Nebývalý zájem o obor? Hodně udělal Instagram, keramika na něm vypadá dobře, tvrdí pedagogové UMPRUM

Je to jen pár let, co po studiu v ateliéru keramiky a porcelánu, který Milan Pekař s Terezou Slukovou na UMPRUM vedou, začali toužit i mladí lidé, kteří se do té doby výtvarným uměním vůbec nezabývali. Zatímco kdysi sem nastupovali výhradně absolventi středních keramických škol, dneska přicházejí třeba i nadšení gymnazisté – a studium jim jde často lépe.

Proč se vzedmula taková vlna zájmu o obor, je trochu záhada. „Určitě je to i tím, že keramika vypadá dobře na Instagramu,“ říká Tereza. O tom, jak keramika Čechy baví, svědčí i výstavy studentských klauzur. „Když jsem studoval já, přišla hlavně rodina, kdežto dneska se z toho stala společenská událost, což škole hodně pomáhá,“ říká Pekař. Ten prorazil zejména svými vázami s krystalickými glazurami rozmanitých barev a struktur, které prodává po celém světě.

Pedagogové vloni na Designbloku představili svůj společný projekt keramického nábytku Woven. Funkční stoličky, stolky, ale i vázy, nástěnná zrcadla, mísy a truhly spojuje motiv pletení a tkaní. Okamžitě o ně projevila zájem londýnská i newyorská galerie, teď se s kolekcí chystají na veletrh Salone del Mobile do Milána.

Tereza Sluková

Lidovky.cz: Asi jako hodně jiných dětí, které vyrůstaly za socialismu, jsem měla pletení dlouho spojené se štípavými svetry s copánkovým vzorem. Co si při slově pletení vybavíte vy?
Tereza Sluková: Mám ho spojené s domovem, mámou. Učila mě štrikovat a mně připadalo fascinující, že z jedné nitky vzniká látka se vzorem, že se z jedné linky stává hmota. Strašně jsem si chtěla uplést svetr, což mi dlouho nešlo, a když se mi to povedlo, byla jsem nadšená a baví mě to dodnes. I copánkový vzor je fajn. (usmívá se)

Lidovky.cz: Co háčkování, pod kterým si někteří lidé dodnes představují hlavně dečky pod babiččinými vázami?
T.S.: To mám ráda taky, fascinuje mě repetice, která vytváří vzory.

Milan Pekař: Než jsem začal studovat na střední keramiku, tři roky jsem studoval textil. Naučil jsem se tam dělat vazbu, koberce, což se pak v keramice hodilo, protože se taky často staví z dílů, které mohou být i volně provázané, ale nakonec se tak může vybudovat velká věc.

Lidovky.cz: Dneska zažívají pletení, háčkování a další rukodělné práce velký návrat. Hrálo to při vzniku nápadu na vaši společnou kolekci Woven nějakou roli?
T.S.: Spíš to bylo motivované Milanovým dlouhodobým zájem o historii keramiky a já jsem se k tomu přidala, protože mě to zajímalo taky, i když z jiného pohledu. Keramika a textil mají společnou historii a první doklady o textiliích jsou otisky v hlíně.

Milan Pekař

Lidovky.cz: Jako dekor?
M.P.: K dekorování keramiky se látky používaly až později. Neví se to jistě, ale před keramikou sloužily jako nádoby zřejmě jen košíky pletené ze slámy. Ty se později začaly vymazávat hlínou a vypalovat, aby udržely vodu. Proto se v nejstarší keramice nacházejí „textilní“ pletené struktury.

T.S.: Až později se do keramiky obtiskovaly třeba provázky, to už šlo ale o zdobení, ne strukturu.

M.P.: Kromě toho, že mají pleteniny estetickou kvalitu, je to i technologicky dobrá věc. Hodily se i na velké keramické věci, i když to nejdřív vypadalo, že to bude složité. To, jak se bude materiál chovat při výrobě stolků nebo stoliček, jsme tušili, ale u mís se to muselo testovat, s tím jsme zkušenost neměli. Nakonec jsou opravdu z jednoho kusu, nikde nejsou lepené.

Lidovky.cz: Motiv tkanin a různých pletenin jste už použili při společném projektu Truhly na vzácnosti. Proč truhly dostaly podobu domečků?
M.P.: Takové truhly se objevovaly v prehistorické keramice, často symbolizovaly dům, domov. Někdy byly spojované i s pohřby, záhrobím, viděli jsme je i v Japonsku. Mě baví, že naše truhly nemusí na první pohled vypadat, že vznikly v současné době, i když je to samozřejmě poznat - už kvůli glazurám a velikosti. Ale mě ta archetypálnost baví dlouhodobě.

Keramika má velice dlouhou historii a jedna z věcí, kterou říkáme studentům, je, že nejde o to vymyslet nový tvar - za tu dobu od Věstonické Venuše bylo vymyšleno ledacos a i dneska je keramika hodně populární médium. Spíš je motivujeme, aby se pokusili pracovat v nějakém kontextu, který se ještě neobjevil.

Lidovky.cz: Odbočil jste, Milane, hodně od toho, čemu se nejvíc věnujete? Proslavil jste se nejvíc krystalickými vázami, které se prodávají po celém světě.
M.P.: Lidé znají moje vázy, ale keramický nábytek jsem měl už přes šesti lety na Designbloku, taky šlo o archetypální kusy, ale třeba stolička měla pletený jen vršek, na kterém se ale nedalo sedět, na stole byla váza z trubek, ale byla k němu připevněná. Nemyslím tedy, že jsem nějak moc odbočil od toho, co dělám, je to kontinuální vývoj. Krystalické glazury z váz jsem přenesl na truhly, ale hrají tam úplně jinou roli. Na vázách jsou to veliké výrazné vzory, tady nejsou vidět na první dobrou, spíš jen zvýrazňují povrch - dělají třpytivý efekt, protože krystaly prorůstají skrz dekor.

Lidovky.cz: Jaké byly ohlasy na Woven, kterou jste představili vloni na Designbloku a chystáte se s ní na Salone del Mobile v Miláně?
M.P.: No, on málokdo přijde a nahlas vám to pohaní. (směje se) My jsme spokojení, byli jsme vlastně překvapení, jak dobře vše vypadalo, protože jsme na jednotlivých objektech pracovali nějakou dobu každý zvlášť. Teď jsme v kontaktu s galerií v New Yorku, která si nás sama našla. Já přitom nemám na americký trh žádné kontakty, když nepočítám prodej váz. Už na jaře, když jsme s nábytkem teprve začínali, se přihlásila galerie v Londýně, že by pár kusů chtěli vystavit.

Lidovky.cz: Je z byznysového hlediska risk začít dělat něco úplně jiného než to, co je už úspěšné a vynáší?
M.P.: Nemůžete být od tlaku na výdělek úplně oddělená, člověk poslouchá, co se líbí a nelíbí, nad to se úplně povznést nemůžete. Ale někdy vidím, že si někteří naši studenti myslí, že si na to, co bude dobré, můžou udělat průzkum, řídit se každou zpětnou vazbou. To může být nebezpečné.

T.S.: Může být risk vykročit jinam, ale myslím, že je škoda ustrnout u jedné věci, která vám na začátku dělala radost, ale stala se z ní rutina, kterou děláte jen ze zvyku nebo kvůli výdělku. Myslím si, že i když má člověk jistotu, měl by dál hledat něco, co mu umožní se rozvíjet nebo jinak přemýšlet.

Lidovky.cz: Vaši studenti mohou na škole experimentovat, mají volnost, na druhou stranu musí počítat s tím, že jednou budou muset přemýšlet právě i v té rovině, jak svou tvorbu prodat. Jsou na to nějak připravovaní?
T.S.: Ano, jsou to soft skills. Nevyučují se ale každý rok stejně, spíš se zvou lidi, kteří mají s podnikáním zkušenost a přednáší jim o tom. Musím říct, že dneska jsou studenti mnohem schopnější v PR než my a je tu trend malých studií, které pracují v malých nákladech, strají se o ně dva tři lidi. Vrací se to k nám z anglosaských zemí. Naši studenti jsou schopní pracovat v nich už při studiu a dodávají studiím věci s rozpoznatelným rukopisem.

Lidovky.cz: Netouží po tom dělat designéry pro velké podniky?
M.P.: Není dost firem, které by o vlastního designéra měly zájem a dobře ho zaplatily. Studentům zadáváme designové úkoly pro fabriky, ale rovnou jim říkáme, že tím se neuživí. Designér Matěj Polách byl zaměstnaný v G. Benedikt, ale my jsme si ho stáhli k nám, protože jsme ho tady zaplatili líp než porcelánka, a to už je co říct, protože škola skvěle neplatí. Pro něj je práce tady nakonec i zábavnější. Proto studenty učíme, že by měli být samostatní. Pokud by zadávali práci někomu dalšímu, je to jednak dražší, jednak tady není ani tolik lidí, kteří to, co potřebují, umí udělat dobře. Ale jestli chtějí mít studio, kde budou zaměstnávat lidi, znalosti ze školy na to mají.

Lidovky.cz: Jak si řídíte dílnu vy?
M.P.: Všechno si dělám sám. Mám to tak celé pod kontrolou a kdybych měl třeba tři zaměstnance, musel bych víc přemýšlet a stresovat se, jak prodat víc, protože bych je musel uživit. Je to z mé strany i určitá lenost, šetří mi to nervy. Nedělám velký byznys a občas je reakce okolí i vtipná. Posledních pár let dělám vázy pro Cartier a ze zahraničí mi píší, ať jim dám kontakt na mého obchodního zástupce pro Asii nebo Afriku. Musím jim vysvětlovat, že za značkou stojím jen já sám. Ozvali se mi i lidé z menší firmy, jestli bych jim nepomohl s rozjezdem a taky se tomu divili. Je to na rozhodnutí každého. Někomu vyhovuje dělat věci ve velkém, ale pak tvorba vypadá samozřejmě jinak. Já bych v tom šťastný nebyl.

Lidovky.cz: Všimla jsem si, že jste se oba v minulosti aspoň okrajově věnovali porcelánovým figurkám. Ty jsou dneska zase v oblibě?
T.S.: Ano, jednou z výtvarnic, která se jimi proslavila, je Monika Martykánová. Byly to figurky odkazující na různé situace z doby covidu, Monika u nás absolvovala před dvěma lety. Štěpán Růžička, neuvěřitelný modelář, dělá zase sérii slepic. Figurka je zavedený žánr a reakce na ní je okamžitá. Každý si k ní dokáže udělat vztah, zvlášť, pokud zobrazuje zvíře.

M.P.: Když to umíte dělat dobře, je to vděčný žánr. Monika měla úspěch i proto, že se k tomu konceptu uměli lidé vztáhnout, všichni jsme zažili covid a s ním spjaté situace, které ztvárnila. (Kolekce Alegorie covidu pracuje s náměty jako domácí stříhání vlasů, kurýra nebo osamělého pejskaře – pozn. red.) A jsou to věci, které se snadno prodávají, nejsou drahé, ale mají uměleckou kvalitu. Kdysi byly porcelánové figurky hlavně lapače prachu na poličce u babičky, které si lidi kupovali, protože to chtěli mít doma jako na zámku. Ve třicátých letech se taky do drobné plastiky převáděly veliké známé sochařské věci, protože originály si jen tak někdo nemohl dovolit. Lidé tak mohli mít doma vážné umění. Dneska je z porcelánové figurky velice civilní věc, která může komunikovat koncept – ať už věci úsměvné, nebo vážnější.

Lidovky.cz: Je lehké zhotovit porcelánovou figurku?
M.P.: Vůbec ne, není to jednoduchý žánr. Hlavně kreslit formy a odlévat je tak náročné, že někteří studenti mají problém úkol dokončit. Ale i když ho nedodělají, naučí se na tom spoustu věcí.

Lidovky.cz: Před pár lety jste s ateliérem přesídlili do nové budovy v Mikulandské ulici. Návštěvníka překvapí, jak je historický objekt uvnitř moderní. Jaké to tady pro vás má výhody?
M.P.: Máme tady všechny technologie pohromadě a jednotlivé ateliéry jsou víc propojené. Na náměstí Jana Palacha měly ateliéry těžké zavřené dveře, takže jste ani po šesti letech studia prakticky nevěděla, co za nimi je. Teď jsou ateliéry z velké části prosklené, vidíte, co se tam děje, s čím a jak tam pracují. Víc spolupracujeme.

T.S.: S robotickou dílnou, s tiskárnami, s fotografií, s laserem...Všechny tyhle věci využíváme. Když se dělá návrh hrnku, nemusíme ho převádět do sádry ručně, prostě se model vytiskne na 3D tiskárně a pak se upravuje. Studenti jsou schopní tohle dobře obsáhnout sami, dokážou přemýšlet, kdy jim technologie usnadní práci a kdy má cenu zasahovat ručně.

Lidovky.cz: V minulosti tady studovali výhradně lidé, kteří sem dorazili z keramických středních škol. V posledních letech se situace změnila a hlásí se často i gymnazisté. Nemají problém srovnat krok?
M.P.: Nemají, protože jsme udělali prvák a druhák hodně zaměřený na technologii, na krátkých úkolech se všechno naučí.

T.S.: Studenti, kteří přichází z jiných škol, mohou být i ve výhodě. Vnímám to často tak, že nejsou tolik poznamenaní různými klišé, stereotypy, které bývají spojené s jednotlivými materiály a které jim školy předkládají.

M.P.: Technické znalosti nejsou všechno. Stává se, že lidé jdou na střední keramickou školu v patnácti a nevědí, jestli to vůbec chtějí dělat. Teď je zájem o tyto školy veliký, ale před takovými pěti lety nebyl, takže si školy nemohly moc vybírat. Studenti po pár letech zjistili, že je to nebaví, ale mysleli si, že už by to měli dodělat a pokračovat na vysoké škole. U nich často cítíme, že jim chybí nadšení. A naopak někdo, kdo jde z gymnázia a keramiku nikdy nedělal, je nadšený a víc o věcech přemýšlí.

Lidovky.cz: Je nadšení důležitější než talent?
M.P.: Samozřejmě se díváme na to, jestli uchazeč dobře kreslí a modeluje, ale zajímá nás i jeho představivost. Schopnost zůstat otevřený a uvažovat neotřele se dá naučit mnohem hůř než technologie. Tu naučíme každého. Studenty by také měly zajímat konzultace s pedagogy. Teď je zájem o obor veliký, můžeme si vybírat.

Lidovky.cz: Máte pro ten veliký zájem vysvětlení?
T.S.: Hodně udělal Instagram, keramika na něm vypadá dobře, to samé platí pro sklo.

M.P.: Lidi si dřív mysleli, že se bude v budoucnosti dělat všechno na počítači, ve 3D. Jenže už víme, že ne všechno je možné převést do on-line prostoru a pak to někde nechat vyrobit. Když lidem chybí materiálová inteligence, navrhuje se jim velice špatně.

T.S.: Myslím, že mladé víc baví, že si můžou udělat něco sami, co pak budou moci běžně používat.

M.P.: Na keramice je fascinující, že z hlíny, která se vykope někde v lomu, se udělají věci, které vypadají sofistikovaně. Byli jsme se se studenty podívat v lomu na jíly v západních Čechách. Aby viděli, odkud je to, s čím pracují, jak se to těží a jaký to má enviromentální dopad. Zjistili, že to není tak hrozné, jak si mysleli.

T.S.: Hodně je zajímá, jak odůvodnit, proč dělat nové věci.

M.P.: O tom ta generace opravdu hodně přemýšlí.

Lidovky.cz: Co nejmladší generaci studentů ještě spojuje?
M.P.: Když to porovnám se svým studiem před dvaceti lety a měl bych říct jednu věc, tak řeknu, že jsou na sebe hodnější. A to je dobře. My jsme na sebe byli ostřejší a nevím, proč se po tom některým lidem stýská.

Lidovky.cz: Komu se po tom stýská?
T.S.: Ještě dneska někteří míní, že by studenti měli trpět, že tak vzniká umění.

M.P.: Ten starý přístup byl takový, že by měli být studenti konkurenční, jít si trošku po krku, ale mně to tedy vůbec nechybí. Učí se mi teď rozhodně líp. Studentům hodně záleží na tom, aby si vytvořili dobré pracovní prostředí, je tam určitě vyšší sociální citlivost.

Lidovky.cz: Terezo, vy jste studovala v Norsku a tam vás prý překvapilo, že studenty pedagogové víc chválili, než kritizovali, což u nás nebylo zvykem. Děláte to také tak, když teď sama vyučujete?
T.S.: Škola celkově změnila přístup k hodnocení studentů a opravdu se spíš všichni snažíme ocenit to, co student udělá dobře, a porozumět, jakým způsobem v rámci práce uvažoval, jestli práce naplnila ambice, které měl na začátku, a dát mu doporučení.

M.P.: Neříkáme, co všechno udělali špatně, ale co by se dalo udělat líp.

Lidovky.cz: Experimentuje se při studiu víc než v minulosti?
T.S.: Myslím, že ano, také se častěji kombinují materiály. Studenti se už nelimitují tím, že když studují keramiku, musí být všechny návrhy z keramiky. Spolupracují s jinými ateliéry a nemusí jít o klauzurní zadání nebo diplomku, dělají si tak i věci sami pro sebe. Navrhnou vázu, ale vyrobí ji klidně ze skla.

Na katedře se studenti učí i to, jak se po škole prosadit a uživit se. V oblasti PR jsou na tom o mnoho lépe než předchozí generace a už při studiích pracují v různých malých studiích, jejichž tradice se k nám vrací z anglosaských zemí.

Lidovky.cz: Čí tvorbu se vyplatí sledovat?
T.S.: Určitě Moniku Martykánovou a Hlinotéku.

M.P.: Johanu Hnízdilovou. Má úspěch se sošnějšími věcmi. Původně studovala grafickou školu, dělala graffiti a tvarově z něj vychází. Inspirovala se na stáži v Jižní Koreji tím, jak tam chápou dekor v keramice. Z řemeslného hlediska je vynikající Kryštof Vícha, myslím, že má potenciál být hodně úspěšný, přemýšlí o tvaru, je schopný dělat i sochy.

T.S.: Používá jednoduché mísy nebo vázy do instalací, v nichž pracuje s abstraktními věcmi, rytmem, atmosférou. Přes základní tvar vytváří celé prostředí. Líbí se mi práce Markéty Špundové, která hodně kombinuje materiály a její věci jsou živé, barevné. A dost neotřelé.

M.P.: A mají i sociální aspekt.

T.S.: V rámci výstavy v Japonsku udělala sadu skulpturálních táců, které byly zdobené výjevy z fiktivního světa špundíků. Takových bytostí, které vypadají trochu jako zub, trochu jako medvídek. Mělo jít nejen o design předmětu ke stolování, ale i o emoční stránku užívání té věci. Tácy sloužily jako difuzní prostředek pro rodinné oslavy, u kterých často hrozí, že dojde k hádce. Takže Markéta ztvárnila špundíky v idylických rodinných scénách – u vánočního stromečku, jak obalují houbové řízky a podobně.

Lidovky.cz: Takový návod na pohodu.
M.P.: Taky bych zmínil její diplomovou práci Safe Space. Šlo o domečky, které představovaly místo, kde se cítím dobře, když na mě někdo útočí.

Lidovky.cz: Duševní zdraví je pro mladou generaci asi veliké téma. Promítá se do tvorby?
M.P.: Ano. Ztvárnění vážnějších témat se ale někdy v umění míjí účinkem, protože lidi, které by měla oslovit, je v tom nedokážou poznat. Markéta to dělá takovým roztomilým způsobem, že i lidi, které to nezajímá, to zajímat začne. Je to hezké, zajímavě pracuje s materiálem. Lidi nejdříve zaujme esteticky pěkná věc a pak zjistí, že je v tom i nějaký příběh. To je chytrý, protože když o tom udělám hluboké video - a tím ten žánr nechci znevažovat -, osloví to většinou ty, kteří se o tu problematiku už nějak zajímají.

Lidovky.cz: Po revoluci byla keramika obor, který sliboval dobré zaměstnání, kde se ale brala inspirace pro tvorbu?
M.P.: Měl jsem štěstí, že jsem na keramiku chodil do Vodárenské věže na Letné. Kroužek vedl Jiří Malý, který vystudoval střední uměleckou průmyslovku v Bechyni a sochu na architektuře. Živil se malováním, ale dělal i sochy a fontány. Chtěl, abychom dělali sochy a zvířata z hlíny, dával nám docela náročná zadání. Vedl kroužek pro osmiletá děcka jako malý vysokoškolský ateliér.

Lidovky.cz: Ukázal vám, že keramika není jen cibulák a bulharská keramika, která nesměla chybět v žádné moderní domácnosti osmdesátek.
M.P.: Když jsme se studenty navštívili České centrum v Sofii, kde jsme měli výstavu, zjistili jsme, že manufaktura téhle bulharské keramiky pořád existuje. Bulhaři mají Čechy rádi, poměrně si nás váží.

T.S.: Bulharskou archeologii zakládali Češi.

M.P.: Když se Bulharsko osvobodilo od Turků, nebylo tam nic. A většinu vysokých škol a vědních oborů zakládali Češi, asi v rámci slovanské soudržnosti. A České centrum je velmi velké a s vyhlášenou galerií. Když už jsme tam byli, domluvili jsme, že se zajedeme podívat do Trojanu, kde vznikla bulharská keramika, kterou všichni známe.

T.S.: Je to hezká lokace. Městečko v údolí obklopené horami, vypadá to tam jako v Kjótu. V té manufaktuře dělají pořád to samé, ale teď je to barevné.

M.P.: Já tam i něco nakoupil, není to špatný.

Lidovky.cz: Jak to tam vyrábí?

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

T.S.: Je to rodinná firma, kde si kopou vlastní hlínu někde za barákem. Pán, který podnik založil, seděl za malinkým kruhem, co se strašně rychle točil a on tahal z hlíny jeden talíř za druhým.

M.P.: Asi jeden talíř za dvacet vteřin. Přitom to byla hlína, ze které se nám nedaří točit, říká se jí krátká – jakmile se vytáhne, tak se utrhne, nikomu z nás to nešlo. Pro studenty to byl zároveň zajímavý traumatický výlet do devadesátek - co se týče ubytování a služeb. Byli otřesení. Teď už na to vzpomínají v dobrém.