Přešlapovala jsem na chodníku a otráveně zívala, zatímco můj kamarád se zalykal obdivem. Kdyby pěnou oděná Venuše vystoupila z kostek Václavského náměstí, nemohl by být víc uhranutý. Panenky rozšířené, kolena pokleslá a ten telecí, slabošsky oddaný výraz!
Poněkolikáté jsem se nevěřícně otočila na stvoření stojící před ním. Neforemná paní, čelo zkrabacené trápením, zašedlá pleť, vrásčitá víčka zvýrazněná křiklavým make-upem. Můj přítel ale evidentně neviděl uštvanou tetu. Oči zaslepené něhou, kterou se mu dotyčná před lety vryla do poetické paměti, měl opět před sebou bytost nedostižnou, božskou.
Pro idealizování milenky byl v dějinách umění nejpříhodnější styl, k jehož rozšíření napomohlo hubnutí francouzské státní pokladny. Prostředky na pompézní heroické zakázky došly už ke konci vlády Ludvíka XIV., nadešel čas intimnějších rokokových obrazů. Kdo by hádal, že modelem líbezného portrétu Francoise Bouchera z roku 1756 seděla zapuzená milenka středního věku, trpící vleklými nemocemi, matka usoužená smrtí milované dcery – markýza de Pompadour, a to v době, kdy sama připustila, že je tučná? Obraz před dokončením několikrát putoval z malířova ateliéru do Versailles a zpátky, aby byl na přání zákaznice a k její plné spokojenosti upraven.
Spatřiv ji poprvé, Moravák hrabě Kounic mohl na milence Ludvíka XV. oči nechat. Diplomata ve službách Marie Terezie vyvedla z rovnováhy krása markýzy de Pompadour, vlastním jménem Jeanne Antoinetty, a vliv, jaký měla – coby žena, neurozeného původu a králova milostnice k tomu – na vnitřní i zahraniční politiku Francie. Dle popisu francouzského dvořana byla "ženou, kterou by každý muž chtěl za milenku. Měla oválný obličej, pravidelné rysy, úžasnou pleť, nádherné ruce a paže, oči, které byly trošku malé, ale krásné a v nichž se zračilo takové zapálení a intelekt a nedostižnost, jakou jsem neviděl u žádné jiné ženy."
Celý článek si přečtěte v nejnovějším vydání magazínu Esprit Lidových novin
