V Itálii, Španělsku nebo třeba Mexiku se folklor oslavuje a čerpá z něj mnoho návrhářů, u nás lidové motivy použila třeba Liběna Rochová. Pozornost, byť poměrně rozpačitou, vzbudila také Zuzana Osako se svou kolekcí pro české sportovce na olympiádě v Tokiu. Velká část společnosti, potažmo módní tvůrci jako by se pořád nedokázali oprostit od vnímání folkloru jako propagandistického nástroje minulého režimu, kdy se z jízd králů nebo nejrůznějších tradičních průvodů stala politická fraška. A tak jsme úderem devadesátých let paličkované krajky, lidové ornamenty nebo modrotisk štítivě odhodili a doufali, že zůstanou v propadlišti dějin.
Návrhářka Tereza Havránková se narodila v Ústí nad Labem a o folklorních řemeslech toho kdysi věděla tolik co průměrný Čech – téměř nic. Na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, kde studovala textilní design, dostala v jednom semestru od pedagogů obtížné zadání: ušít propracovaný model z netkané textilie. „Nakoupila jsem levný materiál, kterým se běžně přikrývají jahody na záhonech, a přemýšlela, jak ho zpracovat. Je skoro průhledný, lesklý a nemá pevnost, takže povýšit ho na vysokou krejčovinu, extravagantní opulentní model, byla opravdu výzva,“ vzpomíná mladá designérka tvořící už deset let pod značkou SHIU.
Neokroj ušila Tereza díky inspiraci vesnickou přírodou.
Stuhy na nahém těle
Výsledek je jedním slovem krásný – černé lesklé modely zaujmou nejen střihem s obrovskými objemnými suknicemi, ale i avantgardními rukávy a bohatými čepci s dlouhými stuhami (můžete si je prohlédnout v Terezině portfoliu v sekci Kroj na shiu.cz). Při zpracování nevděčné textilie zkusila použít i vypalovačku a zjistila, že může vytvářet vzor jemných, mezi sebou provázaných květinek. Takto vytvořená krajka materiál odhmotní, a model proto nepůsobí nijak robustně. „Modelky jsme schválně fotili i polonahé, stuhy z čepce zakrývaly ňadra – chtěla jsem, aby z modelů dýchala ženskost,“ vysvětluje Tereza neobvyklé pojetí oděvu, který by dnes nikdo za sexy neoznačil.
Ačkoliv šlo o extravaganci, která Tereze mimo jiné vynesla ocenění v soutěži Arcolor Designer, deset modelů si na focení půjčovaly módní časopisy a na červený koberec je vynesly některé celebrity, ukázalo se, že jednotlivé části krojů jsou kombinovatelné s běžnějším oblečením. „Do krojů jsem se tehdy zbláznila,“ směje se návrhářka. Mimo jiné se jí líbilo, že i když se oděv skládá až z absurdního množství vrstev, pořád dělá klasickou ženskou siluetu „přesýpacích hodin“, již korunují a vyvažují zmíněné vysoké čepce. Pak už se krojové prvky, hlavně složité sklady sukní a všemožné výrazné pokrývky hlavy, začaly spontánně promítat do dalších Tereziných školních prací, třeba na téma kraj nebo květina. Po studiu si založila vlastní značku a své modely prodávala například v butiku 5. Avenue v Dejvicích nebo navrhovala kostýmy pro zpěvačku skupiny Oceán Jitku Charvátovou. „Dobře se to prodávalo, vydělala jsem i hezké peníze, chtěla jsem ale kromě šití dělat taky něco jiného. Začala jsem připravovat děti na umělecké školy a zjistila, že práce s nimi – když vidím, jak se zlepšují – mi dělá velkou radost.“
Dnes žije Tereza ve vesnici Malý Újezd; na místo kousek od Mělníka ji osud zavál před devíti lety, kdy se tam přestěhovala za přítelem a založili rodinu. Zdejší kraj ji okouzlil, a protože v obci nikoho neznala, snažila se od místních dozvědět nejen to, jak žijí, ale i něco o historii. „Zjistila jsem, že jsou tady starší lidé, kteří si prý zvykli na samotu. Když jsem se s nimi ale bavila víc, zjistila jsem, že by rádi něco podnikli, kdyby k tomu byl nějaký impulz. Začala jsem uvažovat, jak tu naši komunitu sjednotit.“
Při rodičovské dovolené začala na pár hodin týdně učit na zdejší základní škole výtvarnou výchovu, a dokonce se rozhodla vystudovat pedagogickou fakultu. Tu absolvovala při péči o dvě malé děti, menších oděvních zakázkách a malování portrétů. „Velké“ šití na nějakou dobu ustoupilo do pozadí, ale otevřela kurzy šití – místa byla okamžitě zaplněná. Loni v prosinci se pak díky jedinému okamžiku v zimní krajině osvěžila její láska ke kroji.
Designérku oslovilo téma kroje už na vysoké škole, kdy ho zpracovala v semestrální práci z netkané textilie.
Inspirace v mrazu
Už v minulosti si Tereza několikrát povídala s místostarostou Jaroslavem Peleškou, že by nebylo marné mít místní kroj. Nepodařilo se jim dohledat, zda vůbec, případně jaký v Malém Újezdě byl, Tereze však bylo jasné, že pokud ano, rozhodně nešlo o pestrobarevnou kreaci à la jižní Morava. Designérka tak nosila nápad v hlavě, teprve pohled na zamrzlou krajinu, kterého se dočkala jednoho dne kolem loňských Vánoc, v ní ale zažehl touhu ho ihned zhotovit.
Udělala si rešerše o všemožných českých krojích a navrhla úplně nový. „Je z vyřazených prostěradel, která mi dali místní, dokonce na něj padla jedna utěrka s modrotiskem, kterou jsem přešila na zástěrku. Bylo to jako ozáření, šlo to samo. Nemusela jsem nic stehovat, špendlit, připravovat. Prostě jsem to skládala dohromady a za měsíc a půl měla hotovo,“ vypráví. Některé prvky „neokroje“ se dají snadno kombinovat s běžným oblečením. Třeba jedna vrstva kolové sukně s jednoduchým topem, kabátek může posloužit jako originální sako... Své dílo designérka poprvé předvedla v letošním masopustním průvodu a překvapilo ji, že i když ten den mrzlo, nebyla jí ve vrstvách bavlny zima.
Od začátku roku se ještě víc věnuje svému předsevzetí sjednocovat místní obyvatele a založila spolek Dobrota. Na jaře bude pořádat třeba květinovou slavnost nebo běh pro handicapované. Určitě se ale prý bude i něco společně péct a vařit, aby slovo „dobrota“ obstálo i ve svém prozaickém smyslu. A až Terezina osmnáctiměsíční dcerka Maruška povyroste, hodlá se návrhářka vrátit k šití ve velkém. „Mám takovou představu ztvárnění lidských hříchů z bohatými čelenkami z různých materiálů a objemnými sukněmi. Zase tam bude ta inspirace krojem.“
