Řekli byste, že vypadá jako docela obyčejný člověk, ale stačí, aby se ponořil do vody, a budete mít pocit, že před vámi ukrývá žábry. Martin Štěpánek (31), nejlepší český potápěč na nádech, před dvěma týdny překonal dva světové rekordy a teď je jediným člověkem, který se jen s ploutvemi a bez přístrojů ponořil 122 metrů pod hladinu.
* LN Co člověka druhý den po takovém výkonu nejvíc bolí?
Celé tělo. V mé nejoblíbenější disciplíně konstantní váhá druhý den bolí nejvíc nohy, protože ty dostanou opravdu zabrat. U discipliny Free immersion, kdy se dolů ručkuje po laně, zase bolí ruce tak, že druhý den sotva udržím hrnek.
* LN Přitom vy jste se právě den po svém prvním rekordu takovým ručkováním dostal do hloubky 110 metrů a vytvořil další rekord. Co to pro vás znamená?
Mám z toho radost, trénink se zúročil a to pro mě je vždy to největší zadostiučinění. Občas lidi zklamu, že nejsem ten typ, který by si teď připadal jako nejlepší na světě. Mám k tomu jiný vztah než většina závodníků. Možná proto, že netoužím po nějakém soupeření.
* LN Mají vaše úspěchy větší váhu, protože jste se narodil v zemi, která nemá moře?
Na špičce světového freedivingu se pobyhuji už asi osm let a je fakt, že po mém prvním světovém rekordu z toho všichni byli překvapení. Ale teď už jim je to úplně jedno. (směje se) Svět je o hodně menší než před deseti lety, cestování už není tak drahé. Není proto složité jet tam, kde jsou příhodné podmínky pro trénink.
* LN Jak takový trénink vypadá?
Pro závodní potápění je důležité několik věcí. Snažíme se být nejlepší vytrvalostní sportovci, kteří mají pomalý metabolismus, ale zároveň se snažíme být nejlepší sprinteři, protože ti dokážou pracovat bez kyslíku. Skloubit oboje je logicky složité. Navíc se musíme adaptovat na prostředí, které není pro lidské tělo úplně přirozené. Tělo se na to musí adaptovat, abychom se mohli ponořit tak hluboko, aniž bychom si poškodili plíce a měli dostatečně prokrvený mozek. Je toho docela dost.
* LN Přežil by netrénovaný člověk v hloubce 122 metrů?
Asi ne. Pokud by se do takové hloubky dostal a už cestou neztratil vědomí, asi by měl protržené bubínky, kolaps některých tělních dutin, poškozené plíce a podobné věci.
* LN Když klesáte dolů, víte, co se právě děje s vaším tělem?
Umím sice ovládat své tělo víc než obyčejný člověk, ale není to zase tak mystické. Samo tělo nám se změnami tlaku hodně pomáhá. Je to pro nás něco naprosto přirozeného, je to součást našeho genetického kódu. Každý v této místnosti (rozhlédne se v kavárně kolem sebe) by byl schopný po pár dnech tréninku vydržet pod vodou tři až pět minut a potopit se třicet metrů pod hladinu. Máme to v sobě, jen to musíme umět „odkódovat“.
* LN Jak vypadají vaše plíce?
Jsou zdravé, kouřit bych určitě nemohl. Jejich objem je na úrovni 198 procent průměru, takže jsou skoro dvakrát větší, než bych měl normálně v tomhle těle nosit.
* LN To jste si je tak vytrénoval?
Z velké části ano. Začal jsem s potápěním už v osmi letech, věnuji se tomu odmalička. Možná by mi tak vyrostly samy, ale spíš je to skutečně výsledek tréninku.
* LN Pod vodou vydržíte na jeden nádech osm minut. Nestává se vám, že vás lidé chtějí zachraňovat, protože mají dojem, že se podezřele dlouho nevynořujete?
Stávalo se mi to před pár lety, když jsem jezdil přes zimu za rodiči do Trutnova. Chodil jsem trénovat do místního bazénu, a protože při statické apnoi (disciplína, při které se potápěč snaží pod vodou vydržet bez hnutí co nejdéle – pozn. red.) jen tak bez hnutí ležím na hladině, spousta lidí se ptala, jestli jsem ještě živý.
* LN Poznáte okamžik, kdy už se musíte vážně nadechnout?
Dotlačit se do situace, kdy tak dlouho zadržujete dech, až ztratíte vědomí, je jednodušší, než byste si myslel. Proto musíte být zodpovědný a mít pořád někoho vedle sebe. Nutkání nadechnout se většinou nezpůsobuje nedostatek kyslíku, ale velké množství oxidu uhličitého. Stav kyslíku se dá poznat podle různých změn v těle.
* LN Jakých?
Na úbytek kyslíku dobře upozorňuje mravenčení v končetinách nebo ztráta barevnosti při vidění. Barvy kolem vás začínají být stále méně sytější, až vidíte jen černobíle. To už je úplný extrém. Nikdy jsem ještě neomdlel, ale ztrátu barevnosti jsem už zažil. To je pro mě nejlepší signál, že už musím okamžitě z vody, jinak bude průšvih.
* LN Neměl jste někdy nutkání zůstat pod vodou ještě o pár vteřin navíc a ponořit se třeba ještě o metr hlouběji?
To právě nejde. Člověk musí mít disciplínu, jinak na to může doplatit. Dole se vždy všechno zdá jednoduché, jenže v té chvíli máte za sebou jen polovinu výkonu.
* LN Umíte dokonale zklidnit své tělo. Jaký míváte v té chvíli tep?
Nejméně mi ve stometrové hloubce změřili tep mezi sedmi a deseti údery za minutu.
* LN Vždyť to byste teď měl být správně mrtvý.
A vidíte, ještě jsem tady. Tělo to dokáže samo. V těchto hloubkách jsou plíce zmenšené natolik, že se vytváří prostor pro srdce, které tak může zvětšit svůj objem. Tím pádem při jednom úderu přepumpuje mnohem více krve.
* LN Fascinuje vás, co lidské tělo dokáže?
Absolutně. Dokonce bych řekl, že je to jeden z motorů, proč tento sport dělám. Na vysoké jsem studoval biologii a už tam mě to zajímalo.
* LN Co vás kromě toho ještě táhne pod vodu?
Mám vodní svět hodně rád. Byl jsem k tomu vedený odmala, moje matka závodně plavala. Je to asi pocit přirozené svobody, ve vodě jsem jakoby ve stavu bez tíže.
* LN Zažil jste tam dole někdy nějaké zvláštní setkání?
Vtakových hloubkách toho života tolik není, většinou ani nevidím na dno. Nejlepší setkání mám z hloubky kolem třiceti metrů.
* LN Co žije v hloubce 122 metrů?
Záleží na biotopu. Třeba teď v Egyptě bylo dno jen o deset metrů níže, a protože byla dobrá viditelnost, viděl jsem korály a nějaké rybky. A asi ve 110 metrech jsem potkal barakudu. Je to ale výjimečné.
* LN Nepřipadal jste si někdy při freedivingu osamocený? Žádní spoluhráči, diváci a dost často ani soupeři.
Třeba v Egyptě jsem náhodou diváky měl. A předloni při podobném pokusu jsme měli dokonce kolem sestupového lana udělané dvanáct metrů pod hladinou rampy pro potápěče s kyslíkovými bombami. Dokonce se tam prodávali lístky a bylo skoro vyprodáno. (směje se)
* LN Je freediving nebezpečný ?
Myslím, že ne. Tedy když se dělá tak, jak má. Každý vodní sport je trochu rizikový, ale když se dělá správně, je to bezpečnější než fotbal. Ve vodě si totiž kotník nezvrtnete. Maximálně si protrhnete ušní bubínek nebo ztratíte vědomí.
* LN Copak je to málo?
Jasně, lidé se na náš sport dívají skrz prsty, a také proto je možná tak přitažlivý. Každý ví, jak je mu nepříjemně, když zůstane dlouho pod vodou, a představuje si, jaké to musí být ve stometrové hloubce. Ale není to nic složitého. Dokonce ani ta ztráta vědomí není tak zlá. Neomdlíte proto, že vám došel kyslík – je to součást reflexu, který naše tělo chrání před tím, aby nám kyslík nedošel. Prostě se tělo vypne, přepne do „stand-by“ modu.
* LN Vy jste ostatně byl na nebezpečí zvyklý jako komerční potápěč. Je to vaše výhoda?
Asi ano. Teď se třeba cítím ve vodě pohodlně, i když věci nejdou tak, jak mají. Vyzkoušel jsem si situace dusíkového opojení, naučil jsem se s tím pracovat. Když se vám to pod vodou přihodí, je to nepříjemné. Toho už se ale nebojím.
* LN Je povolání potápěče extrémnější než sportovní potápění?
Myslím, že ano. Říká se, že člověk musí být trochu hráblej, aby to mohl dělat. Devadesát procent prací, co jsem pod vodou dělal, jsem ani neviděl, jak byl ta voda špinavá. To jsem si dal dlaň na masku a neviděl jsem ani její obrysy. Všechno se pak dělá po hmatu, nejdříve si to vyzkoušíte na povrchu, a teprve pak to děláte pod vodou.
* LN Byl jste se někdy v nebezpečí?
Byly takové situace. Když jsem pak viděl zpětně, co jsem pod vodou dělal, říkal jsem si: Jo, tak tam už víckrát nepolezu. Ale i v této práci se hodně dbá na bezpečnost, vždy jsou připravené alespoň dvě ústupové cesty. Ale ne vždy se dá samozřejmě všechno ohlídat.
* LN Proč jste se pak dal na sportovní potápění?
Zjistil jsem, že mi to opravdu jde. Zajímalo mě, jestli to dokážu dotáhnout až k rekordu. Nebylo to ale to hlavní, i dodnes mě pořád nejvíc baví rekreační potápění na nádech. Hrát si s delfíny a tak.
* LN Co je teď vaší výzvou?
Chtěl jsem v Egyptě udělat i třetí rekord, ale nechtěl jsem to lámat přes koleno. Schoval jsem si ho na listopadové mistrovství světa na Bahamách. Ale trochu se to ve mně pere, přemýšlím, jestli spíš nezkusit protáhnout těch 122 metrů.
* LN Takže kolik? Sto třicet?
Já čísla neříkám. To bych si vytvářel limity a to není dobře. Proto to raději nechávám osudu.
Každý v této místnosti by byl schopný po pár dnech tréninku vydržet pod vodou tři až pět minut a potopit se třicet metrů pod hladinu. Máme to v sobě.
***
Freediving je bezpečnější než fotbal. Ve vodě si totiž kotník nezvrtnete.
Martin Štěpánek Narozen 5. června 1977 S potápěním začal v osmi letech. Vystudoval FTVS se zaměřením na biologii a od roku 1997 žije na Floridě, kde se dva a půl roku živil jako profesionální komerční potápěč. Pod vodou opravoval turbíny nebo poškozené ropné plošiny. Ve volném potápění na nádech překonal 11 světových rekordů a pod vodou dokázal nejdéle vydržet 8 minut a 6 sekund. Specializuje se na disciplíny konstantní váha (potápěč využívá k pohybu pouze monoploutev) a Free immersion (potápěč ručkuje po laně), v nichž aktuálně drží dva světové rekordy (122 metrů a 110 metrů). Účastní se několika výzkumů, které sledují, jak se lidské tělo chová v extrémních hloubkách.
