Do našeho setkání zbývá pár minut. Platím v nedaleké kavárně na pražských Vinohradech a v hlavě si rekapituluji, co o spisovatelce Veronice Opatřilové, jejíž jméno se během posledních dvou let uchytilo v širším povědomí, vlastně vím. Veronika se řídí radou: „Když si chceš nějakou knihu přečíst, napiš si ji.“
Její příběhy jsou přirozeně queer, protože je sama queer, myšlenky osvěžující, styl nesmlouvavě poutavý. Veronika soudí knihy podle obalu. Romány Počkej na moře (2022) a letošní Píseň L., které vyšly v nakladatelství Prostor, vás na první pohled upoutají malbou.
Obraz z obálky její prvotiny, samonákladem vydané eko-fikce Ostrov žije (2021), byl pro příběh knihy dokonce výchozím impulzem.
Veronika je introvert. Kdyby mohla, byla by v tuhle chvíli raději v přírodě, daleko od lidí, ideálně na nějakém ostrově, a sledovala mořskou hladinu. To ji prý činí nejšťastnější.
A neříkala také někde, že být po jejím, ani by v knihách neměla fotku? „Nějak to zvládnu,“ odepsala, když jsem se zeptal, jestli by souhlasila s focením k rozhovoru pro Esprit LN.
Domluvil jsem ho v Laichterově domě. Myslel jsem si, že vyfotit spisovatelce portrét v architektonickém skvostu vystavěném pro vášnivého knihomola a nakladatele Jana Laichtera podle návrhu Jana Kotěry bude důvtipné.
Jak moc důvtipná volba to nakonec je, v tuhle chvíli ještě nemám ani tušení. „Ráno jsem si o domě četla na internetu,“ poví mi Veronika, když společně zabočíme do Chopinovy ulice, kde dům stojí. Dnes ho spravuje Lars Štěpán Laichter, kterého s autorkou pojí víc než podobný věk a můj vratký oslí můstek.
Jejich předci, dozvím se záhy, koncem 19. století vcelku nelítostně bojovali o post starosty Dobrušky. Zvítězil Veroničin prapraděda Josef Archleb. Tím ovšem drama zdaleka neskončilo, syn protikandidáta Josef Laichter totiž o prohře svého otce napsal trojdílný román Sychrova éra.
Tipnete si, kdo byl pro postavu prostopášného obchodníka Sychra inspirací? „Někde tady tu knihu mám,“ zasměje se Lars. Prý se ji pokoušel přečíst.
Jeden snímek pochopitelně musí patřit jim: Veronice, Larsovi i Josefu Laichterovi, který s rodinou visí zvěčněn v rámečku nad schody.
Aby těch shod nebylo málo, Larsovo jméno patří ústřední postavě Veroničina románu Počkej na moře. Ten vykresluje vztah mladého studenta a o deset let staršího profesora v Anglii 60. let. Novinka Píseň L. pak nabízí dějové linky dvě: jedna se odehrává ve středověké Anglii, druhá, současná, v Laponsku.
V jedné z dějových linek Písně L. přijíždí mladý novinář Vincent do laponských lesů za stárnoucí slavnou spisovatelkou Lailou, kterou dlouho obdivuje. Během následujících dnů má za úkol o ní napsat knihu. Těší se, že si konečně vyslechne její příběh; že se dozví, jak se k psaní vlastně dostala. Jak jste se k psaní dostala vy?
U nás doma hrály knihy důležitou roli, důležitější než třeba televize nebo hudba. Maminka s babičkou mi neustále nějakou předčítaly. Rodina navíc vlastnila tiskárnu v Ostravě. Ta tedy vyhořela a nakonec nám ji vzali komunisté, ale literaturu máme zkrátka v krvi a já jsem celý život chtěla psát. Za toho, kdo psal, byl nicméně spíš můj o čtyři roky starší bratr.Třebaže u toho nezůstal.
Vzpomínám si, jak nám vyučující na gymnáziu předčítala jeho slohovou práci jako tu nejlepší všech dob. Možná jsem se jím inspirovala. Připadá mi, že mladší sourozenci k tomu inklinují.
Také jsem obdivovala beat generation a měla velké sny o tom, že jako Kerouac vyrazím na cestu a budu psát. Jenže Opava není Amerika… (směje se)
Přesto jste nakonec vycestovala a několik let žila ve Švédsku.
Ano, myslela jsem si, že tam odjedu, najdu si práci, a pokud se mi tam bude líbit, tak tam i zůstanu. Tou dobou už jsem měla napsaný román, který nikdo nechtěl vydat, a já jsem si představovala, že se mu budu moci věnovat, vylepším ho a rozešlu do švédských nakladatelství.
Pak do toho ale vstoupil život. Hledání práce. Finanční potíže. Román šel stranou a k psaní jsem se pořádně znovu dostala až po návratu.
Necítila jste po odmítnutí prvního románu frustraci?
