Můj dobrý kamarád je na podpoře. Ale nebojte se, tohle není sloupek o osobní tragédii. Žádný hluboce lidský příběh. Můj kamarád je celkem v pohodě. Odešel z počítačové firmy se slušným odstupným. Na trhu má dobré jméno a dostal hned několik nabídek na práci.
Ale nikam nepospíchá, a tak se rozhodl, že si nového zaměstnavatele vybere opravdu dobře a že na nové místo nastoupí až v novém roce. Někdy v únoru, možná radši v březnu nebo dubnu, až se už nebude tolik jezdit na hory. A protože do té doby zbývá hodně času, zašel se přihlásit na úřad práce. Čímž jsme u té podpory. Řekl jsem mu, že to považuji za nemravné. Urazil se. Nemravné by přece bylo, kdyby zároveň tajně vydělával a příjmy tajil. Tedy nejen nemravné, ale to by bylo i nelegální. Můj kamarád mě zahrnul výčtem cifer, kolik v předešlých letech zaplatil státu na nejrůznějších daních a zejména sociálním pojištění. Jsou to sumy jdoucí do milionů, takže z pohledu mého kamaráda je zcela v pořádku, když teď bude brát několik měsíců třináctitisícové kapesné. Protože ničím důležitějším pro něj ty peníze nejsou. Bude si za ně moci dovolit pár slušných obědů, nějakou tu láhev vína a možná i nové lyže. A přitom v klidu přemýšlet o nových plánech a projektech, do kterých se příští rok pustí.
Znám takových lidí vlastně víc. Ostatně když se po jarních volbách nedostali do sněmovny zelení, někde v tisku bylo uvedeno, že na Úřad práce se šel přihlásit i jejich šéf Liška. Napsal jsem na Facebook nějakou krátkou větu v tom smyslu, jako „že ho hanba nefackuje“, a to se stalo záminkou k poměrně vyhrocené debatě. K mému překvapení se většina lidí politika zastávala: že prý je ona cesta „na pracák“ ze zákona povinná (to samozřejmě není, pokud si člověk bude sám platit příslušné pojištění) a – to především! – že když něco systém umožňuje, pak není nic nemravného a špatného na tom, když toho využíváme.
Nevím, jak to dopadlo s Liškou, myslím, že pak někde říkal, že žádnou podporu nebral. Ale mně je Liška ukradený, zarazilo mě to, že na tom mé přátele nic nepohoršovalo. Podotýkám, že jsou všichni podobných názorů jako já. Volíme spíše pravicové strany. Bavíme se o malém státě... a tak dále, asi si to dokážete představit. Tím spíš mě zarazilo, že považují sociální dávky za něco běžného, na co mají nárok. Když nabouráme auto, tak jdeme do pojišťovny a necháme si zaplatit nový blatník. A když jsme pár měsíců bez práce, tak si necháme proplácet podporu. Jenže pro mě tahle metafora nefunguje.
Dokážu si představit, že se dostanu do situace, kdy podporu budu potřebovat. Ale je pro mě tabu na to jen pomyslet. A vůbec si nedokážu představit, že bych ji skutečně nepotřeboval a požádal o ni jen proto, že na to „mám nárok“.
Ale možná jsem zbytečně přecitlivělý.
***
Když nabouráme auto, jdeme do pojišťovny a necháme si zaplatit nový blatník. A když jsme pár měsíců bez práce, tak si necháme proplácet podporu.
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
