Malý úderník, průkopník lepších zítřků, uvědomělý občánek. To se socialismus snažil vytvořit z dítěte, které by se podle představ soudruhů mělo na budování společného blaha začít připravovat nejlépe už v porodnici. Tento nevinný „tvárný materiál“ se minulý režim pokoušel zpracovávat nejen jako vědoucí pedagog, ale i rodič a „kamarád“. Proto zdaleka nešlo jen o to vtloukat dětem propagandu do hlav ve školních lavicích – cílil i na jejich mimoškolní život, a kdyby mohl, vlezl by jim snad i do bačkůrek. Ostřížím zrakem dohlížel na to, s čím si malí Čechoslováci hrají, co čtou (a jaké to má ilustrace) nebo jak vypadají jejich pokojíky.
Když už tyto předměty nebyly nějak bizarně potřísněné ideologií, chyběl jim nápad nebo nestačily k rozvíjení toho, co je pro děti klíčové: jemné motoriky, představivosti, estetického cítění či chuti zkoumat. Stávalo se zřídka – ale přece –, že skenem vševidoucího socialistického oka prošly i nezvykle pěkné a invenční návrhy.
Tím ovšem nebylo zdaleka vyhráno, naopak designéři narazili na další tlustou zeď. Na sériovou výrobu nezvyklých věcí buď nebyl materiál, nebo technologie, často navíc chyběla ochota výrobních družstev komplikovat si rutinu zaváděním komplikovanějších novot. A tak snahy špičkových výtvarníků (kteří spolupracovali i s dětskými psychology nebo psychologickými pedagogy) zůstaly v drtivé většině případů buď v šuplíku, nebo se objevily jen v podobě pár prototypů výrobku na výstavách. Tam se pak malý návštěvník od rodičů dozvěděl, že si s maňáskem či panenkou, do nichž se tam zamiloval, nikdy hrát nebude…
Právě socialistickým hračkám, nábytku a knížkám, které uměleckou invencí oplývaly hodně, ale dětí, které si na ně mohly sáhnout, bylo pohříchu málo, se věnuje nová publikace Dětem na míru vydaná Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.
Micinka, 1974; Libuše Niklová byla výtvarnicí, jejíž návrhy měly vysokou estetickou hodnotu a zároveň se dočkaly sériové výroby. Její gumové pískací hračky, zvířátka-harmoniky i nafukovačky se těšily obrovské oblibě.
Kult dětství
Odborná knížka s bohatým obrazovým doprovodem zkoumá podobu jmenovaných předmětů v průběhu celé socialistické éry. Její autorkou je kurátorka sbírky nábytku 20. a 21. století Uměleckoprůmyslového musea Lucie Skřivánková a ke spolupráci si přizvala i ředitelku sbírek a výzkumu Lucii Vlčkovou a historičku Janu Černou. Právě ta na prvních stránkách objasňuje, jak se za minulého režimu proměňoval ideál výchovy dětí, protože právě ten zhusta určoval, jak vypadaly předměty, s nimiž si nejmenší směli hrát nebo skrze ně objevovat svět.
Ihned po únoru 1948 se z dítěte začal „hníst“ zanícený stachanovec – cílilo se přitom hlavně na předškolní věk. „Dospělý člověk byl totiž příliš spjat se svou minulostí, vzpomínkami a ,slabostmi’ plynoucími ze starého světa, v němž vyrůstal. Naopak děti byly bez těchto zkušeností, což vedlo k představě, že ony jsou tím slibným nástrojem pro uskutečnění zásadních společenských změn,“ píše historička Jana Černá.
Utvořil se kult dětství spojovaný s výhledy do líbezného „socialistického zítřka“, rozjásané malé tváře se staly vděčným námětem na různých tiskovinách či plakátech, později na příkaz vyráběly potřebné veselí na 1. máje nebo vítaly Chruščova či Brežněva na letišti chlebem a solí. Už rok po únorovém puči se ministr informací Václav Kopecký nechal slyšet: „Je nutné vychovat každého obyvatele Československé republiky tak, aby myslil s veškerou energií své mysli, s veškerou silou své vůle, s veškerým zápalem svého srdce na uskutečnění socialismu. Aby byl prodchnut plamennou láskou ke své republice, spějící ke krásné socialistické budoucnosti, aby byl odhodlán ji všemi silami bránit, aby byl odhodlán bojovat za mír.“
Vláda svá srdce zapálila ukázkově a v mohutných ohních došla k závěru, že nejlepší bude, když zastane jak roli pedagoga, tak rodiče – a rodina bude „základ státu“ vlastně jen na papíře. V dobových textech se pro tento přístup vžilo označení jednotná výchovná fronta; zahrnovala i výchovu po škole, při „zábavě“. Jak vysvětluje historička Jana Černá, podle sovětského vzoru se věřilo, že kvalitu volnočasových aktivit lze zaručit jen jejich kolektivním pojetím a důslednou organizovaností.
Všeznalý táta Pionýr
Dosavadní zájmové kroužky a sdružení byly zlikvidovány, do země bylo postupně zadupáno i skautské hnutí, protože své aktivity směřovalo mimo dosah školních institucí a do určité míry byl Junák jejich alternativou. Jeho náhrada – Pionýr – měla za cíl pravý opak. I když byly pionýrské skupiny a oddíly zakládané na každé škole, ukázalo se, že pod tíhou politického tlaku a kvůli všelijakým předepsaným kvótám se vyvíjejí značně chaoticky.
Navíc v pionýrských oddílech chyběli vedoucí, notabene takoví, kteří by byli řádně „kvalifikovaní“, a dokázali tak své svěřence v rámci her vychovávat v duchu marxisticko-leninské filozofie. Řada vedoucích nechodila na schůzky nebo svou práci v Pionýru brala jako formalitu, jíž si u režimu chtěli udělat dobré oko. Jana Černá uvádí citaci ze zápisu brněnské pionýrské rady z roku 1950: „... přesto, že je vysoká organizovanost i dobrá práce, víme, že děvčata berou pionýr jako nutnost, aby se dostala na gymnázium, a snad i z domnění, že budou mít lepší prospěch.“
Vedení Pionýru mělo napříč Československem kolísavou úroveň i míru zápalu, vrásky ale státu dělali i rodiče, kteří mohli svým potomkům večer doma bůhvíco „nakukat“, a tak ohrožovat jejich proměnu v dokonalého socialistického občana.
„Dlouhodobě byl vztah mezi státem a rodinou z hlediska otázky výchovy dítěte komplikovaný. I když se vliv rodinné výchovy nepodceňoval, v očích komunistického režimu byla rodina vnímána jako instituce velmi nespolehlivá. Tato nedůvěra pramenila především z obavy potenciálního přežívání kulturních tradic, ideových či morálních hodnot a nežádoucího náboženského zázemí, které by negativně ovlivňovaly dospívání dítěte,“ podotýká historička Jana Černá.
Stát apeloval na rodiče, aby vychovávali i doma ze žáků „uvědomělé občany“ a do dalšího se víceméně nemíchali. V šedesátých letech se začalo hlasitěji mluvit o tom, že by rodina měla mít větší autoritu – lékaři, psychologové, sociologové i pedagogové se shodovali, že pro zdraví dítěte je nepostradatelný osobitý přístup, který může nabídnout jen rodinné prostředí. Ovšem stát takové připomínky spíš přecházel. To, jak nepružně reagoval na nová vědecká zjištění, dokazuje i to, že zákon o rodině z roku 1963 zůstal stejný dalších dvacet let. „Zákon sice deklaroval, že rodina je základním článkem společnosti, ale ve výchově se nadále počítalo s institucionálními zásahy jako v předchozích letech,“ konstatuje Jana Černá.
Až ve druhé polovině 60. let se začalo přihlížet k tomu, že každé dítě má jiné zájmy, motivaci, touhy a jedinečnou osobnost, k čemuž přispěl mimo jiné rozvoj oboru pedagogické psychologie. Protože Pionýr přesně tohle nedokázal poskytnout, zájem o něj u veřejnosti opadal. Koncept mimoškolní výchovy se začal konečně měnit. „Šlo o změnu zásadní, neboť spontánní a neorganizovaná dětská činnost začala být považována nejen za legitimní, ale i důležitou pro správné formování osobnosti dítěte,“ píše historička.
Po pražském jaru měly děti s takovou selankou zase utrum: výchova a vzdělání se opět spojovaly s budováním socialismu, Pionýr se reorganizoval a znovu propojil se školním prostředím. Za normalizace se ale stát postupně vzdával nároků na zásahy do soukromí a rodinné výchovy. Výměnou za to, že se rodiče nestanou „protirežimními živly“ a budou zkrátka držet hubu a krok.
Obálka knihy Bohumila Říhy Dětská encyklopedie od Vladimíra Fuky.
Jak vybavit panelákové pokojíčky
Zatímco dnes se do velkých hračkářství chodí skoro jako na výstavu – lze v nich bez ustání žasnout a ztratit se v jejich útrobách třeba i na pár hodin –, před revolucí to byla naopak hodně rychlá a nepříliš vzrušující zastávka.
Největší „odvaz“ děti čekal v knihkupectvích, kde byl na poměry neobvykle velký výběr. Hitem byla různá leporela, prostorové knížky, encyklopedie nebo vystřihovánky. To, že se tyto papírové hračky staly českou specialitou, bylo zásluhou nejen výtvarníků, ale i toho, že k jejich výrobě nebyly zapotřebí žádné velké technologické kejkle.
Jinak dlel snad ve všech oblastech užitého umění chronický nedostatek invenčního designu. Už od 50. let zoufale chyběl i nábytek, který by vyhovoval dětem různého věku. O „dětském nábytku“ se začalo mluvit až s výstavbou sídlišť, protože právě ve členitých panelákových bytech bylo možné vyhradit děcku vlastní pokoj. Zprvu se pokojíčky vybavovaly nábytkem pro dospělé, někdy v nich přistál i nějaký ten vyřazený kus, který se rodič pokusil předělat na dětský tím, že ho natřel nějakou „veselou“ barvou.
„Během padesátých let se ukázalo, že snaha o speciální dětský nábytek je kontraproduktivní, protože velmi rychle přestane vyhovovat potřebám rostoucího dítěte. Zájemci byli nuceni kupovat až na výjimky dětský nábytek jako celek, tzv. komplety, uzavřené strnulé soubory nábytku, jenž byl pouhou zmenšeninou nábytku pro dospělé,“ píše v knize Dětem na míru Lucie Skřivánková.
Problém byl v tom, že by dítě ve všech svých vývojových obdobích potřebovalo minimálně šest druhů kompletů, což bylo z hlediska výroby nemyslitelné. Takzvaný rostoucí nábytek – skříňky, židličky a stolky – se začal objevovat až v 60. letech, a ještě v roce 1975 chyběl ten nejdůležitější solitér: dětská pracovní židle s měnitelnou výškou a hloubkou. S výrobou se začalo až v 80. letech, a to v omezených sériích, takže pro většinu lidí byly židle stejně nedostupné.
Dvě dětské sedačky z dubového dřeva ve tvaru želvy, 1960–65, Vincenc Vingler. Nábytek připomínal spíše sochy, šlo ale o čistě užitné předměty, určené do interiérů mateřských škol. Tam se ale nikdy nedostaly.
Svět nábytku
Když v 70. letech Ústav bytové a oděvní kultury vypracoval studii Nábytek pro děti a mládež, ukázalo se, že prostředí v jeslích a školkách nevyhovuje už jen proto, že všechna oddělení pro různě staré děti vypadají stejně a vybavení je nudné jako v kanceláři. „Nábytek byl nefunkční a zastaralý, specializovaný téměř chyběl a nahrazoval se bytovým, nejčastěji typu Universal nebo Monticolor. Někteří producenti vyráběli z materiálových zbytků a na jednu úložnou skříňku použili umakart ve třech barvách a s několika vzory,“ podotýká Lucie Skřivánková. Zarážející na tom je, že výrobce, Dřevopodnik Holešov, normálně vyráběl kvalitní kusy. Jedině sedací nábytek byl zpravidla jak praktický, tak zajímavý – dodával ho TON Bystřice pod Hostýnem.
Na práci designéra se přitom ve státních proklamacích kladl velký důraz a na důkaz toho neustále bobtnala množina všelijakých výzkumných pracovišť. Snaha byla, ale masově se vyrábělo jen podle zlomku návrhů. V některých případech vznikaly malé série, které putovaly buď do vybraných školek či jeslí, anebo na export.
V podobě prototypu zůstal třeba i návrh stavebnice Gábi architekta Vintíře Králíka z roku 1979. Šlo o překlápěcí židličku, která se dala proměnit na stolek, případně se z několika jejích kusů dala postavit policová stěna či houpačka. Stejný osud čekal návrh architekta Františka Majdlocha, jenž sice v roce 1976 za sestavu s dětským pracovním stolem s posuvnou deskou a židlí s posuvnými výškami a hloubkami dostal ocenění Vynikající výrobek a některé jeho solitéry sklidily úspěch na výstavách v Helsinkách, Moskvě i Kyjevě, do sériové výroby se ale opět nedostal. Zkrátka přišel i návrh povedeného dřevěného nábytku – zvířátek sochaře Vincence Vinglera.
Veřejnost byla nespokojená, že to, co vidí na výstavách, v prodejnách později nenajde. Soudruzi na tuto svízel šli jako vždy po šalamounsku a pod heslem „slibem nezarmoutíš“ začali výstavy koncipovat jako prodejní akce. Na první z nich, Světě nábytku v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v roce 1970, představil státní obchod dětské komplety i jednotlivé kusy; udělaly se zde objednávky ve výši pěti milionů korun (!). To ovšem nezaručovalo, že vysněné zboží doputovalo k zákazníkovi. Tak aspoň že se mohl těšit...
Kapitalistické děti v práci
Když se člověk začte do kapitoly knihy Na míru dětem, jež se věnuje hračkám, je k nevíře, kolik speciálních výborů, komisí, svazů, výzkumných středisek, sborů, usnesení, rozhodnutí a plánů se těmto nepostradatelným dětským kamarádům věnovalo – a jak prachbídné výsledky to neslo. Snažili se designéři, lékaři i pedagogové, oficiálně se po pestré nabídce hraček volalo i z vlády. Výrobní linky národních podniků (hlavně Tofa Smily a Hamiro Příbram) chrlily množinu zavedených hraček – často podle návrhů starých několik desítek let –, a mezitím na výstavách po celé republice lidé žasli, jak pěkné kousky zůstávají jen v prototypech.
Už v roce 1948 přitom vznikl bohulibý nápad umělců navázat na činnost Artělu a předválečných návrhářů, kteří chtěli dětem dopřát hračku, jež by byla funkční, dávala prostor pro rozvíjení fantazie a měla i dokonalé zpracování a kvalitní design. Architekt a návrhář nábytku Jindřich Halabala navrhoval propojit jak výtvarníky, tak lékaře a konstruktéry, kteří by pracovali na vývoji „dobré hračky“; později dokonce přidalo členy do vývojového střediska – zástupce výroby a obchodu – samo ministerstvo průmyslu.
Z trhu se vyřadilo téměř tisíc druhů hraček, které nevyhovovaly, a v plánu bylo nahradit je novými. Problémem byla – jako vždy – výroba. Strojní vybavení bylo zastaralé, chyběly kvalitní a pěkné materiály, řada komponentů se musela kupovat draze v nesocialistických zemích. Samozřejmě komplikací byl i velký podíl ruční práce.
Jako kdyby pro něj tohle bylo tajemství, vydal o deset let později Ústřední výbor KSČ další usnesení o tom, že je zapotřebí kvalifikovaných průmyslových výtvarníků, a „tím zabezpečit, aby se ke všem pracujícím dostalo kvalitní a esteticky hodnotné zboží odpovídající novému pojetí socialistického vkusu“.
Hračka se nestala jen obchodním artiklem, ale výchovným prostředkem a vynikajícím sluhou propagandy. „Režim deklaroval jako jeden ze svých cílů hmotné zajištění dětí, vyzdvihoval to, že děti v socialistických zemích nepracují, mají čas na své hry a školu zdarma – a pro srovnání se zveřejňovaly statistiky Dětského fondu OSN, že v kapitalistickém světě je nuceno pracovat čtyřicet tři milionů dětí a školu pravidelně navštěvuje jen sto patnáct milionů dětí z tří set sedmdesáti milionů celkového počtu dětí na světě,“ píše v knize Dětem na míru kurátorka Lucie Skřivánková.
Podle sovětských pedagogů se mělo dítě hračkou vést k budoucí profesi. Ukrajinský a sovětský pedagog, tvůrce systému kolektivní výchovy, Anton Semjonovič Makarenko podotýkal, že „jaké je dítě při hře, takové bude po mnohé stránce v práci, až vyroste“.
To se odráželo samozřejmě také v námětech hraček; třeba návrhář František Janouch vzpomíná: „... byl to ,chlapec s pilou’ řezající válec dřeva, ,traktoristky na traktoru’ s valníkem, ,kominíček’, ,pradlenka’ a podobné náměty. Na hracích kostkách bývaly v té době místo pohádek obrázky kladiva, šroubováku, kleští a jiného nářadí.“
Spásný papír
Jen občas se povedlo zavést „dobrou hračku“ do výroby. Libuše Niklová byla natolik úspěšná, že vydobyla hračkám z pryže a plastů rovnocenné místo po boku dřevěných a textilních výrobků. Její „gumáčci“, měkké pískací postavičky a zvířátka z lisované a pěnové pryže, později z PVC, sedací hračky ve formě velkých nafukovacích zvířat, stejně jako pohyblivá zvířátka z polyetylenu – slavný kocour, kozel nebo lev –, jsou fenoménem dodnes. Výjimečnou tvůrčí svobodu měli výtvarníci v Ústředí lidové umělecké tvorby; instituce byla zřízena s úkolem zabránit zániku „kulturních hodnot našeho lidu“. Rukodělné způsoby zpracování přírodních materiálů se tu pak mohly i po libosti rozvíjet.
Prodejny ÚLUV, kterým se říkalo Krásná jizba, nabízely unikátní výrobky, hlavně ze dřeva. Svoboda, s jakou tu hračky vznikaly, byla daná tím, že primárním posláním podniku nebyl prodej. Dřevěné hračce se tady věnovala Jarmila Jeřábková, jejíž výtvory z javoru nebo smrku pro nejmenší by bez problémů obstály i dnes. Marie Hozmanová ze dřeva tvořila pro jednoho z hlavních výrobců hraček, Tofu Semily, šlo o různá autíčka, počítadla, skládačky i společenské hry.
Na dřevo nedal dopustit ani Václav Kubát, který mimo jiné vyučoval, jak navrhovat hračky pro sériovou výrobu, na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově. Jeho návrhy jsou jednoduché, ale funkční, ostatně sám řekl: „Překombinované hračky dobré nejsou. Pro dítě je lepší mít tři jednoduché předměty, které na sebe obsahem navazují, než jeden, který vše kumuluje v sobě. Příliš popisná hračka brání rozvoji fantazie. Jednoduchý panáček může být princ a příště třeba chuďas, zatímco úloha propracované figurky je navždy neměnná. A samozřejmě hračka by měla být pevná a trvanlivá. Jakmile se totiž rozbije, je to pro dítě rozčarování, jehož hloubku jsme my dospělí už dávno zapomněli.“
Kvalitní hračky ze dřeva nebo textilu nebyly vždy k dostání, národní podniky a družstva se ale vždycky mohly vytasit s papírem. Pevný materiál, po němž volal Kubát, to zrovna nebyl, ale skýtal neuvěřitelné množství možností.
Prostorová kniha O perníkové chaloupce, 1957; své „hýbačky“ Vojtěch Kubašta neustále dokonaloval. Ještě rafinovanější byly panaskopické modely, knihy velkého formátu o několika stránkách, z nichž se po rozložení jedné z dvoustran vztyčí papírový objekt, třeba loď Kryštofa Kolumba. Jeho knihy vycházely ve statisícových nákladech.
Revoluce na Stromě pohádek
Hračkám z papíru se věnovalo nakladatelství Albatros a byly velmi oblíbené – okouzlovaly po výtvarné stránce a neruinovaly peněženku. „Takový papír se dá prostříhávat, prořezávat, stáčet, prostě vydrží mnoho a snese mnohé, a když se k tomu dostane výtvarník, který navíc cítí trojrozměrně, tak se to povede,“ pochvalovali si výtvarní redaktoři v časopise Domov. Krásné papírové hračky navrhovala třeba Marie-Černá Běhounková, vytvořila například indiánskou vesnici s totemy a týpí, známé byly její vystřihovací panenky s různými šatičkami nebo závěsní panáčci, kteří se dali rozpohybovat potáhnutím za šňůrku.
Jinou kapitolou byly ilustrace v knížkách. Tam už opět úřadovalo oko režimu – hlavně v padesátých letech se vyžadovalo přísně realistické zobrazení, jednoznačnost. Jakékoliv uhnutí z této úzce vymezené cesty budilo rozpaky. Na konci padesátých let vyvolaly největší rozruch ilustrace Stanislava Kolíbala ke Stromu pohádek – výtvarník pracoval se zkratkou, náznakem. Získal tím jak horlivé odpůrce, tak nadšence, chaos ale nakonec vyústil v potěšující fakt, že už v šedesátých letech měli ilustrátoři nebývalou svobodu. Celostátní výstava ilustrací pro děti v Bratislavě v roce 1965 ukázala práce zavedených i začínajících umělců a Arsen Pohribný ve své recenzi konstatoval: „Lze říci, že éra dogmat a úzkých norem, které vnucovaly kdysi ilustraci pro mládež do uniformy didaktických perokreseb, končí. (…) Ilustrace se dnes staly méně nebo více autonomním cyklem obrazových parafrází, který v mnoha knihách zaujímá dominující postavení.“
Uměleckou svobodu ukončila normalizace, Albatros v sedmdesátých letech chrlil i dvě stě titulů ročně podle kontrolovaných edičních plánů. Mnoho knih bylo zakázáno, a pokud byly už vytištěné, byly stažené z distribuce. „To se týkalo například knih ilustrovaných Vladimírem Fukou (emigrace do USA), ale kvůli nevyhovujícímu obsahu i například encyklopedie Vesmír, Země, člověk a my děti z roku 1966, ilustrované Jiřím Rathouským,“ píše Lucie Vlčková v knize Dětem na míru.
O něco svobodnější výtvarný prostor představovaly časopisy jako Čtyřlístek, Sluníčko, Mateřídouška a Ohníček. „Právě časopisy s komiksovými seriály přispěly, spolu s kresleným filmem (televizní vysílání večerníčku bylo zahájeno v roce 1965), k sílící vlně groteskní ilustrace, pracující se situační komikou, absurditou a expresivní karikaturní figurací,“ píše Vlčková. Nejvýrazněji na tuto vlnu najel se svým Maxipsem Fíkem Jiří Šalamoun, ovšem kdo by doma neměl knížku třeba s ilustracemi Adolfa Borna nebo Jiřího Kalouska?
Papírové hračky a knížky pro děti byly v socialistickém Československu malým klenotem, navíc mohly zasáhnout srdce spousty dětí, protože jich bylo nespočet. Některé byly působivé natolik, že mnoha lidem utkvěly v paměti stejně jako některá panenka či autíčko. Sama nikdy nezapomenu na to, co jsem kdysi cítila, když jsem si prohlížela ilustrace Vladimíra Fuky v knížce Šroubek v cirkuse, Heleny Zmatlíkové v Aničce Malířce a příjemně zneklidňující a zasněné obrázky Jany Sigmundové v Knížce pro Lucinku. Které šlágry jste měli v knihovničce vy?
