Představme si následující, bohužel nijak zvlášť nerealistickou situaci: skupina teroristů umístila na neznámé a frekventované místo ve městě časovanou bombu. Pokud vybuchne, zemře mnoho nevinných žen, dětí a mužů. Tajným službám se podařilo polapit jednoho z teroristů a disponují poměrně solidními důkazy, že mají toho správného člověka, který by je mohl včas dovést na místo, kde si bomba odtikává svůj čas. Zadržený se vzpírá a zatvrzele odmítá odpovídat na všechny otázky. Velící důstojník celé operace si dobře uvědomuje, co vše je ve hře, kolik nevinných životů bude zmařeno, pokud tajné služby selžou a nedokážou bombu včas odhalit a zneškodnit. Čas rychle běží – je ho stále méně. Co má udělat?
Francouzské Lille zrušilo tradiční bleší trh. Bojí se terorismu |
Jednou z možností je v extrémní situaci přijmout extrémní prostředky a přistoupit k mučení. To je dnes z právního hlediska samozřejmě nepřípustné. Mučení zakazuje řada mezinárodních paktů a úmluv (nejdůležitější jsou Všeobecná deklarace lidských práv a Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, přijatá Generálním shromážděním OSN 9. prosince 1975, jež vstoupila v platnost 26. června 1987, dva dny poté, co ji ratifikovala Kanada jako dvacátý stát). Musíme však rozlišovat dvě otázky: Je mučení přípustné z hlediska platného práva? Je mučení přípustné morálně? Extrémní situace někdy zřejmě vyžadují, abychom jednali v rozporu s právem, což se mimochodem děje například v případě eutanazie, ve většině zemí světa nelegální, přesto někdy i otevřeně prováděné.
Pět náhledů na jedno téma
Otázka morální přípustnosti mučení se stala předmětem intenzivní debaty ve Velké Británii v 70. a 80. letech minulého století, v 90. letech v Izraeli; tedy tam a tehdy, kde a kdy daný stát čelil teroristickým útokům. Po mimořádně účinných teroristických útocích 11 .září 2001 diskuse opět propukla, a to s nebývalou intenzitou. Téma mučit, či nemučit se stalo předmětem množství monografií a odborných článků. Jak to v případě kontroverzních témat bývá, morální přípustnost mučení v extrémních podmínkách má své nesmlouvavé zastánce i odpůrce.
Postoje k mučení lze v historické perspektivě rozdělit do pěti skupin. Do první patří rezolutní odpůrci mučení, kteří je odmítají za všech okolností, bez ohledu na účel, jemuž má sloužit (patřili mezi ně kupříkladu francouzský osvícenský filozof Voltaire či italský filozof práva a ekonom Cesare Beccaria, v dnešní době se mezi odpůrce mučení řadí významný filozof práva Matthew H. Kramer z univerzity v Cambridgi, autor publikaceTorture and Moral Integrity.
Druhý postoj k mučení byl historicky nejčastější. Římské právo, inkvizice či středověké soudní dvory využívaly mučení coby prostředek k získání doznání v případě vážných zločinů, neboť doznání pachatele se požadovalo jako podmínka pro odsouzení. Mučení tedy bylo v některých případech přípustné, podléhalo však nemalému počtu regulací a podmínek.
‚Přiznáš se, nebo tě pohřbíme v lese.‘ OSN popsala brutální mučení na Ukrajině |
Třetí postoj zastupuje profesor práva na Harvard Law School v USA Alan Dershowitz, který se domnívá, že mučení je bohužel součástí moderního světa (jednak de facto, to jest k mučení dochází prakticky po celém světě, jednak je vynuceno situacemi, jakými je únos či potřeba zneškodnit tikající bombu). Dershowitz proto prosazuje, aby mučení podléhalo právní regulaci a přísnému dohledu, čímž se podle něj v konečném důsledku množství případů sníží.
Čtvrtá skupina autorů zaujímá poněkud jiný přístup: mučení je protiprávní a mělo by protiprávním zůstat. Existují však případy, kdy je morálně přípustné. Zastánce tohoto přístupu Uwe Steinhoff z Oxfordské univerzity, autor publikace On the Ethics of War and Terrorism (2007), připomíná v této souvislosti snímek Dirty Harry (Drsný Harry) z roku 1971. Clint Eastwood se zde v roli detektiva ocitá v situaci, kdy musí mučit postřeleného únosce, aby zachránil život unesené ženě: detektivovo jednání bylo protiprávní (a mělo by takové být i nadále), přesto v dané situaci pochopitelné a podle někoho i morální.
A pátý přístup k mučení je jednoznačně nemorální, neboť na ně neklade žádná omezení. Historickým příkladem může být císař Nero či markýz de Sade; jedná se o zcela marginální skupinu lidí.
Ještě jedna pětice...
Hovořil jsem zde o postojích k mučení, je třeba si však uvědomit, že definice této praktiky není neproblematická a existuje plejáda typů mučení, jež je třeba rozlišovat, pokud chceme diskutovat o jejich morální přípustnosti. Nebudu se zde pouštět do diskusí o správné definici mučení, plně postačí, že jím zde budeme rozumět úmyslné způsobení velké (někdo požaduje přívlastek nesnesitelné) bolesti – fyzického či psychického (v reálu jde vesměs o souběžné, obé) utrpení.
Již z této definice je patrné, že mučení způsobuje újmu, a etika chápe působení újmy v mnoha případech za nepřípustné. Jenže sousloví „v mnoha případech“ neznamená ve všech: pokud lékař amputuje svému pacientovi nohu, způsobí mu určitou nezanedbatelnou újmu. To však neznamená, že jednal nemorálně. Podobně není nemorální jednání zubaře, který vrtá zkažený zub. Ano, bolí to, je to nepříjemné, ale není to nemorální. Spadá mučení do kategorie újmy, která není nemorální?
Než na tuto otázku odpovíme, musíme si ujasnit, o jakém druhu mučení hovoříme, a blíže specifikovat podmínky, za nichž o přípustnosti tohoto extrémního opatření uvažujeme. Můžeme rozlišit celkem pět druhů mučení. První z nich je sadistické, které je vedeno pouze potřebou sadisty působit bolest jiné bytosti, člověku či zvířeti. V historii jsme se dále setkávali s mučením zaměřeným na získání přiznání podezřelého ze zvláště závažných činů. Dalším typem je mučení trestající, jež má i dnes některé obhájce, kteří zdůrazňují jeho odrazující (deterenční) účinek: pokud budeme mučit některé pachatele závažných trestných činů a tato praxe bude dostatečně známá, odradíme tím možné pachatele stejných či podobně závažných skutků.
Čtvrtou variantu představuje mučení, jehož cílem je vzbudit strach a paniku, odradit případné politické oponenty či oslabit morálku nepřátelské armády. Příkladem tohoto typu může být státem podporované násilí v Argentině během takzvané špinavé války, jíž padlo od 70. let minulého století do roku 1983 za oběť tisíce lidí levicového smýšlení.
Někteří autoři, jako je například americký filozof Fritz Allhoff, autor obhajoby mučení v některých extrémních případech, opatrně připouštějí, že za určitých podmínek by tato forma snad mohla být morálně přípustná. Příkladem by mohla být situace, kdy by mučení natolik oslabilo morálku nepřátelské armády, že by výraznou měrou přispělo k vítězství ve spravedlivé válce, a zachránilo tak velké množství životů. Konečně poslední forma tortury spočívá v působení velkého utrpení zadržené osobě za účelem získání velmi důležitých informací. Velící důstojník ve scénáři s tikající bombou stojí právě před tímto problémem: zadržený terorista může poskytnout klíčovou informaci, díky níž bude možné zachránit desítky, možná stovky nevinných lidských životů. Když zvažuje, zda přikročit k tak drastickému opatření, jímž mučení nepochybně je, nechce uspokojovat své sadistické choutky, nepotřebuje doznání, nesnaží se svého zajatce potrestat, nejedná se mu o strach, jenž by mohl zasít do řad teroristů. Jde mu pouze o jedno: získat životně důležitou informaci. Můžeme hovořit o interogačním (výslechovém) mučení.
