Současný ruský film má zejména dvě hraniční polohy – hrdinské velkofilmy pro domácí publikum a na druhé straně společenskokritická dramata. Na festivalu v Cannes se letos představily dva snímky z druhé skupiny: Nemilovaní od Andreje Zvjaginceva (Leviatan) o rozvádějících se rodičích, kteří hledají ztraceného syna, získali cenu poroty, koprodukce Krotká potom rozdělila publikum. Sergej Loznica tu vytváří alegorický obraz ruských běsů. Zápletka je jednoduchá – žena cestuje z chudé vsi do města, kde by ve velkolepém vězení měl kroutit trest její muž. Jaké je však její rozčarování, když ji k manželovi nechtějí pustit! Žena je chycena ve vězeňském městě podobně jako v kafkovském zámku. Potkává nejrůznější existence a mlčenlivě sleduje jejich utrpení. Loznica předkládá děj v dlouhých, promyšlených záběrech plných akce, zvuků adialogů. A když přijmete groteskně hororový závěr, pak sledujete jeden z nejlepších filmů letošního roku.
Sergej Loznica pochází z běloruské části Sovětského svazu, mládí prožil na Ukrajině. „Celkem jsem tam strávil patnáct let,“ říká mi v Cannes muž s třasem v prstech a s pevným pohledem v očích s tím, že poslední roky tráví v Německu. Ve filmové tvorbě se ale plně věnuje geografickému prostoru bývalého Sovětského svazu. Vystudovaný matematik začal od nultých let natáčet nejprve dokumentární filmy. Získával za ně ceny na MFF Karlovy Vary i na jiných festivalech, Majdan (2014) se, sotva hotový, promítal v Cannes. Už v roce 2010 tamtéž premiéroval svůj hraný debut Moje štěstí, o dva roky později pak uvedl válečné drama V mlze, jež vyhrálo v Cannes novinářskou cenu FIPRESCI.
LN: Předlohou, i když velmi volnou, je vám povídka Fjodora Dostojevského Něžná. V čem vás ovlivnila?
Vnímám ji jako alegorii o zemi, která si z vlastní vůle vybrala podvolení. A tahle submise ji dožene až na hranu sebevraždy. Něžná je jednou z nejpozdnějších prací Dostojevského, kde se zabýval osudem ruské země a ruské kultury. Široce o tom pojednává zejména vBratrech Karamazových a vBěsech. Pochopitelně mě ale inspiroval i Franz Kafka se svým Zámkem a také Gogol a jeho Mrtvé duše.
LN: Co se v Rusku od časů Dostojevského změnilo?
Nevidím žádné rozdíly. Z politického pohledu tedy rozhodně ne. Už od jeho časů se objevuje několik jakýchsi fantomů v podobách struktur, které jenom předstírají svou funkci. Například parlament. Ten pouze imituje funkci skutečného parlamentu. V Rusku se duma objevila až po Dostojevském, na začátku dvacátého století. V ruské říši nejprve představovala skutečnou politickou sílu. Existovaly také úřady místní samosprávy, které doopravdy fungovaly jako místní zastupitelstvo vlády. V současném Rusku tyhle úřady a politické prvky máme, slouží ale jako prázdné schránky, jenom imitují funkci, již by měly zastávat.
LN: Ve filmu mi připadá, že stát a vězení jsou jedno. Jak vnímáte jejich vztah?
Existuje tam přímá linka, protože vězeňství je součást státní mašinerie, je to nástroj vládnutí. Takhle je to v každém státě, jinak by ani nemohl existovat. Otázkou pro každou z vlád ovšem je, jak dalece bude potlačovat vaše práva a vaši osobní svobodu. Například v Rusku stačí komentář na Facebooku, aby vás mohli obvinit a poslat do vězení.
LN: Film je nasáklý vězeňskou kulturou, lidé si zpívají vězeňské písně, postavy se hanbí, že nemají žádného příbuzného za mřížemi. Jak moc jste vězeňskou kulturu studoval?
V tomhle ohledu jenom sklízíme plody Stalinova sociálního inženýrství. Poté, co ve třicátých letech pozavíral celou zemi, vězeňská kultura se postupně stala základem celé populární kultury. Dneska je to všude, v populární muzice, ve vtipech. A stalo se to součástí mentality, jazyka i samotné komunikace. A nikomu na tom nepřijde nic divného. Znám lidi, kteří pocházejí ze starých aristokratických rodů, jsou vzdělaní, mají celosvětový přehled, čtou poezii a působí jako intelektuálové, ale přitom jsou to normální gangsteři.
Krotká. Vasilina Makovcevová v titulní roli filmu Sergeje Loznici.
LN: Zkráceně řečeno, představuje hrdinka vašeho filmu také samotnou Rus?
Vidím v tom jisté zjednodušení, je ovšem obtížné vnímat to jinak. Je to alegorie, kterou přijímám. Na druhou stranu, muž by hrdinou tohoto mého filmu být nemohl.
LN: Proč?
Ve svém prvním filmu Má radost jsem portrétoval muže. Šlo mi o zobrazení mužského údělu. A mužským osudem je, že se z něj stane agresivní zabiják. Údělem ženy je, dle mého, oběť, jak ukazuju v Krotké. Bavíme se přitom stále o teritoriu bývalého ruského impéria. Ani to nechci pojmenovávat jako Rusko, protože stejné věci se skutečně děly a dějí i na Ukrajině, kde jsem vyrůstal. Ty mentality jsou si podobné, i když lidé na Ukrajině se za poslední dobu přece jenom změnili.
LN: Znáte ruské prostředí, žijete v Evropě. Jak bezpečně se tady cítíte?
Je to bez šancí. Nevidím tu jakýkoli potenciál k vážnější obraně vůči agresi. A ta hrozba je přitom velmi vážná.
LN: Můžete být konkrétnější?
Dám jednoduchý příklad – před třemi lety bylo sestřeleno civilní letadlo s téměř třemi stovkami lidí z různých evropských zemí. A co se stalo? Nic. Byla to šance k tomu, abyste se ozvali vůči jednoznačné agresi. Protože agrese to byla. V první řadě proti Nizozemsku a jeho občanům, kterých bylo na palubě nejvíc. A odpověď? Nula. Z devětadevadesáti procent se ví, že to letadlo sestřelila ruská raketa, a stejně si pak jdou nizozemští politici potřást rukama s těmi ruskými. Jako kdyby se nic nestalo. Je to velmi nebezpečné. Co se stane, až spadne další letadlo? Nikdy nevíte, jestli se něco takového nestane.
LN: Ta situace byla ale komplikovaná...
Nechtěl bych úhledného prezidenta, říká režisér a herec Jan Kačer |
Ta situace je prostá. Podniklo se vyšetřování, které přineslo nějaký výsledek. Všichni víme, odkud ta zbraň pochází a kdo s ní manipuloval. Výsledky vyšetřování přitom nevyvolaly žádnou politickou odpověď. K tomu ale zase potřebujete nějakou politickou vůli. Mně připadá zvláštní už jenom to, že o tom dosud nikdo nenatočil film. A že by to šlo! Skvělý biják o někom, jehož příbuzný tam zemřel a on se teď ptá nizozemských úřadů, co s tím udělají. Něco jako moderní Antigona.
LN: Co z toho vyvozujete?
Není tu potenciál k odporu. Lidé se bojí. Jsou zkorumpovaní pohodlím. A dokud si budou žít v pohodlí, nebudou nic riskovat. To je druhý zákon termodynamiky. Každý si k životu najde místo s co nejmenším množstvím odporu. Dokud na vás nevyvinou nátlak, nebudete se mít k odporu. Přitom ten tlak sílí a stupňuje se. Věřte mi, že bude růst, dokud mu někdo nepostaví hráz. To je elementární fyzika.
LN: Jakou roli by pak mělo mít umění?
Musíme odhalovat to, co není běžně vidět, musíme mluvit o problémech, o kterých je nám nepříjemné mluvit. Musíme nabízet reflexi.
LN: Je to dostatečný odpor?
Umění má svoje limity.
LN: Vy ale mluvíte o odporu.
Pokud víte, kdo jste, kde se nacházíte a co se vám děje, máte napůl vyhráno. To už je dost silný kompas k tomu, abyste se mohl nějak rozhodnout. Při studiu válečných dějin jsem si uvědomil, že většina lidí neměla tušení, co se v tu danou chvíli děje okolo nich. Byli pod vlivem nějaké faty morgány, iluze. Nevnímali jasně, co se skutečně odehrává. Například druhá světová válka. Když Němci přišli do Sovětského svazu, spousta obyvatel si myslela, že Hitler je osvobodí od Stalina, a tak ho vítali. Ne všichni, ale bylo jich dost. Na německé straně bojoval milion a dvě stě tisíc Rusů! To hovoří o velikosti té iluze. Zradili svou zemi – a přitom věřili, že ji zachraňují.
LN: Objeví se válka ve vašich dalších filmech?
Připravuju dva. Chystám film o válce v Donbasu. A taky bych chtěl konečně natočit drama o vyvraždění kyjevských Židů v Babím Jaru. Scénář mám, všechno mám. Je to přesně o té iluzi, jak jsem o ní před chvílí mluvil. Něco důležitého se děje, a většina lidí nemá páru. A ten, kdo ji má, jenom ostatními manipuluje. A když je po všem a krev je prolita, vzniká jakýsi beton. Je potom velmi těžké situaci nějak změnit. Za ten masakr jsou zodpovědní Kyjevané stejně jako Němci. Stejně jako ti, kdo chtěli osvobodit Ukrajinu, a taky KGB. Svůj díl viny mají i ti, kdo se do Babího Jaru nechali nalákat, protože uvěřili zvěsti, že budou posláni do Izraele, do Palestiny. Je to vše komplexní otázka, jíž se musíme pokusit porozumět.
Dokument z Majdanu natočil Sergej Loznica
