Když jsem si v ordinaci po sedmi týdnech konečně umýval ochablou a bezvládnou ruku, namátkou jsem se podíval za sebe a s hrůzou si všiml, že dr. Li připravuje další dlahu. „Co to děláte?!“ ptám se. „Ještě dva týdny,“ odvětí malý doktor. „Ale vždyť jste mi několikrát potvrdil, že dlaha půjde dnes dolů,“ protestuji. „Víte, že za tři dny odlétám do Afghánistánua ujišťoval jste mě, že tam pojedu bez dlahy.“ „Ještě dva týdny,“ s úsměven trvá na svém doktůrek.
Nechápu jak na to přišel. Ani si tu ruku neprohlédl. Proč mi tvrdil, že mi dlahu sundá? Mohl jsem odjezd odložit, ale teď už je pozdě. „V této zemi se opravdu nedá věřit nikomu,“ v duchu lamentuji po cestě domů.
Nakonec jsem se levou rukou sbalil a odletěl do Kábulu. Na kameře jsem si upravil řemínky, abych jimi ruku v dlaze provlékl. Snad to nějak dopadne. A možná se dlaha bude i hodit. Třeba se s tím zraněním ve válčící zemi ztratím a lépe tam zapadnu.
