Když jsem seděla v hledišti, bylo mi brzy jasné, že se tvůrci představení trefili do černého. Děti se na sedačkách ani na klínech rodičů nevrtěly a nebrebentily; příběh tří princezen, které hledají bratra, přitom se zamilují a popasují se zlým čarodějem, sledovaly celé dvě hodiny s dnes už raritní soustředěností.
Příběh je jen málo podobný pohádce Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, ale je natolik zajímavý, že by nejspíš obstál i ve filmové podobě. Ostatně na základě představení a ilustrací, které v něm hrají velkou roli, vznikla dětská knížka a připravuje se i audiokniha.
V choreografii se prolíná moderní tanec s klasickým baletem, ale je v něm důležitá i pantomima; může se pochlubit spoustu neokoukaných nápadů a místy je opravdu vtipná. Vytvořil ji slavný choreograf, bývalý sólista Baletu Národního divadla a zakladatel projektového tanečního souboru Dekkadencers Viktor Konvalinka. Libreto napsal jeho dlouholetý spolupracovník Štěpán Benyovszký, který prý nápad nosil v hlavě dlouho. Rovněž se chopil režie představení.
Divadlo chce představit dětskému divákovi tanec a pohyb tak, aby si ho zamiloval. „A třeba až povyroste, půjde na klasický balet – a nakonec si najde cestu k modernímu tanci,“ vysvětluje Štěpán Benyovszký. Pro Patrika Holečka, který tančí v hlavní roli, je vystoupení bez obvyklého stresu a nervozity, která ho v minulosti leckdy ochromovala. „Jen se na něj těším a užívám si to,“ říká sólista Baletu Národního divadla, jenž se v říjnu představil jako záludný čaroděj Triglav ve Stavovském divadle, ale také poprvé obdržel Cenu Thálie pro nejlepšího tanečníka roku 2024 díky roli Franze v baletu Coppélia.
Štěpán Benyovszký
Lidovky.cz: Jak se vám líbí pohádka Boženy Němcové? Mě zaujal neotřelý způsob, jakým v ní umře čarodějnice. Uvařit se v horkém mléce je brutální.
Štěpán Benyovszký: Většina jejích pohádek je brutální, ale pořád jsou méně brutální než pohádky bratří Grimmů. Zobrazovalo se v nich násilí, protože taková byla doba. Dneska v západní Evropě děláme, jako by neexistovalo, přestože svět je ho plný.
V posledních letech se dokonce točily české pohádky, ve kterých ani nebyl padouch. Jenže právě jeho přemožení přináší dětem ponaučení. Božena Němcová byla velmi dobrá vypravěčka, v pohádkách zobrazovala pestrou škálu lidských charakterů a ty měly v sobě mnoho symboliky. Ta se nejspíš týkala i toho mléka. Ale těžko říct jak, nejsem etnolog, navíc ve slovanských pohádkách se často snoubí několik významů.
Lidovky.cz: Ve vaší verzi pohádky jste ze slovanského folkloru čerpali. Černokněžník Triglav vychází z postavy stejnojmenného pohanského boha. Měl tři hlavy, protože spravoval říši nebes, země a podsvětí. Jak jste na něj přišel?
š.b.: Potřeboval jsem silnou postavu padoucha, který se chce zmocnit tří říší. Líbila se mi představa, že bychom v nich mohli Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka navštívit. Pátral jsem, až jsem přišel na Triglava, kterého uctívali polabští Slované někdy v desátém jedenáctém století. Posloužil nám jako sjednocující prvek příběhů tří princezen, které se vydávají hledat svého Triglavem uneseného bratra. Černokněžník a jeho poskok Letostrach jsou hybatelé děje. Jsou to záporáci, kteří mají plán, což v původní pohádce není. Dítě se musí o kladné postavy bát, jinak neudržíte jeho pozornost a bude mu jedno, jak to dopadne. Také mu sdělíte, že dobro sice většinou zvítězí, ale ne vždycky, a proto si musí v životě dávat pozor.
Lidovky.cz: Proč si divadlo vybralo zrovna tuto pohádku? Zvažovaly se prý i jiné příběhy, třeba Beetlejuice, Herkules nebo Aladin.
š.b.: Vyhrála skutečnost, že O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku je česká pohádka. Námět mi už dlouho ležel v hlavě, viděl jsem v něm velký potenciál. Když jsme tradiční příběh převrátili, přibylo ženských postav. Pro dámy to jsou zajímavé role, kde se může každá trochu jinak předvést. Také jsem chtěl vytvořit představení, které by zapadlo do klasického repertoáru divadla.
Lidovky.cz: Zvažoval jste údajně i Pyšnou princeznu, kterou jste chtěl modifikovat na pyšné princátko.
š.b.: Třeba na něj ještě dojde, nás by to bavilo. (směje se)
Lidovky.cz: V pohádce Boženy Němcové, ale také ve filmové verzi Princ a Večernice jsou princezny pasivní postavy. Vy jste z nich udělali emancipované hrdinky. Vyrážejí do světa či bojují s příšerami. Byl feministický podtext váš záměr?
š.b.: A priori ne. Chtěl jsem, aby byl příběh zajímavý, dobře se vyprávěl a také aby se hodil pro soubor. Pohádky by podle mě měly zobrazovat svět takový, jaký je, ne jaký bychom ho chtěli mít nebo jak bychom ho chtěli změnit. Malým dětem potřebujeme předat zprávu o tom, jak to na světě chodí. Pohádky nikdy nebyly utopie. Božena Němcová žila v habsburské monarchii, kde skutečně existovali králové, princové a princezny. Dnes je taková novodobá Božena Němcová například J. K. Rowlingová.
V Harrym Potterovi jsou kouzla a mytologické motivy, ale místo krále je ministerský předseda a místo paláce škola v Bradavicích. Mám v pohádkách rád současné prvky, přesně jako jsem to udělal ve Slunečníkovi. Větrník v našem představení vyrábí vítr za pomoci nebeského mechanismu, Měsíčníka navštívíme na Měsíci, na nebi vidíte družice a planety. V 19. století o nich nevěděli, ale proč s těmito motivy nepracovat dnes?
Patrik Holeček
Lidovky.cz: Patriku, jak vás baví hrát Triglava?
Patrik Holeček: Užívám si to, protože to není fyzicky vyloženě náročné. Před klasickými představeními bývám ve stresu, jestli perfektně zvládnu techniku. Někdy si pár minut před vystoupením dokonce říkám: Proč já to vůbec dělám...? Tady se jen těším. Když pak slyšíte, že se děti smějí, nabíjí vás to. Ne každé představení musí stát na technice a tohle je spíš herectví. A to je pro mě nové.
Lidovky.cz: I fotograf David, který fotil před představením v zákulisí, byl překvapený, jak uvolněná atmosféra tam vládla. Jak jste se, Štěpáne, cítil v hledišti?
š.b.: Když jsem v něm seděl poprvé, byl jsem zvědavý na to, kdy se děti poprvé zasmějí, protože začátek příběhu je docela temný. Při posledním představení jsem dokonce zaslechl, jak nějaké dítě říká mamince: Bojim, bojim. Doufám, že nikdo neodejde, protože by nezjistil, že dál je to legrace.
Lidovky.cz: Patriku, vašemu synovi je rok a půl. Vezmete ho na představení?
p.h.: Na to je ještě malinký, ale myslím, že ke konci příští sezony už se půjde podívat.
Lidovky.cz: Čtete mu pohádky?
p.h.: Zrovna čteme Trnkovu Zahradu. Bohužel to není obrázková knížka, takže si myslím, že mě to zatím baví víc než jeho. Líbí se mi, že se díky němu vracím k pohádkám.
Lidovky.cz: Choreograf Viktor Konvalinka je uznávanou postavou českého baletu i moderního tance. Byl na vás na zkouškách přísný?
p.h.: Řekl bych, že jsme v souboru zvyklí na mnohem přísnější přístup, a to nemyslím nutně v negativním slova smyslu. Někteří choreografové ale mohou být arogantní – a to není příjemné. S Viktorem se pracuje dobře.
š.b.: Viktor působil ve Švédsku a tam je běžnější, že tanečníci přicházejí s vlastními nápady. Tady na to není čas, protože se neustále zkouší další představení. Ale zase jevištní praxe vede k tomu, že naši tanečníci si k charakterům hledají cestu zpětně – a to se pak projevuje víc a víc při každém dalším přestavení.
p.h.: Ve Švédsku pracoval Viktor i se souborem, ve kterém je maximálně deset lidí a tanečníci jsou vyloženě osobnosti, které choreograf nemusí vést jako děti. Nechci říct, že my jsme ovce, ale ve velkém souboru, jako je v Národním, jsme zvyklí na to, že za námi choreograf a režisér přijdou a přesně nám řeknou, co máme dělat. Pak už si to můžeme sami dál vystavět, ať technicky nebo herecky.
Taneční pohádka Slunečník, Měsíčník a Větrník.
Lidovky.cz: Ve Slunečníkovi hrají velikou roli animace a projekce. Věděli jste od začátku, že budete multimediální?
š.b.: Ano, chtěli jsme to kvůli dětem a Viktor z toho vycházel. Vím, že s projekcemi je hodně práce, zejména pokud chcete, aby to dobře vypadalo. Na druhou stranu jsme nechtěli dělat všechno počítačem, i když jsme mohli – a bylo by to jednodušší. U dětí udržíte pozornost něčím opravdu hezkým, velkolepým, dneska to může být i prostřednictvím nových technologií, ale sám mám rád třeba filmovou pohádku Šíleně smutná princezna, protože mě jako malého chytla fantastickou hudbou. Má spád a velkolepé záběry. A samozřejmě i postavy jsou vtipné a zábavné. To se týká i Pyšné princezny. Vtáhne vás vizuálně. I když je to starý film, stále funguje, obstál v čase.
Lidovky.cz: Jak na tanec přilákat víc mužů? Jeden můj známý si po Labutím jezeru povzdychl, že kdyby se o polovinu zkrátilo, bylo by pořád dlouhé. A není asi sám.
p.h.: Nejsem si jistý, jestli se ptáte správného člověka, protože i pro mě je těžké dívat se na balet z hlediště. Je to opravdu dlouhé a mě to bohužel v jednu chvíli přestane bavit. Kdybych měl rozhodovat o tom, jaké balety by se měly hrát v divadle, tak bych se díval na stopáž. (směje se)
š.b.: Když se bavíme o Labutím jezeru, je to prostě nesmírně stará věc, i když s krásnou hudbou a svým způsobem i krásnou choreografií. (Patrik se směje)
p.h.: Mně to připadá, jako když Divadlo Sklep pomlouvá Bibli.
š.b.: Nechci říct, že by se nemělo hrát. Ale pokud chceme přilákat do divadla současného heterosexuálního diváka, prostě nemůžeme očekávat, že se půjde rád podívat na Labutí jezero.
p.h.: Ale Labutí jezero je nejprodávanější inscenace, lidi ho vyžadují.
š.b.: Ano, ale není to současné umění. Já jsem Labutí jezero viděl několikrát a nechodím na něj, protože bych pak měl sebevražedné sklony. (Patrik se směje) Samozřejmě radši vidím moderní věci, ať už od světových choreografů nebo z domácí scény. Styl vyprávění je dnes nutně jiný. I taneční pohyby se vyvíjí a proměnil se taky způsob, jakým interagují tanečníci.
Je rozdíl mezi publikem, které chodí na klasiku, a tím, které vyhledává moderní představení?
p.h.: Znám spoustu diváků, kteří by v životě nešli na moderní představení. Drží se jen klasiky, Labutího jezera, Romea a Julie…
š.b.: Moderní tanec má mnoho směrů, ne všechny vycházejí z klasického baletu. Mohou to být i věci velice divné – a potom v hledišti sedí patnáct diváků. Někdy právem. Pak jsou také diváci, kteří sice klasický balet úplně nemusejí, ale vědí, co od něj čekat, takže jdou za jistotou. U moderny jde často o experiment, který prostě nevyjde.
Klasická baletní díla jsou v divadle na repertoáru třeba i pět let – a jsou beznadějně vyprodaná. Oproti tomu moderní počiny, kterým se říká triptychy, protože jsou to tři choreografie po dvaceti minutách, se hrají většinou dva roky – a pak jdou k ledu. Zkrátka nemají úspěch. Taková je i naše zkušenost z Dekkadencers.
Lidé chtějí jeden dlouhý kus, který je ale pro tvůrce pochopitelně nesrovnatelně náročnější. Moderních tvůrců, kteří dělají dobře dlouhé stopáže, je málo. Jedním z nich je třeba anglický scénograf Akram Khan. Ten v podstatě předělává staré náměty – jeho Kniha džunglí se hrála v Brně na festivalu. Je to krásné a velkolepé představení, a má proto úspěch kdekoliv.
Baletní představení jsou v rámci Národního divadla prodávanější než činohra a opera. Proč?
š.b.: Chodí na ně hodně cizinců, balet nemá mluvené slovo, se kterým je trošku problém i v opeře. Navíc když jste třeba Američan a chcete vidět kvalitní Labutí jezero, musíte vyrazit do New Yorku nebo Chicaga – a zaplatíte jmění. Totéž v Německu. Tady to turistu vyjde levněji, a co se týká techniky tance, dostane velice slušný zážitek.
p.h.: Co se týká techniky nebo stylu, je náš soubor mnohem silnější v klasice než v moderním tanci.
Patriku, vaše první hlavní role byl princ Siegfried v Labutím jezeře, které mělo premiéru před pěti lety. Už se vám ta role zprotivila?
p.h.: Na dva roky jsme Labutí jezero naštěstí odložili a znovu ho budeme hrát až v příštím roce v červnu. Vždy se vám zprotiví vše, co hrajete dlouho, nejen Labutí jezero.
Na co myslíte, když tančíte?
p.h.: Na to, abych měl dobrou techniku. Myslím, že pro mužského tanečníka je Siegfried nejtěžší role v našem repertoáru. Je na scéně všechna čtyři jednání, já osobně bych to první škrtnul. (směje se)
Taneční pohádka Slunečník, Měsíčník a Větrník.
Proč?
p.h.: Nic moc se v něm neděje. Ale princ Siegfried má spoustu variací, duetů... Takže trpí, diváci trpí a všichni čekají, až vyleze labuť. Je to hodně dlouhý balet, takže na něj celý den myslíte, cítíte v kostech, že večer budete mít makačku. Je nejen fyzická, ale i psychická, protože se musíte čtyři jednání naprosto soustředit. Tohle představení stojí na detailech, centimetrech. A pokud se vám třeba něco nepovede na začátku, máte zbytek představení pocit, že jste to zkazili.
Vždyť to laik nepozná.
(oba současně): Ale pozná!
š.b.: Pokud jdete na Labutí jezero a viděla jste aspoň čtyři klasická baletní představení, poznáte to.
p.h.: Když se vrátím ke Slunečníkovi, nemůže se stát, že zapomenu nějaký krok. Ale je tam hodně vstupů, rekvizit. Hrál jsem ho zatím třikrát nebo čtyřikrát a vždycky se něco stalo. Měl jsem problém s kápí, holí a podobně...
Štěpáne, vy jste se k baletu dostal docela oklikou. Jak to bylo?
š.b.: Na střední škole jsme měli amatérské divadlo a to nám vydrželo ještě na vysoké. Pak jsme hráli jako Kabaret Caligula a viděli nás i lidé z Národního, kde v baletu tančila moje sestra. Oslovil mě Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský. Chtěli udělat taneční představení, které by se délkou blížilo celovečerní stopáži.
Udělali jsme s Dekkadencers Caves and Creatures. K baletu mě potom přitáhlo setkání s prací Jiřího Kyliána (tanečník a choreograf, který letos v říjnu obdržel Řád bílého lva od prezidenta republiky – pozn. red.). Nadchlo mě, jak umí v moderním baletu využívat historické náměty, což je mně samotnému blízké. Představil mi balet jako výsostně moderní umění, které dokáže neuvěřitelným způsobem zpracovávat emoce a dojmy.
Patriku, jak dneska vzpomínáte na dril na konzervatoři?
p.h.: Studium na konzervatoři je náročné a vyžaduje velkou odolnost. Pamatuju si, že v některých chvílích jsem se sám divil, jak jsem to zvládl. I po letech, když jsem šel kolem konzervatoře, jsem si připomněl, jak intenzivní ta zkušenost byla. A pro mladší děti, které jsou daleko od domova, je to ještě těžší. Musejí rychle dospět, zvládat dlouhé a náročné hodiny, fyzicky i psychicky. Když se na to dívám zpětně, vidím, že by možná bylo prospěšné zaměřit se víc na předměty, které tanečníci v praxi využijí lépe.
Kterým předmětům se věnuje nadbytečná pozornost?
p.h.: Třeba historický a folklorní tanec jsou důležité součásti vzdělání, ale myslím, že by se mohly učit kratší dobu, například čtyři roky místo osmi. Oceňuji, že vedení školy strukturu výuky začalo přehodnocovat.
Viděl jste často, že tvrdou výukou ztratili studenti o balet zájem?
p.h.: Viděl – a je smutné, když na konzervatoř přijde nadšená dívka, která miluje balet, ale hned od začátku čelí negativním poznámkám týkajícím se její postavy nebo váhy. Představy o ideálním těle mohou být pro mladé tanečníky velmi nebezpečné.
Když pak stojí v řadě a vidí, že ‚vhodné proporce‘ splňují jen vychrtlejší spolužáci, může to na ně působit demotivačně a podkopávat jejich sebevědomí. Je důležité, aby si mladí lidé odnášeli z konzervatoře pozitivní vztah k baletu, ať už budou v profesi pokračovat nebo ne.
Kolik lidí z ročníku má šanci uspět?
p.h.: Jeden nebo dva. To ukazuje, jak náročné je dostat se mezi profesionály. Dostat se do velkého souboru, jako je Národní divadlo, se v posledních letech podařilo málokomu. Angažmá v menším souboru může být cennou zkušeností, ale ambice mnohých tanečníků směřují výše.
Jakou má tedy člověk motivaci s tímto vědomím pokračovat ve studiu?
p.h.: Podle mě žádnou. (směje se) Musíte to prostě přežít. Je to náročná cesta a musíte v sobě najít sílu jít dál.
Neměl jste chuť v průběhu studia přestoupit na jinou školu?
p.h.: Já jsem měl se spolužákem Kubou Raškem (demisólista Baletu Národního divadla – pozn. red.) štěstí. Věděli jsme, že máme opravdu talent, měli jsme pocit, že jsme snad na správné cestě. Ale byli jsme jako kapka v moři.
Takže vás profesoři tolik neterorizovali?
p.h.: Ale jo, ale řekl bych, že jako kluci jsme byli víc obrnění a nebrali si tolik věcí osobně. Navíc jsme byli pro pedagogy výjimeční už tím, že nás bylo na škole nesrovnatelně méně než holek. Tím pádem jsme možná dostávali jiný druh pozornosti.
Taneční pohádka Slunečník, Měsíčník a Větrník.
Zmínil jste, že do Národního divadla se lidé z konzervatoře nedostávají často, v souboru je mnoho cizinců. Jak se na to díváte?
p.h.: Na konkurzy přijíždějí lidé z celého světa. A i když už dnes konzervatoř vnímám pozitivněji, i já bych se snažil vzít do souboru ty nejlepší lidi a neohlížel bych se na to, odkud kdo je.
š.b.: Ta škola nemůže nebýt náročná. Třeba herec po DAMU má dost času: může hledat svůj styl, vyhrát se ve vedlejších rolích a pak ve třiceti dostat větší prostor. Tanečník nemůže čekat. Už v devatenácti se od něj čeká, že bude připravený na velkém jevišti odtančit alespoň sborovou roli v minimálně evropské konkurenci, v baletu, který má sto dvacet minut. Musí na to mít fyzickou výdrž a pohybovou paměť.
Pokud ji nedostane do těla ve škole, už to nikdy nedožene. Navíc musí mít disciplínu a životosprávu jako vrcholový sportovec. Co se týče dívek a váhy: dneska se s tím pracuje míň, zejména v moderních choreografiích. Ale co se týče klasického baletu, jsou tam zvedačky. A když má patnáctiletý kluk zvedat holku, která má čtyři kila nadváhu, tak se to nenaučí.
A ona se nenaučí se ve zvedačce udržet. Pařížská opera má takové nároky na vzhled, že v sedmnácti víte, že tam nikdy tancovat nebudete. Je jedno, že máte čtyřicet kilo a talent. Nemáte výšku nebo dlouhé ruce? (tleskne) Tak nazdar. Tím ale nechci říct, že by se některé věci nemohly a neměly dělat lépe.
Vy jste se, Patriku, chtěl jako malý kluk věnovat spíš fotbalu než baletu. Proč jste s ním nakonec začal?
p.h.: V Radotíně, odkud pocházím, nebylo moc dětských kroužků. Žádný fotbal ani karate. Když se otevřel baletní kroužek, maminka mě tam okamžitě přihlásila. Chtěla být kdysi baletkou a přese mne si trošičku plnila svůj sen. Byl jsem v kroužku jediný kluk a měl k tomu silný odpor, strašně mě to nebavilo. Spolužáci na základce se mi posmívali, že jsem buzerant a tak. Bylo to hodně nepříjemné, styděl jsem se za to.
Kdy se to zlomilo?
p.h.: Když jsem nastoupil na konzervatoř. Najednou jsem poznal kluky, kteří k tanci měli vztah a já si mezi nimi nepřipadal blbě. Navíc mi to šlo. Jsem rád, že mě maminka nedala na gymnázium, asi intuitivně cítila, že budu v baletu dobrý. No a taky jsem se vyhnul matematice a fyzice. Tak to má hodně umělců. (směje se).
Mnohokrát jste vystupoval v zahraničí. Reagují na balet národy odlišně?
p.h.: Ano. V Číně se představení divákům líbilo, ale byli neuvěřitelně nevychovaní. Když jde v Evropě člověk do divadla, většinou se hezky oblékne, a když se mu představení líbí, zatleská. V Číně jsem viděl lidi v teplákách, a místo aby tleskali, drželi v ruce telefony a natáčeli si nás. Takže jsme se ukláněli do ticha – a to bylo tedy zvláštní.
