Není totiž jen výpovědí o vkusu, ale často se v něm skrývá důležitá symbolika a poselství.
Někdo jí musí říct, jak se má oblékat!“ křičela popuzeně na jednom z předvolebních meetingů v roce 2009 na Hillary Clintonovou jedna z přítomných. Tehdejší kandidátka na prezidentku ale v tomto ohledu sklízela kritiku od veřejnosti i politiků už v dobách, kdy národ reprezentoval její manžel. O to větší ironií je, že dnes její oblíbené kousky z devadesátek – oversize kostkovaná saka, růžové roláky a pověstné čelenky – velebí návrháři i celebrity.
Bill Clinton má v pomyslné prezidentské módní kronice místo coby někdo, kdo se oblékal o trochu lépe než jeho předchůdce George H. W. Bush (to nebylo moc těžké), ale ani procítěné foukání do saxofonu a máchání golfovou holí jeho celkový styl nijak nepovýšilo. Mnohdy působil spíš jako soused, se kterým si dáte pivo a pokecáte o tom, co se děje ve fabrice…
Zato Barack Obama, jemuž byla móda údajně naprosto ukradená, se stal přímo trendsetterem, stejně jako jeho manželka Michelle. Ale ani on nebyl ušetřen pošklebků politických rivalů a novinářů: kvůli jednomu obleku byl pomlouván ještě o několik let později (bude o něm ještě řeč).
Nelze opomenout legendárního Johna Fitzgeralda Kennedyho a jeho ženu Jacqueline. Johnovi při volbách v roce 1961 pomohlo jak mládí, tak uvolněná polo trička Lacoste a vyhrnuté rukávy bílé košile à la „pracant“. V duchu šatníku Jacqueline, nejspíš nejelegantnější první dámy v historii USA vůbec, se dnes snaží – úspěšně – oblékat Melanie Trumpová, prvky z něj si ale vypůjčovala třeba i Nancy Reaganová.
Pojďme se blíže podívat, jak se čtyři naprosto odlišné prezidentské páry ve čtyřech dekádách snažily přes saka, kalhoty, sukně, šaty a doplňky komunikovat s americkým národem. Výprava do jejich skříní, před nimiž se ráno rozhodovali, v čem vyrazí povznášet ducha národa, je rozhodně zábavnější než leckterý z jejich projevů za řečnickým pultem.
Co outfit, to zpráva světu.
Zastavme se ale ještě na chvíli u Kamaly Harrisové, která od okamžiku, kdy v prezidentské kandidatuře vystřídala Johna Bidena, začala Donaldu Trumpovi v preferencích šlapat na paty. Trumpův styl, bezesporu osobitý, všichni dobře známe: příliš dlouhé kravaty, plandavé obleky, oranžový obličej a blond tupé. Jak by se coby první prezidentka USA oblékala Kamala, je s otazníkem. Ale to, co dosud vynášela jako viceprezidentka, se mnohým líbí natolik, že vznikly weby jako kamalascloset.com, kde zvědavci najdou přesné seznamy oblečení, bot i šperků, v nichž se někde blýskla; dozvíte se tady třeba i to, že její poznávací znamení – různé perlové náhrdelníky – pochází z dílny návrhářky Irene Neuwirth.
Časopis Vogue napsal, že Kamala přepsala pravidla politického stylu. Jako první z vysoce postavených političek se při méně formálních akcích nebojí kombinovat strohá saka s teniskami (v oblibě má třeba Nike Air Zoom Peagasus 36 nebo Nike Air Max 97; při kampani před čtyřmi lety obouvala ručně pomalované tenisky Converse Chuck Taylor). Všechno, co si obleče, nese více či méně sofistikované poselství – ležérními teniskami, které si může koupit každý, dává najevo, že není dalších z řady nepřístupných šosáků, ale člověk z masa a kostí.
Když si na inauguraci Joea Bidena v roce 2021 oblékla purpurový oblek od Christophera Johna Rogerse (afroamerický návrhář z Louisiany), dala tím najevo, že je připravena sloužit všem voličům: fialová je mix modré (barva demokratů) a červené (republikáni). Bílá barva kostýmku Carolina Herrera, v němž se ukázala při oslavě vítězství, zase symbolizovala nejen čistotu a ctnost: bílá (a taky zlatá) je oficiální barvou amerického hnutí za volební právo žen.
Vyšňořená Harrisová a táta ze Středozápadu Walz. V čem může lovecká bunda a obnošené boty posloužit? |
Kamala má v oblibě i košile s vázáním u krku. Tato velká mašle se stala populární v 19. století ve Francii u žen, umělců, studentů a intelektuálů, kteří se hlásili k politické levici. Je to jeden z ženštějších prvků, které zjemňují přísnost perfektně střižených kalhotových kostýmů. A když už jsme u nich: monochromatická paleta sak a kalhot Kamaly Harrisové odkazuje k jejím afroamerickým kořenům. „V černošské komunitě je a byla jednotná barva oblečení používána ke komunikaci jak politického, tak duchovního přesvědčení,“ poznamenal v roce 2018 deník The Philadelphia Inquirer. Od kalhotových kostýmů upouští jen na důležitých formálních akcích – to róby nebo koktejlové oblečení většinou doplňuje lodičkami Manolo Blahnik. (Stejný „pánský“ přístup zvolila při své kandidatuře na prezidentku už zmiňovaná Hillary Clintonová, avšak s menším úspěchem. Nejenže se kalhoty novinářům nelíbily, ale ti drzejší prohlašovali, že na sukně zanevřela proto, že má ošklivé nohy.)
A pak jsou tady Kamaliny známé perly, které pro ni mají velký osobní význam. Na absolventské fotografii z Howardovy univerzity (1986), kde byla členkou sesterstva Alpha Kappa Alpha, ji zdobí perlový náhrdelník i náušnice. Podle legendy se o zakladatelkách sesterstva mluví jako o „dvaceti perlách“. Každá nová členka dostane speciální odznak s nimi. „Vychováváme mladé dámy k tomu, aby se staly vůdkyněmi a měly náležitou moudrost – to perly symbolizují,“ řekla Vanity Fair Glenda Gloverová, mezinárodní prezidentka Alpha Kappa Alpha. Pro přísahu v Kongresu Kamala svůj krk ozdobila černými tahitskými perlami z dílny portorického návrháře Wilfreda Rosada.
Ve volném čase můžeme Kamalu vidět v květovaných halenkách, krajce, ale třeba i obyčejných mikinách s kapucí. Obouvá často farmářky L.L.Bean a před sluníčkem se chrání pilotkami Prada. I do sportovního oblečení ovšem umí vpašovat nějaký ten vzkaz. V tiktokovém videu své neteře se třeba předvedla v ponožkách s nápisem „Future is Female“.
Jak již bylo řečeno, těžko říci, jak by svůj šatník změnila, kdyby vyhrála prezidentské klání. Americký Forbes ale podotknul, že by v oblékání mohla uplatnit své silně proekologické smýšlení: „Jako možná první prezidentka Spojených států má Kamala Harrisová mimořádnou příležitost tlačit na módní průmysl, aby dělal mnohem více pro snížení svého dopadu na životní prostředí. Může se například zavázat, že bude nosit oblečení vyrobené šetrným způsobem vůči přírodě.“
Při návštěvě Indie v roce 1962 zvolila Jackie pro vyjížďku lodí zářivě meruňkové šaty – chtěla, aby ji davy lidí na břehu hned poznaly; John Kennedy okouzlil uvolněným stylem. Zcela vpravo Jackie pár hodin před zastřelením svého manžela v Dallasu. Svůj krví potřísněný kostým Chanel pak odmítla svléknout až do druhého dne.
Módní ikona s oprýskanými knoflíky
Američtí novináři tomu malinovému kostýmku přezdívali různě, mimo jiné „nejlegendárnější oděv amerických dějin“ nebo „symbol konce nevinnosti“. Když 22. listopadu 1963 v texaském Dallasu zavraždili Johna Fitzgeralda Kennedyho, jeho manželka Jacqueline trvala na tom, že si model značky Chanel – potřísněný krví – nechá na sobě. Měla ho oblečený při přísaze Lyndona B. Johnsona onoho odpoledne i při večerním letu zpátky do Washingtonu D. C. Národ byl stejně šokovaný jako dojatý. Růžový komplet se stal smutnou tečkou za veselou šňůrou úchvatných oděvů, jimiž Jackie po tři roky těšila oko amerického občana…
Co do stylu a vkusu byli Kennedyovi nepřekonatelní. John se stal prezidentem v pouhých čtyřiačtyřiceti a svým mladistvým šatníkem způsobil v Oválné pracovně módní revoluci. Říká se přitom, že před svatbou s Jacqueline Bouvier v roce 1953 byl rozcuchaným mužem, který se o trendy nestaral. Jeho rodina většinu času trávila jachtařením a dalšími sporty, takže byl zvyklý oblékat se jednoduše: bílá nebo bleděmodrá trička s límečkem, šortky, mokasíny.
Odvážil se zbavit se zastaralé prezidentské uniformy (sako se třemi knoflíky, vesta a tvídové kalhoty) a volil tmavou jednobarevnou nebo pruhovanou kravatu, oxfordskou bavlněnou košili, italský límeček bez zapínání, to všechno korunované slunečními brýlemi Ray-Ban nebo American Optical. Jeho oblíbené značky byly například Lacoste či Brook Brothers. Klobouk skoro nenosil – a možná i díky němu tomuto nepostradatelnému doplňku každého gentlemana odzvonilo.
Hradní přešlapy v detailu. Pražské jaro odhalilo, v čem prezident Petr Pavel i nadále tápe |
JFK ukázal, že skutečná elegance není výsadou aristokracie, a ani političtí rivalové mu nemohli upřít charisma. „Vypadal moderně. Snažil se spojit nesourodé části tehdejší americké kultury. Končila éra rokenrolu a začínal se objevovat uhlazený minimalistický vzhled,“ vysvětlil pro Mr. Porter David Traub, hlavní krejčí luxusní pánské značky Gieves & Hawkes. Ale i milovaný švihák se párkrát dopustil módního faux pas: byl třeba přistižen v saku s poněkud oprýskanými knoflíky nebo s příliš krátkými ponožkami k formálním kalhotám.
Jeho manželka nešlápla vedle nikdy. Když v roce 1961 jako novopečená první dáma Spojených států povolala návrháře Olega Cassiniho, aby se jí postaral o garderobu, slíbil jí: Budete nejelegantnější ženou na světě. „Připomínala mi egyptskou princeznu nebo sfingu. Byla štíhlá, měla dlouhý krk, široká ramena a úzké boky. Hodily se k ní geometrické linie a šaty a sukně ve tvaru písmene A,“ píše Cassini ve své vzpomínkové knize A Thousand Days of Magic.
„V pátek mi z Bílého domu volali, že mám v pondělí přinést první skici, a mě vůbec nic nenapadalo. Pak jsem si řekl, že je to přece podobné, jako když pracuji pro Hollywood a mám obléci slavnou herečku v roli první dámy. Jacqueline naštěstí měla kouzlo filmové hvězdy,“ vzpomínal Cassini, který mimo jiných oblékal třeba Grace Kelly nebo Marilyn Monroe. Vymyslel pro Jackie „scénář, příběh, který prostřednictvím kostýmů vyprávěla“. „Jackie look“ zdůrazňoval její štíhlou, metr sedmdesát vysokou postavu. V garderobě se tak ocitly večerní šaty bez ramínek s rukavicemi až k loktům, uhlazené šaty, denní komplety v zářivých barvách a odvážných liniích, díky nimž vynikala v davu, kožichy s velkými límci a samozřejmě kloboučky přezdívané pillbox.
Módním vzorem jí údajně byla Audrey Hepburn. Když si Jacqueline jednou všimla jejích žlutých šatů Givenchy inspirovaných sárí, požádala Cassiniho, aby pro ni vytvořil verzi z růžového šifonu a štědře ji ozdobil křišťálovými korálky. Meruňkovými šaty v podobném stylu pak zaujala v indickém Udajpuru v roce 1962 – když se v nich projížděla na lodi, jejich oslnivá barva a lesk zajistily, že ji viděli i lidé na břehu.
Cassini pro Jacqueline zhotovil přes tři sta šatů na zakázku a ona s ním pilně spolupracovala: navrhovala barvy, látky i krejčovské úpravy.
James Bond v Oválné pracovně
Přeskočme celých dvacet let. Teprve v roce 1981 se do Bílého domu dostal opět někdo s výjimečným stylem. Republikán Ronald Reagan měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal obdivovaným švihákem. Coby bývalý hollywoodský herec se uměl dokonale „prodat“: zaujal nejen oblékáním, ale i řečí těla – jeho způsob chůze, úsměv nebo držení přispěly k tomu, že se zapsal jako charismatický řečník, ale i pozorný posluchač. Oblečení bral 40. americký prezident, kterému se začalo přezdívat James Bond Bílého domu, velmi vážně. Potrpěl si na sněhobílé košile, kravatu vázal na dvojitý windsorský uzel, nosil francouzské manžety i francouzské knoflíčky. Vypulírovaný look korunoval dokonale uhlazenými černými vlasy. Povedlo se mu do vysoké politiky vrátit hnědý oblek, což zní banálně, ale tehdy to bylo opravdu trochu rebelské – málokdo si totiž troufl na něco jiného než modré či šedé komplety. Když dlel na svém ranči v Santa Barbaře a vzal si na sebe džíny, byly dokonale vyžehlené (!) a kombinoval je s košilí s límečkem. Jinými slovy: neformální oblečení pro něj neznamenalo něco ošuntělého.
Deník The New York Times v roce 1981 citoval Davida L. Gartha, tehdejšího špičkového politického imagemakera: „Myslím, že je tu touha po návratu určitého lesku, který Bílý dům míval. Prošli jsme si několika lety, kdy v něm seděli poměrně mrzutí lidé.“ Nosit obleky ve stylu Jimmyho Cartera nebo Richarda Nixona prostě nikdo nechtěl.
Pokud byl Ronald frajer, Nancy byla módní modlou. Milovala luxusní oblečení, hodně utrácela. V době hospodářské krize tak její modely někdy nevyvolávaly obdiv, nýbrž hněv. Vyžívala se v červené barvě, nejvíc ji charakterizoval třešňový odstín, pro který se vžilo označení „reaganovská červeň“. Na první inauguraci si Nancy oblékla červené šaty značky Adolfo a stejně zářivý kabát. Vlněný kabát od Jamese Galanose, který si na sebe vzala na ceremoniál propuštění íránských rukojmí v roce 1981, se stal jakýmsi oděvním ekvivalentem vaječného koňaku. Od té doby ho totiž rok co rok oblékala o Vánocích.
Žádná černá můra. Italská lídryně Meloniová zvolnila v radikálních postojích i ve strohosti šatníku |
Své schopnosti dokonale se oblékat získala coby herečka studia MGM. Po vzoru Jacqueline Kennedyové neváhala zařadit do šatníku výrazné barvy, ale nikdy nebyla výstřední. „Byla vždycky dokonalá,“ vzpomínal její dvorní návrhář James Galanos, „ale když jsem se pokusil experimentovat, z jejího výrazu jsem poznal, že si myslí: Ne, Jimmy.“ Snad jediný malý přešlap Nancy udělala na večírku na americkém vyslanectví v Paříži, když si pod Galanosovu tuniku vzala dlouhé kalhoty vyšívané korálky.
Jinak ale zářila. Doslova. Na inauguračním plese ohromila bílým pláštěm na jedno rameno, ručně vyšívaným křišťálovými korálky, který si oblékla s dlouhými bílými rukavičkami. V určitém světle se prý blýskala „jako lustr“. Výšivky se na různých modelech od Galanose zhotovovaly i několik stovek hodin. Přes den dávala Nancy přednost úpletovým oblekům, jejichž tvůrcem byl znovu Adolfo F. Sardiña – a prozrazovaly jeho praxi u Balenciagy, Coco Chanel nebo Oscara de la Renty. I když většinou prosazovala (jak je po amerických prvních dámách žádáno) americké návrháře (zejména Carolinu Herreru), příležitostně nosila i Chanel či Yves Saint Laurent. Zvláštní slabost měla pro šaty od Valentina. „Oblékat se dobře pro mě znamená oblékat se jednoduše,“ řekla v roce 2009 časopisu Time. „Snažím se vybírat si oblečení, které vypadá dobře dnes, ale které bude vypadat dobře i zítra.“
Nevkus, nebo nadčasovost?
Má Hillary skutečně tak šeredné nohy, že upustila od nošení sukní, jak tvrdí zlé (a sexistické) jazyky? Sama říká, že se už jako někdejší první dáma poučila, jak všeteční dokážou být bulvární fotografové: „Obleky mi pomohly vyhnout se nebezpečí, že mě někdo vyfotí pod sukní, když sedím na pódiu nebo jdu nahoru po schodech – což se mi stalo.“ Stejně jako řada jiných novodobých političek (Kamalu Harrisovou nevyjímaje), chtěla coby senátorka a prezidentská kandidátka, aby pozornost veřejnosti byla soustředěna na její slova, nikoliv na oblečení.
„Chtěla vytvořit něco jednoduchého. Díky tomu došlo ke kulturnímu posunu. Ano, není první ženou, která nosí kalhotový kostým v politice, ale byla první, kdo ho skutečně přijal jako svou uniformu,“ podotkla režisérka dokumentu Hillary z roku 2020 Nanette Bursteinová. V devadesátých letech se po boku manžela snažila o ženštější outfity, ale národu nebyly její blůzy, večerní šaty s odhalenými rameny (Donna Karan), masivní náhrdelníky k roláku a velké náušnice po chuti. Nicméně to, co bylo kdysi vysmívané, mají dnes při nákupech v hledáčku nejznámější influencerky.
The Guardian před osmi lety poznamenal: „Nelogické je, že na ženy klademe vyšší nároky než na styl mužů. Abychom parafrázovali Ginger Rogers, ženy v politice musejí dělat to, co muži, ale na vysokých podpatcích a v módním, ovšem tzv. věku přiměřeném oblečení, vlastenecky nakupovat u největších návrhářských talentů země, ale bez extravagantních výdajů.“
Ani Bill Clinton se v devadesátkách nestal žádnou módní ikonou, ovšem o hlavu mu to rozhodně nebylo otloukáno tolik jako jeho manželce. Stejně jako řada jiných politiků používal oblečení k deklarování svého vztahu k „obyčejným lidem“. Deník Los Angeles Times v roce 1993, tedy v roce, kdy Clinton nastoupil do prezidentského úřadu, napsal, že se často obléká příliš ležérně, ale pochválil ho, že u kravat se nebojí abstraktních vzorů a jiných barev, než je klasická červená, bílá a modrá, které neustále nosil jeho předchůdce George Bush.
Poprask kolem béžového saka
„Uvidíte, že nosím pouze šedé nebo modré obleky. Nechci si vybírat, protože mám před sebou mnoho jiných rozhodnutí,“ prohlásil Barack Obama, když v roce 2009 nakráčel do Bílého domu. Přesto se stal jedním z nejlépe oblékaných prezidentů v historii USA. Věděl, jak ty „nudné“ obleky nosit a jaká silueta je pro něj ideální. Štíhlejší střih obleku s nonšalantními košilemi bez kravaty, který Barack volil v méně formálních okamžicích, byl zásadní změnou v pánské módě. Tmavé odstíny jeho sak se pro něj staly natolik příznačnými, že když si dovolil obléci světle béžový oblek v den, kdy se rozhodovalo o tom, zda Spojené státy vojensky přitvrdí proti Sýrii, vyvolalo to poprask.
Jeho političtí rivalové to považovali za vyjádření „nedostatku serióznosti“, kabelové zpravodajské pořady pořádaly diskuse u kulatého stolu, a jedna televizní stanice dokonce vyslala reportéry, aby se na názor na hříšný outfit ptali lidí na ulici. Časopis Time poznamenal, že „to bylo jako vidět umělce bez kostýmu“. Republikáni tento módní „přešlap“ vytahovali ještě spoustu dalších let, což The Washington Post vysvětlil takto: „O pět let později Tan Suit Gate (parafráze na kauzu Watergate) získala jiný význam a začala symbolizovat relativní nedostatek skandálů během Obamovy vlády.“
Obama svým šatníkem uměl vyjádřit, že je vůdcem, slušňákem a frajerem zároveň. A teď, kdy už nemusí hledět na dress code, se módní redaktoři nad jeho stylem rozplývají ještě víc. Miluje mírně ohrnuté kapsáče, tenisky Stan Smith nebo Allbirds, na košili má vždycky rozepnuté tři knoflíky a před pěti lety hodně zaujal jeho bomber značky Lululemon, ve kterém se objevil na baseballovém zápase a pak i na obálce časopisu InStyle. Mimochodem, na rukávu má vyšité číslo 44 odkazující na to, kolikátým byl prezidentem. Jestli fešák Obama někdy v módě klopýtl? Ale ano. Bylo to přesně jednou. Novináři zvedali obočí, když během skládání přísahy v roce 2009 vynesl příliš dlouhé kalhoty.
Donaldova kopie. Trumpův potenciální viceprezident předvedl prvotřídní veletoč nejen v názorech, ale i v šatníku |
Jeho manželka Michelle platila coby první dáma za opravdovou znalkyni elegance. Nebála se vnést do šatníku i méně obvyklé kousky, na Den nezávislosti v roce 2014 se třeba objevila v bílých šatech à la Marilyn Monroe, na slavnostní večeři v Bílém domě ohromila třpytivými šedými šaty s masivním náhrdelníkem z perel, kterému by i Coco Chanel zatleskala. Už při oslavách inaugurace překvapila kompletem pastelově žluté barvy, který doplnila zelenými lodičkami. Lid pochvalně mručel – a to byl teprve začátek.
Barack Obama nechával svou choť zářit a jako pár si dávali záležet, aby jejich outfity ladily. Bezesporu udělil nejen Spojeným státům lekci o tom, co je bezchybný styl. To je na prezidenta, který nechtěl, aby se mu móda pletla do života, docela slušný výkon.