Často skloňovaným pojmem byl „dominový efekt.“ Od brexitu a Trumpova vítězství měla vést přímá cesta k nástupu nejrůznějších populistů. Evropští lídři znervózněli. Mluvili o „tmavých mračnech na obzoru“ či o „blížícím se zemětřesení“.
Nezvítězili, ale ani neprohráli
Protestní strany sérii evropských voleb nakonec neovládly, na druhou stranu ale ani nepropadly. V Nizozemsku zvítězil v březnu středopravý premiér Mark Rutte, vyhraněný kritik islámu Geert Wilders skončil až za ním. Stejně tak ve Francii ovládl v květnu politiku nový prezident Emmanuel Macron, když porazil kandidátku krajní pravice Marine Le Penovou. Své vítězství ještě potvrdil v následných červnových parlamentních volbách.
Britové naznačili jistý odstup od konzervativní vlády, která prosadila brexit. Její pozice po červnových volbách oslabila a musela vytvořit menšinový kabinet. V září pak přišel nejdůležitější voličský test: v parlamentních volbách hlasovali také Němci. Angela Merkelová sice uhájila kancléřský post, musela však také sledovat značné zisky protestní strany Alternativa pro Německo. Koaliční jednání nakonec zkrachovala, takže Němce dost možná čekají další volby.
Sečteno, podtrženo: zmíněný „dominový efekt“ se nedostavil. Především proto, že prezident Trump svým působením ve funkci svým spojencům v Evropě spíše uškodil. Voliči protisystémových politiků znejistěli. Nástup protestních stran se tedy nekonal.
Představitelé tradiční politiky ale dobře vědí, že výsledky letošních voleb nebyly žádný triumf. Voliči totiž současně naznačili nespokojenost se současnou garniturou evropských politiků. Zejména sociální demokraté zažili prudký odliv sympatizantů. Protestní strany uspěly přinejmenším v tom, že inspirovaly mnohé tradiční politiky, kteří se v mnoha ohledech přizpůsobili jejich programu i rétorice.
Britský historik Timothy Garton Ash k tomu napsal, že Evropa je nemocná, potýká se s dozvuky krize, nezvladatelnou migrací i nárůstem nacionalistických nálad. „Pokud se mainstreamoví politici odhodlají k léčbě, nutně se dotknou i témat, která v letošních volbách akcentovali populisté,“ míní Ash.
Francie: Vítězství „třetí síly“
Současný nájemník Elysejského paláce Emmanuel Macron se profiloval už v kampani před dubnovým prvním kolem prezidentských voleb jako „třetí síla“, jako muž, který nemá nic společného s mainstreamovou politikou. Obratně dokázal z myslí voličů vytěsnit fakt, že sám působil v socialistické vládě svého rekordně neoblíbeného předchůdce Françoise Hollanda.
Macron nabízel liberální ekonomický program, sliboval potřebné reformy a jednotnou Francii. Uspěl už v prvním kole, v tom druhém pak přesvědčivě zvítězil nad krajně pravicovou Le Penovou. „Udělám vše pro to, aby lidé už nemuseli hlasovat pro extremistické strany,“ prohlásil před příznivci Macron krátce po svém vítězství.
Jeho soupeřce nepomohla ani částečná úprava strategie, kterou se snažila učinit svou Národní frontu přijatelnější pro širší část elektorátu. Tento facelift se projevoval třeba tím, že Le Penová už nemluvila tak razantně jako dříve její otec Jean-Marie Le Pen. Odpustila si nekorektní poznámky a ukázala Francouzům vlídnou tvář. Spíše vlastenectví než vyhraněný nacionalismus.
Trvala ale na odmítnutí eura – a to bylo pro mnohé voliče nepřijatelné. Měli pochyby, zda by dokázala kompetentně nastartovat francouzskou ekonomiku. V tomto směru měl lepší pozici Macron, se svou pověstí schopného investičního bankéře. To podle všeho o výsledku rozhodovalo. Le Penová nebyla s výsledkem spokojena. Přesto získala o 1,2 milionů hlasů víc než v prvním kole prezidentských voleb před pěti lety.
Souboj Macron – Le Penová přitom už dlouho dopředu narýsoval skandál Françoise Fillona, kandidáta francouzské pravice, který si platil fiktivního poradce – svou manželku. To potopilo tradiční pravici, stejně tak ale zažili prudký propad i socialisté. Pátá republika se otřásla, ale Macron přinesl lidem novou naději. „Skončila francouzská politika v té podobě, jak ji formovaly duální stranické systém po celé dekády,“ shrnul výsledek voleb pařížský analytik Jerome Jaffré.
