerka, producentka a kurátorka Marcela Straková, která stojí například za fenoménem humpolecké zóny pro umění 8smička. Významné narozeniny Qubusu bere jako šanci ukázat, že studio má pořád co říct.
Tác pana prezidenta
Nyní Qubus kráčí nejen ke svému impozantnímu výročí, ale rýsuje i novou kapitolu. Před dvěma lety se k Jakubovi přidala kulturní manažerka, producentka a kurátorka Marcela Straková, žena, která působila třeba na Nové scéně Národního divadla, vedla České centrum ve Stockholmu a stojí za fenoménem humpolecké zóny pro umění 8smička.
Významné narozeniny Qubusu, které přijdou za dva roky, bere jako šanci ukázat, že studio se nejenže zapsalo do dějin českého designu, ale má pořád co říct. A to dokonce víc než kdy dřív. „Byli jsme v Belgii na veletrhu a tam jsme mimo jiné vystavili deset let starý stolek Všechno, co chceš. Má po straně lampu, vázu a skříňku a myslím, že každá věc z toho je silná. Lidi z něj byli nadšení a říkali: To je to, co potřebuju,“ vypráví Marcela. I díky sociálním sítím a spolupracím s influencery se Qubus začal ozývat hlasitěji i doma. Přesto Straková zůstává opatrná: „Ukazujeme třeba levnější produkty, které nejsou konceptuálně moc náročné, abychom nové zákazníky nevystrašili. Protože některé věci jsou punkové – třeba váza s prostřelenou dírou, rokokové hodiny s digitálním displejem… To jsou kusy, které jsou revoluční, ale ne vždy úplně ‚estetizující‘.“
Ikoničnost Qubusu vnímají i na Hradě. Prezident Petr Pavel dává vybraným zahraničním hostům jako dar tácek ve tvaru republiky (Republic Tray) v limitované královsky modré edici. Qubus je zastoupen také v novém hradním design storu. „Už jsme tu měli zahraniční hosty, kteří se s dárkem od pana prezidenta v zahraničí setkali – a to je pak velká radost, když se zastaví u nás ve studiu,“ říká Marcela.
A jak vidí další kroky svého téměř pětadvacetiletého „děcka“ sám šéfdesignér? „Qubus má být adresa, kde vždycky najdete kultivovaný dárek. Chceme, aby to byl životní styl, značka s přesahem,“ říká Jakub Berdych Karpelis. Na otázku, co v poslední době potěšilo na umělecké scéně jeho, odpovídá překvapivě. „Konečně jsem našel věc, kterou jsem ztratil. Takové kubistické vejce na způsob Fabergé, které jsem kdysi koupil v Hradci Králové.“ Doma se ale umělec designem příliš neobklopuje, a když, tak jsou to „vitrínky s věcmi, co někde najdu“. Navzdory slávě na umělecké scéně zůstává příjemně nesamožerský: „Svoje věci kolem sebe mít nepotřebuju.“
