Kdybyste nevěděli, že máte budovu hledat, asi by vás nenapadlo, že tam skutečně je. Stojím na Masarykově náměstí v Heřmanově Městci, několikatisícovém městě zhruba dvacet kilometrů od Pardubic. Tady že jsou výcvikové stáje Národního hřebčína Kladruby nad Labem? kroutím hlavou. Až brána mě ujišťuje, že jsem správně.
Za zdí nepříliš vysokých domů lemujících klidné náměstí se otevírá vcelku nevšední scenerie. Na první pohled si všimnete krásné cihlové budovy výcvikových stájí v novorománském stylu. „Poloha je skutečně nestandardní,“ přikyvuje Martin Lacina, náměstek ředitele pro služby a správu majetku Národního hřebčína Kladruby nad Labem. „Okolní výstavba nám trochu komplikuje situaci.“
Místní jsou prý na koně na silnici zvyklí. Ještě aby ne. Stáje tu stojí od roku 1875. Pod jejich výstavbou je podepsaný šlechtický rod Kinských. Když se v roce 1855 ujal správy majetku Ferdinand Bonaventura Kinský, nechal tu vystavět moderní konírny. Šlechtic byl velkým milovníkem parforsních honů (hony za pomoci psí smečky), sportovního jezdectví a koňského póla. Jen připomeňme, že zálibu v koních měli Kinští v rodině.
Prvorozený syn Ferdinanda Bonaventury, Karel Kinský, byl vůbec prvním cizincem, který kdy vyhrál Velkou národní steeplechase v Liverpoolu. A sám Bonaventura Kinský zemřel na následky pádu z koně – stejně jako jeho dědeček.
I proto se tu zvířatům, která tu byla ustájená pro hony nebo pólo, dostávalo té nejlepší péče. Každý ze zhruba 30 koní měl vlastního ošetřovatele. Dnes je realita samozřejmě jiná. Ve výcvikovém středisku v Heřmanově Městci, kde nyní najdeme 24 koní, bychom zaměstnance spočítali na prstech jedné ruky. „Doba je jiná,“ říká Tomáš Němec, vedoucí střediska. „Samozřejmě si dokážu představit, že by každý kůň měl svého člověka, ale to by bylo za jiné bankovky.“
Výcvikové stáje v Heřmanově Městci prošly v letech 2021 a 2022 rozsáhlou rekonstrukcí. Jejím cílem byla obnova areálu tak, jak ho nechal na konci 19. století kníže Kinský vystavět. Kromě toho tu vznikla i nová krytá kruhová jízdárna a kruhový trenažer pro koně.
Statná konstituce
Stojíme společně ve stáji s několika boxy, pár kroků od proskleného atria. Zpoza nich se na nás dívají hluboké oči starokladrubských vraníků, majestátních tmavých zvířat. Starokladrubští koně, chovaní nepřetržitě více než 400 let, jsou nejstarším původním českým plemenem. To bylo zřejmě jako jediné na světě vyšlechtěno speciálně pro tažení kočárů císařů a králů.
Typickým znakem těchto koní je klabonosá hlava (vyklenutý nos koně – nebo jak říká Tomáš Němec, „hlava, s níž se obtížně pije voda z kbelíku“) s výrazným velkým okem, vysoko nasazený klenutý krk s méně znatelným kohoutkem či široký a hluboký hrudník. „Je to opravdu velké zvíře,“ dodává Tomáš Němec ve stájích ke specifikům plemene, o které se tu už několik let stará.
Bělouš, kterého si pod pojmem „starokladrubák“ představí většina z nás a který byl například svatebním darem České republiky princi Williamovi a princezně z Walesu, byl chován v kladrubském hřebčíně bez přerušení. Zato stádo vraníka, jež bylo zase využíváno církevními hodnostáři, bylo ve 30. letech minulého století téměř zlikvidováno.
„Vraníci, které tady můžeme vidět, byli po roce 1918 na ústupu. Bělouši se naopak stále využívali pro ceremoniální účely,“ vysvětluje Martin Lacina. Naráží na to, že po rozpadu monarchie to neměli koně z dvorského hřebčína v Kladrubech nad Labem vůbec jednoduché – a nejvíc to odnesli právě vraníci. Ti byli považováni za méně ušlechtilé.
Na scénu ale na konci 30. let nastupuje profesor a hipolog František Bílek, který se rozhodl vraníka zachránit. I díky jeho následovníkům vznikla ve Slatiňanech po druhé světové válce Výzkumná stanice chovu koní. Záchrana plemene, k níž se využili lipicáni i starokladrubští bělouši, byl úspěšně ukončena v 70. letech.
Jakou roli v celém příběhu hraje právě Heřmanův Městec, kde se tito koně dnes cvičí? Stáje byly v roce 1945 na základě Benešových dekretů znárodněny a přidruženy právě pod Slatiňany. Ty, stejně jako výcvikové stáje zde, jsou od 90. let součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem.
„Stáje v Heřmanově Městci jsou unikátní v tom, že se tu výcvik povedl od roku 1875 uchovat, a to bez přestávky navzdory dvěma světovým válkám a změnám ve společnosti. To považuji za výjimečné v celorepublikovém měřítku,“ říká Lacina. I kvůli jeho historickému významu proběhla mezi lety 2021 a 2022 celková rekonstrukce objektu. Ten byl po téměř 150 letech provozu v havarijním stavu. Cílem bylo uchovat původní podobu budovy tak, jak ji nechal vystavět Ferdinand Bonaventura Kinský, a zbavit se nepůvodních přístaveb.
To obnášelo například i zadání výroby speciálních cihel, které tu tvoří dvoubarevné obvodové zdi. Původní, jak se ukázalo, totiž neměly klasickou českou výšku 65 milimetrů, ale byly o centimetr vyšší. Důvod? Kníže Kinský měl vlastní cihelny a nechal se při výstavbě inspirovat německým formátem. Taková cihla, jak se při rekonstrukci zjistilo, ale není v dnešní době k sehnání, a tak si místní výcvikové stáje musely nechat vyrobit osm tisíc pálených cihel na míru.
Vraníci byli ve 30. letech na ústupu a zachránit se je podařilo až díky hipologovi Františku Bílkovi. Ten se rozhodl mizejícího vraníka regenerovat. Projekt byl zahájen v roce 1939 v Průhonicích u Prahy a dále v něm od roku 1945 pokračovali Lev Richter a Jaromír Dušek. Regenerace byla dokončena ve Slatiňanech v 70. letech.
Koňská maturita
„Tohle je vlastně taková střední škola pro koně,“ říká Tomáš Němec, když se ho ptám, co všechno se tu starokladrubští vraníci učí a v čem jejich výcvik spočívá. Připomíná, že do výcviku přijímají koně z hříbárny Slavice zhruba ve věku tří a půl roku.
Nejprve se tu koně lonžují, poté obsedají a následně zapřahají. Zapřahání do kočáru probíhá vždy se starším, zkušenějším koněm. Zda je ve všech disciplínách na požadované úrovni, se pak ověřuje během výkonnostních zkoušek, které Tomáš Němec přirovnává k maturitě.
Koně se tu hodnotí nejen podle exteriéru, ale ukazují, jak by obstáli v drezúře, zapřahají se do kočáru a také dokazují, že jsou schopni tzv. těžkého tahu. Při něm se testuje, zda hřebci i klisny na speciálních saních utáhnou třetinu své váhy. „To nebývá oblíbená aktivita,“ směje se Tomáš Němec, když u oněch velkých saní stojíme. „Přirovnal bych to asi k matematice,“ doplňuje ho Martin Lacina. Oblíbeným „předmětem“ při téhle „koňské maturitě“ naopak bývá drezurní jízda koně s jezdcem či samotné předvedení koně.
Když vraník výkonnostní zkoušky splní, má před sebou několik možných cest. Za nejvzácnější se tu považují koně, kteří mohou být chovnými hřebci. Druhá nejvyšší koňská meta – avšak pouze u běloušů – je pak cesta na některý z královských dvorů, které s Národním hřebčínem Kladruby nad Labem dlouhodobě spolupracují.
Pravidelně z něj odjíždějí starokladrubští bělouši na královský dvůr do Dánska nebo k jízdní gardě při švédském královském dvoře. Na obou z nich plní koně ceremoniální funkci.
„Dánové si v kladrubském hřebčíně koně pravidelně kupují, je to pro nás velká čest,“ vysvětluje Martin Lacina. „Proces výběru ale bývá docela složitý. Na začátku si zástupci protistrany vyberou své favority, jezdí je sem sledovat a nakonec si koupí jen ty opravdu nejvhodnější,“ dodává, když mě provádí výstavními prostory místní galasedlovny. Zde se nachází téměř 200 let staré historické postroje, unikátní a zachovalá kožená sedla nebo původní výstroje na koňské pólo po rodině Kinských.
Starokladrubští koně, chovaní více než 400 let, jsou nejstarším původním českým plemenem. Byli zřejmě jako jediné plemeno na světě vyšlechtěni speciálně pro tažení kočárů císařů a králů. Pro ceremoniální účely císařského dvora byli tradičně využíváni bělouši, vraníci sloužili církvi. Dnes najdeme bělouše v Kladrubech nad Labem, vraníky v Heřmanově Městci a ve Slatiňanech.
Mnoho koňských cest
Jestliže u běloušů je nejvyšší metou královský dvůr, pro místní vraníky je to angažmá u některé z městských policií. Starokladrubské vraníky můžeme potkat v ulicích Prahy, Ostravy nebo Pardubic, kde je městská policie používá zejména jako pochůzkové koně. „Takový kůň by měl být hlavně klidný a zároveň by měl budit určitý respekt,“ myslí si Tomáš Němec.
Chovnými hřebci nebo součástí jednotky jízdní policie se ale přirozeně nemohou stát všichni zde ustájení vraníci. Další z cest, která na zdejší koně čeká, je ta sportovní, kdy se trénují na závody spřežení nebo klasickou drezúru. „To je pro ně hlavní sportovní disciplína,“ osvětluje Tomáš Němec. „Nejsou to přece jenom ti nejrychlejší sedloví koně,“ dodává. Jak jsou v tomto ohledu na tom, mohou koně otestovat při každoročních závodech spřežení, Memoriálu Jiřího Škodného.
Když společně s Martinem Lacinou a vedoucím střediska dokončujeme prohlídku areálu, ocitáme se na původní litinové lávce nad hlavním prostorem prosvětlené stáje.
Zrovna se nám povedlo zachytit moment, kdy se tři hřebci vrací z venku do vnitřních prostor. Z chůze pomalu přecházejí do poklusu. Moc dobře vědí, že po celém dni, který tu pro koně i jejich ošetřovatele začíná v půl sedmé ráno, přichází důležitý čas krmení. „Jako by v sobě měli zabudované hodiny,“ říká jejich hlavní opatrovník a loučí se s námi s tím, že ještě musí dokončit svou dnešní práci.
Na cestě z dobře ukrytého areálu, z nějž bylo původně vidět na nedaleký zámek rodiny Kinských, si Martin Lacina pochvaluje, že nedávná rekonstrukce pomohla barevnou variantu rodiny plemena starokladrubských koní veřejnosti zase připomenout.
„Kladruby i bělouši jsou zkrátka známější,“ připomíná. Hned ale doplňuje, že i do Heřmanova Městce se znovu daří milovníky koní přilákat. Zdejší výcvikové stáje jsou od dubna do konce října přístupné veřejnosti, navíc národní hřebčín každoročně pořádá zmiňovaný a divácky vděčný Memoriál Jiřího Škodného, závody ve spřežení. „Je skvělé, že se sem tradice zase vrací, a že se díky tomu ví o vranících a historii výcvikových stájí víc,“ uzavírá Martin Lacina.
