Evropská unie zjevně prožívá svou nejchaotičtější etapu. Dluhová krize přerostla v krizi europolitiky a hlavně důvěry. Všichni chtějí zachraňovat euro. Nechme teď stranou, jestli společná měna vůbec ze své podstaty může fungovat tak, aby zemím, které jí platí, přinášela víc užitku než škod. Ekonomický mainstream se pomalu, ale jistě posouvá k názoru, že nikoliv. Euro je ale projekt čistě politický, ekonomické náklady se důsledně vytěsňují. A politický konsenzus je jednoznačný. Udržet, za jakoukoliv cenu. Není jiná možnost.
Takže debata se povede výhradně o záchranné kúře. Francouzi a Němci ji nešťastně rozvířili konsenzem z Deauville. V letovisku se před zítřejším ekonomickým summitem dohodli, že otevřou evropské smlouvy a budou se do nich snažit dostat pravidla pro státní bankrot a záchranu v eurozóně. Arogance velkých zemí popudila menší a sešikovala je do koalice odporu. Přidal se i Karel Schwarzenberg.
Ne že by nebylo co opravovat. Otevření smluv a přidání pravidel pro dobrovolný i nucený odchod od eura, státní bankrot, nebo naopak vyškrtnutí formální povinnosti členských zemí euro přijmout má smysl. Současný chaos v evropské politice bohužel dává téměř nulovou naději, že by z něj mohla vzejít nová smysluplná smlouva prosaditelná ve všech sedmadvaceti zemích. V referendech v Británii a Irsku by narazila téměř s jistotou.
Pravidla kultivovaného krachu se nakonec budou muset připravit stejně partyzánsky jako záchrana Řecka a ochranný val pro Portugalce, Iry a spol.
