Nikdy bych nevěřila, že uslyším kohokoli mluvit o pojištění s takovou vášní. Mohl by být také pilotem na plný úvazek, ale nechce, není to prý kreativní. Být generálním ředitelem pojišťovny Kooperativa nabízí podle Martina Diviše mnohem větší prostor pro vlastní úvahy, návrhy a improvizaci.
Do křesla v kanceláři s křišťálovým lustrem a malinami v míse na ovoce vystoupal z pozice tiskového mluvčího během pečlivých třinácti let – americký sen, japonská loajálnost. Poslední dva roky rozhoduje o druhé největší pojišťovně a jako jediný cizinec zasedá v desetičlenném představenstvu Vienna Insurance Group, majitele Kooperativy. Na pondělní schůze do Vídně létá a letoun si pilotuje sám. Je tak prý flexibilnější. Pronajme si letadlo, zasedne za knipl a letí. Je také sám sobě klientem, u Kooperativy má kolem deseti pojistek. Žádnou však nikdy nenárokoval, raději například otcův dům opravil sám. Aby si udržel licenci, pro soukromou leteckou společnost zdarma dopravuje lidi po Evropě.
Jak často a čím létáte?
Jednak létám malým sportovním letadlem,
a abych si udržel licenci na větší letadlo, tak jsem si jednou týdně snažil brát let po Evropě, ale není čas. Mám smlouvu s leteckou společností a za let si neberu peníze. Mezinárodní představenstvo má navíc schůze ve Vídni, tak každé pondělí spojím příjemné s užitečným a za čtyřicet minut jsem tam.
Neměl by se dopravní pilot věnovat jen pilotování a nikoliv šéfování pojišťovně?
Všichni piloti z povolání mi říkali, že to nejde, létat jen tak, jaká je to věda. Na dopravní létání je hodně učení, je to taková druhá vysoká škola. Chtěl jsem jim dokázat, že se to dá zvládnout. Ale sportovní létání je mnohem jednodušší a lze se ho naučit jako jízdu v autě nebo na motorce.
Nikdy jste se o sebe v letadle nebál?
Nikdy jsem se nebál, že bych spadl, ale úctu, respekt a pokoru určitě mám, to je v letadle důležitější než kdekoli jinde. Ale to platí pro cokoli. Celý život jsem jezdil na motorce, to považuji za mnohem nebezpečnější. Musíte být pořád myšlenkově před letadlem nebo před autem, vědět, co se může přihodit, nikoliv situaci řešit, až když už jste v ní. Pokud dodržíte všechny postupy, je téměř vyloučeno, že se vám v letadle cokoli stalo. Křídlo se vám neulomí. Ale cokoli se stane během letu, nemusíte řešit v řádu vteřin, ale spíše minut či desítek minut. Létání je jednou z nejbezpečnějších činností, když se dodržují pravidla.
Ale chyba může být fatální...
To není tak úplně pravda, jakákoli chyba je jištěna systémem tak, aby se na ni přišlo a právě neměla fatální následky. Když autobusu s padesáti lidmi praskne kolo nebo řidič strhne volant, jdou do příkopu a je to průšvih. Na silnici není jištěno nic. Jediná chyba zpravidla v letectví nezapříčiní katastrofu. Musí se jednat o řetězec chyb. Lidé se například bojí, že se v turbulenci ulomí křídlo. Při pojíždění po ploše je ale to křídlo několikrát víc namáháno než při silné turbulenci. Když je křídlo ve vzduchu, tak je každý jeho bod tlačen nahoru. Když sedí letadlo na zemi, namáhá se jen bod připojení křídla k trupu. Je to jen fyzika.
Proč jste se nestal pilotem na plný úvazek?
To by mě asi nebavilo. Létáním si čistím hlavu. Není to příliš kreativní povolání, protože kvůli bezpečnosti není na vlastní nápady místo. Profesionální pilot musí udělat to, na co byl vycvičen a co se od něj očekává. Když postup nedodrží, je to chyba. Na druhou stranu tam nejsem generální ředitel, je to prostě jiný svět. Znám spoustu lidí ve funkcích, jako je moje, kdy z toho trochu zblbnou, nabudou dojmu, že jsou svoje vizitka. Pak chodí po golfových turnajích a přestanou mít kontakt s reálným světem.
I když je moje funkce významná, jsem pořád Martin Diviš, normální člověk. Je to důležitější než být generální ředitel. V létání to také nikoho nezajímá, musíte odvést precizně svoji práci.
Takže vám připadá mnohem kreativnější pojišťování?
Každou práci musíte dělat srdcem. Říkáte si asi, co je krásného na pojištění. Takové trochu nutné zlo. Jsou ale dva úhly pohledu. Když jsem sem nastoupil, díval jsem se na to ale stejně jako vy. Chtěl jsem prostě pracovat pro velkou firmu
a učit se.
Proč jste si ale vybral pojišťovnu? O tom přece žádné dítě na rozdíl od letadel nesní.
Shodou náhod. V Kooperativě hledali mluvčího. Nestudoval jsem novinařinu, měl jsem vystudovaný management a bylo mi čtyřiadvacet. Ale potkal jsem pana Vladimíra Mráze, který pojišťovnu založil, a hned jsem věděl, že od něj se chci učit. A je důležité, jaké máte šéfy a kolegy kolem sebe. Trávím v práci spoustu času, tak si chci vybrat s kým. Začal jsem postupně odhalovat krásy pojištění. Ptal jsem se sebe, v čem to spočívá. Když něco vyrábím, vidím produkt. Pojišťovna je zajímavá tím, že zasahuje do mnoha oborů. Je tu obrovské množství odborníků – od právníků po techniky. Všechny lidi a profese potřebujete, protože na nich stojí podnik. Krása managementu spočívá v tom, že hledám cesty, jak jejich práci spojit.
Přitom v jádru pojišťovnictví stojí abstraktno. Náhody, štěstí, neštěstí. Pojišťovna potřebuje, aby lidé na světě byli zdraví a měli štěstí.
Máte pravdu a je to rozpor, nad kterým přemýšlím. K čemu je vlastně pojišťovna a jaký je smysl pojištění. Svět takový není, k neštěstí dochází. Když se vám něco stane, pojišťovna nemá stát
a dělat z toho vědu. Například po povodních jsem byl fakt pyšný, že pracuji tady. Museli jsme vyplatit tisíce škod. Určitě jsme zaplatili víc, než by za striktního dodržení pojistných podmínek mělo být, ale bylo to tak správně. Kvalita pojišťovny se ostatně pozná až ve chvíli likvidace. Jak rychle to zvládne, jak příjemně se chová. Už jsem tím u nás trapný, jak pořád opakuji, že budoucnost pojišťovny je v kvalitě služby. Když se k vám číšník chová mile a pamatuje si, co ráda pijete, tak odpustíte kuchaři, když se mu jednou steak nepovede. Když budou steaky sebelepší, ale číšník vás nechá dvacet minut čekat a bude dávat najevo, že ho obtěžujete, v životě tam už nevkročíte. Steak to nezachrání. Ještě z doby komunismu to asi mají mnozí v sobě, nechce se jim někomu sloužit. Posluhovat se nemá, ale sloužit, poskytovat servis, není potupná věc
a bude rozhodující v tom, kam se tahle země posune dál.
Kolik pojištění máte vy sám?
Asi tak deset. A není to jen tím, že pracuji v pojišťovně. Jen firemní auto mám pojištěné u dceřiné společnosti, nemůžeme sami sobě pojišťovat svoje věci, nepovažuje se to za etické.
Nárokoval jste si někdy pojištění jako klient?
Jsem asi dobrý klient pojišťovny. Když jsme měli nějaké škody na domě, než abych s někým řešil, že nám někdo ukradl kus plotu, tak jsem to opravil sám.
Nevyplatí se to risknout a nepojistit se?
Určitě ne a hned řeknu proč. První, na čem člověk začne šetřit, když nemá dost peněz, je pojištění. Ale má to být přesně naopak. Když člověk nemá prostředky, tak to poslední, co by měl rušit, je pojištění. A je to právě kvůli nedostatku peněz. Když mu pak třeba vyhoří byt, je to fatální. To může život zásadně změnit. Když máte dost peněz a něco se stane, dokážete situaci nějak zvládnout. Ukradený svetr z balkonu vám nezruinuje život, ale na povodeň v domě pojištění potřebujete. Ještě pořád se u nás lidé nepojišťují tak jako v západní Evropě. Když se tam dva vezmou nebo si pronajmou byt, tak si domácnost pojistí. U nás to zatím tak není. Všichni nakupují spoustu zbytečných věcí, víte, kolik toho před sebou tlačí v supermarketech, ale dvou tisíce na pojištění je jim líto. Je to v přístupu. Jako když si lidé nechají postavit a vyšperkovat obrovský dům, ale ušetří na architektovi. Po dvaceti letech od revoluce už si člověk zaexperimentoval a vybral, ať už pojišťovnu nebo oblíbenou hospodu. Máme dva miliony klientů a tři a půl milionu pojistných smluv. Mým snem není mít jen víc klientů, to ani při velikosti téhle země nejde, ale spíš mít na ony dva miliony klientů šest nebo sedm milionů smluv. Hůř se pak konkurenci útočí na naše zákazníky.
Jaká je nejbizarnější pojistka, jakou jste kdy uzavřeli?
Pojistili jsme například elektroprodejce, který se vsadil, že když v dubnu bude deset centimetrů sněhu na Václavském náměstí, tak kdo přijde, dostane dárek, třeba DVD přehrávač. Tak kdyby tam náhodou ten sníh byl, z pojistného plnění může rozdávat dárky. Nebo jsme pojistili organizátora golfového turnaje, kde za takzvanou hole in one (míček do jamky prvním úderem) dostanete třeba volvo. Kdyby ho úplnou náhodou někdo vyhrál... Ale to není úplně princip pojištění. Vůbec první pojistka, kterou Kooperativa začínala v devadesátých letech, byla však ta obrovská kamenná orlice na České národní bance. Přišla stavební firma a říkala, že budou sundávat velikou orlici z domu, který bude ČNB rekonstruovat. Chtěli pojistit riziko, kdyby při sundávání orlice spadla a rozbila se. Sešel se tým zkušených pojišťováků a přemýšlel, jakou ta orlice má cenu. Pak se všichni šli podívat, jestli ta orlice spadne. Ale dobře to dopadlo.
Jak jste si vyřešil rovnováhu mezi osobním a profesním životem?
Špatně, pokud chcete slyšet tu rovnováhu. Jde mi to těžko, neumím zavřít za prací dveře. To závidím pilotům. Oni doletí, zavřou dveře od práce a mají hlavu do dalšího letu čistou. Přitom při letu musí být jejich koncentrace a odpovědnost obrovská. Ale pak mají klid. To se mi moc nedaří a trápí mě to. Mělo by to jít i v téhle pozici. Není to jen v sezení v práci, je to i společenský život, musíte se večer zúčastnit akcí, které ačkoliv vypadají odpočinkově, nejsou přesně mojí představou, jak bych chtěl trávit svůj volný čas. Poslední rok se snažím pracovat s časem a víc si ho vyhradit pro sebe. Jezdím na kole, lyžuji. Vyrostl jsem v přírodě a chybí mi.
V přírodě? Vyrostl jste v Praze, ne?
Jsem z Prahy, ale z Divoké Šárky, což už je v lese, taková samota na okraji Prahy. Ale nemám v sobě workoholismus typu beze mě se to neobejde. Jenže když něco nefunguje, nemůžu v klidu spát. Nemám rád pocit, když věci nejdou, jak mají. Navíc tahle práce nikdy nekončí, na to jsem si musel zvyknout. Je to takový nekonečný příběh. O to víc potřebuji k relaxaci létání, ne golf.
Ten golf je podivný fenomén. Jako by to byla pro elitu v podnikání nutnost.
Ano, je to nutnost, ale pak to není odpočinek. Potkávám tam stejné lidi. Jako generální ředitel jste neustále v jisté roli – a to platí i na golfu. Ale i při téhle roli se snažím zůstat Martinem Divišem a rozlišuji, kdo telefonuje mojí vizitce a kdo mně. Když jdete s kamarádem na golf v sedm ráno na krásné opuštěné hřiště, je to paráda. Ale na turnaji mě to nenaplňuje.
Z vysoké funkce je blízko do politiky. Pomýšlíte na ni někdy?
Ani ne, nevidím tam dostatek lidí, kteří skutečně pro zemi něco dělají, spíš tam hrají podivné hry. A i když se pár politiků najde, obávám se, že jsou v menšině.
Podle toho, jak často a s jakým zaujetím mluvíte o Česku, to vypadá, že jste patriot...
Rád poznávám nové věci, ale zároveň se strašně rád vracím domů. Asi bych nemohl dlouhodobě žít někde jinde. Mám tuhle zemi moc rád, jsem pyšný, že jsem se narodil právě tady. Jsem trochu konzervativní. Mám rád, když věci stojí na dobrém základě. Chci, aby dobrá tradice pokračovala. Anglie není ochotná měnit každý rok spoustu věcí pod módními vlivy. Evropa má tradice, historii, nádhernou přírodu, která obsáhne vše od hor po pláže. Člověk by ale neměl jen jezdit sem tam, měl by se při cestování inspirovat. Můj otec byl architekt. Vždycky jsem obdivoval to, že on vidí něco, co já nevidím. Ale to není čirá invence, je v tom i inspirace tím, co kdesi viděl a slyšel. Víte, proč Japonci pořád fotí? To vzniklo po válce, když byla jejich země v troskách. Vymysleli, že kdo přinese fotky ze světa, stát mu je vyvolá zadarmo, ale má nárok je použít. Země začala pracovat s informacemi z fotek, jak mají v USA vystavěné ulice například.
Kam může člověk kariérně růst z funkce, na jaké jste, po jakém místě touží?
Já jsem netoužil po tom, stát se generálním ředitelem, to je souhra náhod, osudu a štěstí. Výhoda postu, jako je můj, je v tom, že máte možnost udělat věci tak, jak jste přesvědčeni, že jsou správné. Jako chlap si sice chci věci vyzkoušet a sáhnout si na ně, ale netáhnou mě materiální hodnoty. Chci mít jednou spokojenou rodinu, klidný život a vědět, že cokoliv jsem dělal, bylo to s čistým svědomím. Pokud by mě tahle práce nutila dělat věci, a to se snad nestane, kterým nevěřím, tak je dělat nebudu. Sám k sobě chci být upřímný.
