Píše se rok 1994, Zambie. Pětiletá Rosh si se svým bráškou hraje venku. Sbírá kameny, mušličky, zkrátka cokoliv, co jí padne do oka, a čemu by mohla přiřknout magickou sílu. Když něčemu skutečně uvěříte, tak to přece musí být pravda, no ne?
Rok 2014, Anglie. Rosh je pětadvacet let a studuje na Oxfordu. Hlavní zaměření: francouzština s italštinou. Právě se probírá Danteho Božská komedie. Slavné dílo florentského básníka ze 14. století jí natolik učaruje, že se k němu upne coby zdroji životní inspirace. Sama právě prožívá nelehké období a v Danteho cestě za světlem spatřuje jistou paralelu ke své životní dráze. Dostane odvážný nápad: Možná by mohla ke každému ze stovky zpěvů vytvořit šperk? Brzy na to už sedí ve své ložnici a tvoří z vosku. Nemůže přestat. Je to pro ni katarzní, terapeutická zkušenost. Jako by objevila nový jazyk.
Rok 2024. Její značku už zná celý svět. Ateliér se showroomem byste našli na Hatton Garden, slavné londýnské adrese, co historicky patří právě šperkařům. Nabídka se zrovna rozrůstá o Alighieri YCasa, tedy kolekci bytových doplňků od příborů po stojánky na svíčky. A stejně jako šperky jsou i tyto rituálně vyhlížející objekty příznačně nevyhlazené, s jasnou texturou a organických tvarů. Úplně jako první šperky, kterým Rosh dávala vzniknout před deseti lety.
Loni také od krále Karla III. obdržela Řád britského impéria za svůj přínos oblasti designu šperků a filantropie. I o tom bude Rosh za okamžik pro Esprit hovořit. Nejnovější kolekci uvedla jen před pár dny. Jmenuje se Vanitas. Je inspirována sebevědomím a zvídavostí koček i – jak název napovídá – jistou marnivostí. Nositele vyzývá, aby si na sebe udělali čas.
A když už je řeč o čase: V Praze odbíjí půl pátá odpolední. V New Yorku, kde se šperkařka zrovna pracovně nachází, je teprve poledne. Náš hovor začíná.
Produkty Alighieri jsou vyráběny ručně, a to v dílně na Hatton Garden, londýnské adrese úzce spjaté se šperkařstvím.
Jaký byl váš vztah se šperky, když jste svou značku zakládala?
Už jako malá jsem tíhla k objektům, které by mohly fungovat jako talismany pro štěstí, a přisuzovala jsem jim nejrůznější významy. Šperkům jakbysmet. S mámou jsme měly takový rituál: O víkendu jsme si sedly na postel a máma na ni vysypala svou šperkovnici. Ke každému kousku mi pověděla, co pro ni znamená a odkud pochází, jestli patřil babičce nebo prababičce… To ve mně ještě více upevnilo pohled na šperky jako něco spirituálního, něco s významem a mocí.
Změnil se váš pohled na ně, když jste začala lépe rozumět řemeslu, které se za nimi skrývá?
Ano, můj vztah k nim se prohloubil. Všechno pro mě začíná u vosku, proces jeho lití mi připadá docela poetický, lidé tak dávají vzniknout šperkům už celá staletí. Pracujete s formou, takže z negativního vzniká pozitivní. A tím, že do vosku ryjete, něco sice ničíte, ale zároveň tím něco hodnotného vytváříte.
Máte ještě první kousky, které jste vyrobila?
Ano, nechávám si je. Byl to korýš, lev a liška. Živě si také vybavuji, jak jsem se cítila, když jsem je ryla, připadaly mi tak nedokonalé…
Nedokonalost je poznávacím znamením vašich šperků, oslavujete ji. Je to vědomá volba, nebo spíš něco, co se zkrátka stalo?
Od obojího trochu. Když jsem začínala, neměla jsem žádné technické dovednosti, takže šperky ani jiné být nemohly, ale snad právě proto se mi tolik líbily. Všechno kolem mi tehdy připadalo tak kurátorsky uspořádané, uhlazené, všechno budilo dojem, jako bychom se neustále snažili být dokonalí, a já si říkala, že takový ale život není. Tak proč jeho nedokonalost neukázat? A pokud bych ji měla vystihnout texturou, jak by to asi vypadalo? Nacházím v té surovosti krásu.
Prvním a nepopulárnějším šperkem Alighieri je medailon Il Leone s motivem starožitné benátské mince.
Alighieri skutečně působí jako protijed na onu všudypřítomnou snahu o dokonalost.
Děkuji.
Vděčíte podle vás za úspěch značky i tomu?
Myslím, že moje šperky s lidmi rezonují, protože jsou upřímné. Upřímné ve smyslu, že se netváří, jako byste v životě chvíli nebyl nahoře a chvíli zase dole. Je v pořádku být zranitelný a naši klienti si to uvědomují a přijímají to.
Který šperk, ať už Alighieri nebo ne, má ve vašem srdci zvláštní místo?
Jako první mě teď napadá jeden, který jsem bohužel ztratila. Bylo to docela zdrcující. Představte si malý zub a nůž jako přívěsky na zlatém řetízku. Patřil mé prababičce, od té ho dostala babička, po ní zase moje máma… Dědil se v naší rodině z generace na generaci a vždy se dával miminku, aby ho chránil před zlými silami. Byl to skutečně výjimečný kousek.
Ztratila jsem ho na letišti, když mi třináct let a zlomilo mi to srdce. Máma mi nicméně tenkrát pověděla něco, na co si často vzpomenu a ráda tomu věřím: „Možná se to stalo, protože jsi jeho ochranu už nepotřebovala.“
Popravdě řečeno příliš pověrčivý nejsem, ale k narozeninám jsem dostal váš medailon Il Leone a všiml jsem si, že když ho nemám na krku, připadám si, jako bych byl nahý, a ne tak chráněný, jak bych mohl být. V místě, kde ho nosím, mívám oblečení vytahané, jak na něj pořád sahám.
Myslím, že se svět postupně stal tak odpojeným, že tíhneme k takovým objektům, kterých se můžeme dotknout. Stávají se naší součástí a dodávají nám pocit bezpečí. Připomínají nám, na čem skutečně záleží. Jsou něčím, čeho se můžeme doslova držet, když jde do tuhého.
Náhrdelník Cat’s Cradle díky pozlacené přízi ke hře přebíraná. Má být pobídkou k hravosti.
Jste právě v New Yorku a já se nemůžu ubránit myšlence na to, co za šperky jste si vzala s sebou.
Vždy cestuji s takovou taštičkou šperků, na krku mám pak dlouhý řetízek a na něm medailon Il Leone, který byl jedním z prvních šperků, co jsem vytvořila. Také na něm mám rybu, aby mi přinášela radost, a tužku, kterou neustále používám, znamení zvěrokruhu, klíč… A potom hřebínek z kolekce Vanitas, kterou jsme právě představili. Kdykoliv uvedeme novou kolekci, nejmilejší kousek z ní si na řetízek přidám. Nosím ho pořád. Moc pro mě znamená.
To bude brzy pěkně těžký řetízek!
Já vím! (směje se) Celý můj šatník se točí kolem mých šperků. Oblékám se velmi jednoduše a potřebuji výstřih, který s nimi bude fungovat. Vnímám oblečení jako takové bílé plátno, na které jimi maluji.
Máte velice jasnou vizi a po estetické stránce jsou šperky Alighieri snadno rozpoznatelné. Jak se vám to daří, aniž by vás to občas táhlo doleva a jindy doprava?
To je dobrá otázka, po těch deseti jedenácti letech se neustále vracím k původní myšlence. Začínám nějakým pocitem a snažím se tvořit nepokrytě. Není to lehké, občas se musím sama sebe ptát: Co cítím? Jde mi o nalezení síly? O radost? O smutek? Když jsem při tvorbě sama k sobě upřímná, výsledný šperk potom bude vždy působit jako Alighieri.
Nikdy jsem nechtěla, aby značce udávaly směr trendy. Naopak jsem si přála, aby moje šperky byly nadčasové. Aby vypadaly, jako by ležely dlouho skryté pod zemí a někdo je právě objevil.
Ale vždy přijde nějaké pokušení. Takové to: Ha, možná se mi teď líbí art deco! Možná bych mohla zkusit něco jiného! V takovou chvíli se zase musím stáhnout zpátky. Klienti si nás s něčím spojují a my bychom jim měli dávat, co si přejí. Třeba že je zároveň potřeba, abychom je uměli překvapit.
Jací vaši klienti jsou?
Víte, co na nich miluji nejvíc? Různorodost. Je to dívka po dvacítce, která si našetřila na svůj první medailon, je to žena po sedmdesátce, kterou zaujal přívěsek se zvěrokruhem nebo perlová náušnice, jsou to muži… A naše šperky jsou pro ně něco, co budou moct předávat z generace na generaci.
Když ale uvažuji nad společným jmenovatelem, řekla bych, že náš klient je někdo, kdo chce šperky, co budí emoce. Někdo, kdo nad věcmi přemýšlí a nebojí se být zranitelný. Někdo, komu záleží na příběhu a potřebuje se šperkem cítit jisté napojení.
Který šperk je pro vaši značku nejvýznamnější?
Řekla bych, že právě medailon Il Leone. Přezdívám mu naše severka. Vypráví o síle a kuráži. A ty podle mě potřebujeme v životě všichni. Také je to jeden z našich nejprodávanějších šperků.
Náhrdelník Vanity Comb ve tvaru hřebínku vybízí k tomu, abychom věnovali péči sami sobě.
Vychází ze starověké benátské mince. Jak jste na ni natrefila?
Vyrazila jsem na svoje narozeniny sama na výlet do Benátek, byl leden, vzpomínám si, že toho dne šíleně mrzlo. Akorát jsem se procházela tržištěm, když jsem ji zahlédla, a okamžitě mi připomněla lva z Božské komedie:
V prvním zpěvu se Dante ztrácí v temném lese, když se před ním ze tmy vynoří lev tak děsivý, že se i vzduch kolem třese strachy. Dante už se málem vzdává. Nechce se mu věřit, že by v sobě dokázal najít dostatečnou sílu a odvahu, aby mohl pokračovat, a v tom se zjeví Vergilius, jeho průvodce, a pobízí ho, ať jde dál.
Původně jsem medailon vytvořila jen tak pro sebe jako připomínku, ať se nevzdávám. (odmlčuje se) Mám-li být upřímná, Martine, nemám dnes úplně snadné ráno. Včera večer jsme měli s přítelem konflikt a jsem ráda, že si o tomhle s vámi teď můžu povídat. Znovu mi to tu vnitřní sílu připomíná. Omlouvám se, vím, že sdílím příliš…
Vůbec ne, mrzí mě, že se necítíte dobře!
Ale to je život, ne? Už jen mluvit o medailonku mi pomáhá. Připadá mi vtipné, že jste zmínil, jak se bez něj cítíte nahý a co pro vás znamená. Přítel pochází z rodiny rybářů, takže jsem mu ke čtyřicátinám vyrobila zlatý přívěsek ryby a on ho včera na sobě neměl a já se nemůžu ubránit pomyšlení, jestli to něco znamená.
Šperky tuhle symboliku zkrátka mají, nemyslíte? Budí v lidech emoce, souvisejí s mezilidskými vztahy. Jsou něčím velice intimním. Když si s někým povídáte o tom, co nosí za šperky, máte příležitost ho poznat hlouběji.
Jaký je váš kreativní proces? Jste jednou z těch, kdo si s každým nápadem musí sednout a ihned začít kreslit?
Nikdy nekreslím, v tom opravdu nestojím za nic, ale jinak to docela sedí. Musím si sednout a tvarovat vosk, rýt do něj. Používám na to svůj zvláštní nástroj, který je se mnou od samého začátku, většinou si k tomu také pustím určitou hudbu, to mě dovede přenést do stavu blízkého transu. Nikdy nevím, kdy nový nápad přijde, ale když se tak stane, jsem jím zpravidla úplně posedlá.
Chtěl jsem se vás zeptat také na váš tým. Jakou roli hraje v úspěchu značky dovednost obklopit se správnými lidmi?
Důležitou, dívky, se kterými spolupracuji, jsou pro mě jako rodina. Není nás mnoho, jen okolo deseti, ale každá do toho dává celé své srdce. Sdílíme myšlenky a pomáháme si se vším, i v osobním životě. Myslím, že to je docela vzácné. Jsem za to moc vděčná.
Přijde mi, že je ta dobrá energie z vašich šperků znát. Což mě přivádí k etické a udržitelné výrobě.
Nikdy nebyla mým vědomým rozhodnutím, spíš něčím, co mi připadalo přirozené. Opravdu pečlivě jsem hledala ty nejlepší řemeslné umělce a hned za rohem od našeho ateliéru v Hatton Garden jsem našla rodinnou slévárnu, která funguje už desítky let, má úžasné know-how a navíc vyrábí z recyklovaných kovů, bez odpadu. Dávalo mi to smysl.
Musí to souviset se základními hodnotami, jaké mi doma vštěpovali už jako dítěti. Opravdu věřím, že lidé mají být vždy na prvním místě. Chci znát každou ruku, která se na výrobním procesu podílí, a být si jistá, že je s ní dobře zacházeno a že je dobře zaplacená. Připadá mi to samozřejmé.
Za služby šperkařskému designu a filantropii jste byla loni oceněna Rytířským řádem.
Naprosto surreálné!
Povíte mi více o filantropické části vaší práce?
Budu se asi opakovat, ale chci značku využívat k pozitivním věcem, pomáhat skrze ni lidem, kteří si procházejí obtížným obdobím. Proto jsme v roce 2021 začali spolupracovat s charitativní organizací Refuge. Ta podporuje ženy potýkající se s domácím násilím. Za život s ním má zkušenost jedna ze tří.
A snad i proto, že jsme v Alighieri převážně ženský kolektiv, jsem cítila o to silnější potřebu jednat. Naši klienti jsou neuvěřitelní, neváhali se k nám přidat a společně jsme vybrali sto tisíc liber. Vnímám to důkaz o tom, že s našimi zákazníky tvoříme komunitu.
Vlastně si vůbec neumím představit, co takové ocenění obnáší…
Ani já si to neuměla představit! Moji prarodiče se do Británie odstěhovali bez ničeho, neměli žádný domov, byli to imigranti, kteří museli hodně dřít, aby mohli svoji rodinu zaopatřit. Tohle ocenění je ve skutečnosti především pro ně.
Náramky z kolekce Inferno. Stejně jako všechny od Alighieri, i ta čerpá z Danteho Božské komedie.
Jak jste se to dozvěděla?
Máma za mnou přišla na návštěvu, a protože nikdy neotevírám poštu, jako první uviděla hromadu dopisů. Říkala jsem jí, ať si jí nevšímá, že to jsou určitě zase samé účty a noční můry… Ale stejně po dopisech sáhla. A najednou říká: Tenhle bys možná otevřít měla. Píše se tu, že je od krále. Když jsem ho četla, pořád jsem si v hlavě opakovala, že to nemůže být pravda. Máma není příliš emocionální člověk, ale bylo vidět, že ji to sebralo. Jsem ráda, že jsme to zjistily spolu. Byl to pro mě opravdu výjimečný moment.
Vzala jste ji pak s sebou na ceremonii?
Ano, mohli jsme s sebou přivést tři lidi, takže mě doprovodila ona, můj bratr a pak Lois, má brand manažerka, která je u Alighieri už pět let a tvoří důležitou součást značky.
Jaký to je pocit, mít Rytířský řád?
No, trochu se stydím, protože mám pořád pocit, že toho nejsem hodna. Zároveň ale cítím hrdost, že jsme pomohli ženám v nesnázích. V tomhle směru ocenění vnímám jako velké uznání naší práce.
Krátce jste zmínila své kořeny. Pokud se nepletu, do osmi let jste vyrůstala v Zambii.
Ano. Přestěhovat se pak do Londýna pro mě představovalo šok. Byla jsem zvyklá na určité klima, na horko, na radostný způsob života, spoustu hudby a smíchu a otevřenost lidí… Londýn byl oproti tomu hodně rezervovaný. Strčili mě do katolické školy, kde mi všechno připadalo chladné, a já jsem cítila potřebu se proti tomu vyhranit.
Svým způsobem se proti tomu vyhraňuji i šperky Alighieri. I proto jsem asi začala studovat středomořské jazyky. Londýn má nicméně také svou rebelskou stránku. A myslím, že to je úžasné místo k podnikání. Dává vám pocit, že kdokoliv může dělat cokoliv, má uměleckou duši. Připadá mi, jako bych se stále inspirovala Afrikou a Londýn mi ty myšlenky umožňoval přetavit v realitu.
Když se za evolucí svojí značky ohlédnete, je něco, co byste udělala jinak?
Toho je tolik! První tři roky jsem neměla žádný tým, všechno jsem oddřela sama a z ničeho jsem se dostala na obrat tří milionů liber. Takže myslím, že bych vyhledala pomoc dříve. Pak nás v jednu chvíli bylo přes třicet, a to mi zase připadalo příliš. Učím se za chodu, hlavně obchodní stránku. A abyste se mohl učit, musíte dělat chyby. Ne všechna moje rozhodnutí vnímám jako správná, ale snažím se být upřímná a přiznávat si to.
Napadá vás rada, jakou byste dala začínajícím šperkařům, pro které byste mohla být inspirací?
Neohlížejte se. Zůstaňte soustředění na to, co vychází z vás, a neustále se ptejte sami sebe, jaký to pro vás má význam. To ostatní přijde samo.
Poslední - a trochu nahodilá - otázka. Vzhledem k tomu, že jste Alighieri vystavěla na slavném literárním díle, mě zajímá, která kniha si naposledy našla cestu do vašeho srdce.
K Božské komedii se neustále vracím, ale… (odmlčuje se) Kniha, která ve mně nedávno něco znovuoživila, je O mé rodině a jiné zvířeně od Geralda Durrella. Není určená tak docela pro děti, jak by se mohlo zdát, spíš pro dospívající, ale je to nádherná četba i pro dospělé. Autor v ní vypráví příběh svého dětství: Malý Geri se svou excentrickou rodinou uniká z Británie na Korfu. Je to knížka o lásce ke zvířatům a přírodě vůbec, plná dobrodružných příhod a úžasného humoru. Znovu si ji přečíst byl nostalgický a vlastně i velice inspirativní zážitek.
