Na vlněné kolekci Neudržitelná, kterou značka Thee... představila na loňském Designbloku, pracovala Lída Jakubův a Iva Černá se dvěma kolegyněmi celé dva roky. Vyžádala si kolem dvou tisíc hodin ruční, místy až meditativní piplačky, která by jinému spolehlivě odrovnala nervy. Designérky ale už u tkalcovského stavu tušily, že se jejich odvážný projekt trefil do doby.
Už před čtyřmi lety totiž zaujala návštěvníky jejich edice z ručně předené lokální vlny, která tehdy na Designbloku doslova sváděla k ohmatání. V butiku Charaktery Design Store, kde ji později nabídly k prodeji, zmizely všechny kusy z regálů rychlostí blesku a Lída s Ivou pochopily, že lidé začínají cílit na věci skutečně originální a zajímavé. Přemýšlely tedy, jak tvorbu posunout dál. Nakonec si nechaly ručně utkat přímo střihy modelů a ty se pak pracně sešívaly dohromady.
Pro návrhářky Lídu Jakubův (vlevo) a Ivu Černou není vlna jen materiál, ale způsob uvažování. Zakoupením výrobku se podle nich zákazník stává součástí skutečně fairtradového kruhu – podpoří chovatele ovcí i malou dílnu, kde se rouno čistí a češe.
Pro Lídu Jakubův a Ivu Černou ale není vlna jen materiál – je to filozofie. Šály, čepice, svetry nebo vesty, které někdy připomínají spíš textilní šperky, jsou zároveň vzkazem od spokojených ovcí a lidí, kteří stále drží při životě řemesla na hraně vyhynutí. Název zmíněné unikátní edice – Neudržitelná – zvolily Lída s Ivou jako jemné rýpnutí do marketingového trendu ohánět se „udržitelnou módou“ i tam, kde má k realitě daleko. Jejich pletené kusy totiž nevznikaly v žádném cool ateliéru, ale převážně v kuchyních a obývácích autorek. A protože jsou tak náročné na čas, práci i náklady, je prostě neudržitelné vyrábět je ve velkém.
„Kousky jsme na focení schválně zkombinovaly s oblečením světových značek, které koupíte na každém rohu. Líbil se mi ten designový kontrast, ale i rozpor mezi globální a lokální produkcí,“ říká Lída Jakubův. Návrhářka, která je dnes spolu s Ivou Černou mistryní v oboru, se přitom kdysi na vlnu dívala spíš s pochybami.
V dětství – jako mnoho jiných školáků – poznala torturu štípavých svetrů a čepic, jednoho z nepsaných symbolů socialismu, které se sundávaly z hlavy okamžitě, jakmile rodiče zmizeli z dohledu. Není divu, že ji při zadání závěrečné práce na vyšší odborné škole oděvního návrhářství – „zpracování vlny pro konfekční módu“ – polil studený pot. Koneckonců tehdy ani neuměla plést. Jenže materiál, který v zimě zahřeje jako nic jiného a namísto štípání může i krásně hladit, ji nakonec okouzlil. A dneska by byla ráda, kdyby si vlna u Čechů spravila pověst stejně jako u ní. „Jsem přesvědčená, že nic lepšího než proteinové vlákno neexistuje,“ říká.
Oblečení z kolekce Neudržitelná je zhotovené ručně, od střihu ovcí z lokálních farem přes zpracování vlny až po předení a šití.
Zašlá sláva vlnařského království
Lída nikdy nepatřila k těm, kteří už na škole pilně sní o vlastní značce a navrhují jednu kolekci za druhou. Fascinovaly ji spíš samotné materiály, jejich vlastnosti a to, co všechno se s nimi dá dělat. Klidně si pokládala i otázku, co pro ni vlastně znamená být návrhářkou a čím je móda pro lidi. A nakonec došla k závěru, že se po škole bude módě věnovat jen okrajově.
V posledním ročníku však vyfasovala ono nemilé zadání, díky němuž se seznámila nejen s vlnou, ale i se spolužačkou Ivou, s níž se do té doby znala jen letmo. „Měly jsme navrhnout kolekci pro menší polskou fabriku a na první dobrou to bylo hodně neatraktivní. Když jsem viděla, čím se značka prezentuje, málem jsem omdlela – byly to opravdu staromódní, otřesné kousky, necítila jsem se v tom vůbec dobře. Pak jsem si ale řekla, že to může být vlastně zajímavé, a šly jsme do toho,“ vzpomíná Lída.
Jenže pochopit technologii nebylo vůbec jednoduché. Oděv vznikal úplně jiným způsobem, než na jaký byla zvyklá. „Všechno bylo tak trochu naopak a já se musela učit úplně od začátku,“ říká. Jejich modely se nakonec dostaly do výroby a Lídě z práce s nově objeveným, překvapivě variabilním materiálem zůstal dobrý pocit. Přesto se zkraje vydala úplně jinam – mnoho let pracovala jako kostymérka v divadle. Občas pomáhala bývalým spolužačkám s tvorbou pro jejich značky a všimla si, že mají krásně ušité modely z luxusních látek, ale chybí jim pletené doplňky.
„Byla zima, tak jsem si řekla, že bych něco zkusila uplést sama. Jenže plést jsem neuměla, takže jsem se obrátila na Ivu, aby mě to naučila. Vypadalo to nejdřív všelijak, ale přišlo mi skvělé, že si pletení můžu vzít kamkoli s sebou – jsem ráda v pohybu –, a navíc to mělo terapeutický účinek,“ usmívá se Lída. Chtěla si pro své výtvory – tehdy ještě čistě hobby při zaměstnání – nacházet zajímavé, kvalitní příze. Ve spolupráci s Ivou tak vznikla první ucelená kolekce a kamarádky založily značku s tajemným názvem. „Thee je slovo ze staré angličtiny a znamená tobě. Perfektně nás vystihuje, protože každý kousek vzniká jen jeden, pro tebe,“ vysvětluje Lída.
Zároveň toužila, aby její práce měla přesah – něco, co tvorbu ozvláštní a vyjádří její vztah k přírodě. Chtěla pracovat i se surovou vlnou, ale nevěděla, jak se k ní dostat. Začala se proto pídit po tom, jak se vlna vlastně zpracovává a co všechno to obnáší, než se z ní stane hebká šňůrka, z níž lze vytvořit věci, které při dobré péči vydrží klidně celé dekády.
Dozvěděla se, že má vlna u nás velkou tradici – ještě v roce 1990 bylo až šedesát procent chovu ovcí v Československu vlnařských a existovala tu řada továren a podniků na její zpracování. Zbylé fabriky však naposledy vydechly po roce 2008, kdy se zhroutil evropský trh s vlnou, zastavil se výkup – a situace zůstává neutěšená dodnes. Naštěstí existuje řada spolků a organizací, které se vlnařskému řemeslu a chovatelství věnují a fungují napříč Evropou. Společně si předávají kontakty a zkušenosti.
Vlna z malých farem
Shodou okolností se tehdy Lída seznámila s aktivistkou a textilní umělkyní Alenou Niňajovou, která ji do celého procesu zpracování vlny zasvětila krok za krokem. A přestože je v Česku i na Slovensku jen pár výrobců, kteří nabízejí ručně předenou vlnu – a tomu odpovídá i její cena –, Lída s Ivou si daly předsevzetí, že budou pracovat i s takovým materiálem. Ať už je typ vlny jakýkoliv, chtějí mít jistotu, že pochází z lokálního ekologického chovu a z prověřené manufaktury.
Oblečení z kolekce Neudržitelná je zhotovené ručně, od střihu ovcí z lokálních farem přes zpracování vlny až po předení a šití.
Ovce se dnes chovají převážně na maso a vlna je pro velké chovy v podstatě odpad, který se pálí nebo zakopává – hmota tak navzdory svému podivuhodně všestrannému potenciálu přijde úplně vniveč. Lída Jakubův a Iva Černá by ji braly všemi deseti, ale musely by ji ručně vytřídit a vyčistit, což je v takovém množství nereálné. Zaměřují se proto na malé lokální farmy, jež opečovávají menší stáda. Mají tak jistotu, že tvoří z vlny od ovcí, které žijí opravdu spokojeně, jsou dobře živené, mají dostatek pohybu a při stříhání je s nimi zacházeno jako s živými tvory, ne jako s výrobním prostředkem.
Několik kilogramů takové chundelaté cennosti nechávají návrhářky zpracovat v malé dílně na Slovensku, která ji připraví do krásných, hustých česanců. „To, že se nám ji podařilo objevit, je malý zázrak,“ podotýká Lída. U českých nebo slovenských řemeslníků pak nechávají vyrobit přízi – vždy ji na kolovrátku přede i zmíněná Alena, která je dobrou duší týmu.
Když vznikala kolekce Neudržitelná, musely se designérky před předením a tkaním poprat s problémem, že část vyčištěné vlny byla víc nažloutlá než jiná. „Každá ovečka má ve vlně jiné množství tuku, lanolinu, který barvu ovlivňuje. Musely jsme tu část stahovat peroxidem doma v hrnci na sporáku,“ směje se Lída.
Oblečení z kolekce Neudržitelná je zhotovené ručně, od střihu ovcí z lokálních farem přes zpracování vlny až po předení a šití.
Merino pro parádu, suffolk pro drsňáky
V posledních letech si lidé oblíbili myšlenku žít v souladu s přírodou jako nikdy předtím. Zatímco vejce nebo maso berou zásadně v bio kvalitě a nedají dopustit na fair trade kávu či čokoládu, u oblečení jejich nároky na udržitelnost často povolí, aniž by si to uvědomili. Mají dobrý pocit, když si pořídí „vlněný kabát“ nebo svetřík – jenže na cedulce pak zjistí, že ono „magické“ merino tvoří sotva deset procent. „To je úplně stopové množství. Jde o marketing,“ říká Lída. Není divu, že takový výrobek mnoho zim (nebo několik kol ve víru pračky) nepřežije.
V nabídce Thee... najdete modely nejen ze zmíněného merina, mohéru z angorské kozy nebo alpaky, ale také z vlny ovcí plemen Suffolk, Romney či Shetland. Jejich srst možná není tak jemná jako merino, zato je skvělá na kabáty a další robustnější pleteniny – stačí si vzpomenout na typické námořnické a rybářské svetry z hrubých přízí. „Vlna dokáže absorbovat vodu až do třetiny své hmotnosti, a přesto nemáte pocit, že je mokrá – pořád hřeje a je v ní příjemně. To žádné syntetické vlákno neumí,“ vysvětluje Lída. A navíc, vlna se nemusí prát tak často jako jiné materiály, což je někdy paradoxně skoro na škodu, protože vlna má vysokou srážlivost. Babičky dávaly vlněné oblečení vyvětrat ven nebo na mráz, protože věděly, že ho tak zbaví bakterií – přesně věděly, co dělají, a není důvod, proč to nedělat i dnes.
Kousky z edice Neudržitelná vystavené na Designbloku nebyly na prodej, ale zájem byl obrovský. Díky těmto prototypům se designérkám z Thee... otevřela cesta, po které se chtějí dál vydat. „Asi už nebudeme dělat tak obrovské kusy, spíš něco menšího. Teď už ale víme, jak na to, a dokážeme zkrátit i dobu zpracování. To znamená, že by věci mohly být i cenově dostupnější. Prototypy jsme prodávat nechtěly, protože by cena byla zbytečně vysoká,“ vysvětluje Lída Jakubův.
I tak se ale nákup jejich výrobků bude pohybovat v tisících – jinak to ani nejde. „Vím, že je to hodně peněz, ale je za tím opravdu spousta práce. Když se podívám do běžného obchodu, vidím svetry, které obsahují šest procent vlny – a stojí dva a půl tisíce a má je každý druhý. To přece není málo,“ říká Lída.
Líbí se jí myšlenka, že se její zákazník či zákaznice (Thee... tvoří v duchu unisex i uniage) dostává do jakéhosi fairtradového kruhu. Za své peníze získá nejen odolnou a příjemnou čepici, kterou – na rozdíl od dětství – nebude chtít sundat, ale zároveň podpoří designérky, lidi, kteří se věnují dnes už ojedinělým řemeslům, i samotné chovatele ovcí. Některé z hýčkaných sudokopytníků, kteří díky vám budou dál žvýkat prvotřídní krmivo, si dokonce můžete prohlédnout na instagramovém profilu značky.
