Expozice Pocta suknu. Umění textilu stylově vystavené v bývalé textilce

Název vychází z performancí místní rodačky, umělkyně Zorky Ságlové, z 60. a 70. let minulého století, která je dedikovala různým osobnostem. Ságlové je také věnován samostatný oddíl – umělkyně často pracovala právě s textilem, například když pokládala 700 čtverečních metrů plen na louku v místě bitvy u Sudoměře. To je sice informace pro insidery, ale koncept celé výstavy je přístupný široké veřejnosti díky mnoha promyšleným aspektům. Navíc téma textilu v umění je v zahraničí stále čerstvý trend. Zdánlivě zapomenutý materiál je koneckonců součástí každé malby na plátně.

Procházka 20. stoletím až po současné autory nabízí víceméně díla známých umělců, kteří se přímo věnovali textilní tvorbě (na UMPRUM měl tento obor vždy samostatný ateliér), případně se k textilu dostali konceptuálně či ho použili vyloženě jednorázově. Kurátorky Emma Hanzlíková a Markéta Vinglerová (ta pracuje v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, a má tudíž přehled o textilní sbírce) si vybíraly jako z bonboniéry – jen ty nejsladší a nejsvůdnější kousky. Kdo by odolal jménům jako Josef Sudek, František Drtikol, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Jiří Kolář, Adéla Matasová, Július Koller, Jiří Kovanda, Milan Knížák, František Skála, Jiří Černický, Milena Dopitová, Markéta Othová, František Matoušek, Michal Pěchouček, Jiří Thýn, Jan Nálevka, Roman Štětina, Rafani, Ztohoven a mnoho dalších. Jejich práce zároveň konfrontovaly s retrobonbony prvorepublikových a později socialistických textiláků, jež dnes vypadají jako nostalgické vzpomínky na odvážné experimenty.

Temná výstava Skin. Kůži drásající démoni a smutkem trpící hrdinové

Kritériem výběru děl z mnoha různých veřejných i soukromých sbírek nebylo jen použití tzv. „měkkého média“ k uměleckému vyjádření, ale také široký významový kontext. Textil je jako oděv intimní součástí lidského těla (s oblečením pracují Knížák či Skála), slouží vhodně k experimentům (Ságlová s plenami, Kovanda s natahováním nití v prostoru), je art-terapeutickým prostředkem k vyšívání (Vendula Chalánková vytvořila už v roce 2003 své první vyšívané esemesky) a je nástrojem politickým v podobě vlajek a transparentů. Výstava neopomíjí ani kontroverzní projekty, jakými byly spálení černobílé české vlajky Rafany nebo výměna standarty za trenky na Pražském hradě skupinou Ztohoven.

Ve dvou patrech výstavního prostoru se objevují tematické exkurzy – jak už zmiňovaná sekce Zorky Ságlové, tak 60. a 70. léta v dekoračních tapiseriích, ukázky dekorační tkaniny pro Ústředí bytové a oděvní kultury od důležité malířky 60. let Olgy Karlíkové, práce zakladatele české gobelínové tradice Rudolfa Schlattauera, ale i exkurz do textilní soukenické historie Humpolce. Prostory mají všechny současné technické parametry (až na nízký strop přízemí a části patra), skvělý depozitář i nepostradatelný gift shop se zásobou prvotřídních publikací pro dospělé i děti.

Je potřeba zdůraznit, že mít kvalitní exponáty a dobře je instalovat jsou dvě různé záležitosti, které se dost často v českých institucích nedaří skloubit. V 8smičce se to povedlo, a to včetně grafického vizuálu (Štěpán Malovec a Martin Odehnal), velmi kvalitního PR, zkrátka na první pohled profesionální práce. Dokazuje to i katalog přibližující téma velmi podrobně i v zahraničním nebo sociálním kontextu, který souvisí s (ne)udržitelností současné textilní produkce.

Také dramaturgii dalších výstav a aktivit má 8smička jasnou na další tři roky. Stojí na praxi externích kurátorů odtud i ze zahraničí a především na regionální edukativní činnosti, která je velkým bonusem pro místní kulturu další generace. Pokud si i další projekty podrží tuto startovní energii, stane se 8smička velkou poctou Humpolci.