27. května 2006 0:01 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Faust v růžové zahradě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 25Diskuse

PRAHA V divadle sbírá ocenění, ale autogramy rozdává až za svůj „seriálový melouch“. David Prachař o malém Buddhovi, Trautenberkovi, kterému se fandí víc než Krakonošovi, své o šestnáct (a půl) let mladší ženě a perníku s trávou, po kterém byl báječně mimo.

Jsem prakticky nekuřák,“ řekl hned zkraje rozhovoru jeden z nejvýraznějších herců své generace David Prachař (47), nevysoký muž s cyranovským nosem a beethovenovským rozcuchem. Načež si zapálil.

Jeho tvůrčí „rozkmih“ je pozoruhodný - v Národním hraje cenami ověnčené klasické role a zároveň nám dvakrát týdně vstupuje do obýváků jako záletný automechanik Pavel z televizního gynekologického seriálu, kde řeší své manželské problémy se ženou, kterou hraje jeho skutečná manželka Linda Rybová.

Pravda je, že seriálové zápletky divákům, poněkud unaveným celodenní dřinou, tak trochu splývají se skutečným, mediálně vytěženým příběhem trojúhelníku David Prachař, Dana Batulková (bývalá žena) a Linda Rybová. V růžové zahradě se zkrátka prolnuly Dichtung und Wahrheit, báseň a pravda.

David Prachař dnes bydlí se svou novou ženou a svými dvěma novými dcerkami na venkově, užívá si „nádherného světa malých dětí“ a ve volných chvílích hraje na saxofon. Herec David Prachař při představení.

A když Rozálie a Josefína uslyší z televize „Dobrá voda, příroda regeneruje“, hned volají „máma, máma!“, protože jsou to bystré děti. Rozárka to poznala už ve dvou letech. „Jediné, co mě teď trápí a co už nedoženu, je to, že mluvím moc hezky rusky, ale nemluvím moc dobře anglicky. Na to už nemám,“ říká potomek starého hereckého rodu (prapradědeček má bustu v Národním divadle).

V seriálech ostatně hrával i jeho otec Ilja Prachař - byl oblíbeným večerníčkovským Trautenberkem v Krkonošských pohádkách. Dana Batulková vystupovala v Redakci, syn Jakub v Bazénu. Na konci rozhovoru se objevila Linda Rybová, zakutaná v kapuci jako princezna Lada Myší kožíšek.

Slušelo jí to. A když svému muži předávala čtyři nadité nákupní tašky a když byli blízko u sebe a jejich ruce se dotkly, najednou jsme nevěděli, jestli jsme v seriálu, nebo ve skutečnosti. Láska je láska.

Občas si přečtu v nějakém časopise o „řeči těla“. A výsledkem je, že se pak bojím podrbat se na nose, aby to nebylo vykládáno jako typický příznak lhaní. Mluva těla, to je přece obor, který musí herec dobře ovládat.
O takových návodech pro manažery si osobně myslím, že jsou to hovadiny. Jenom mlha, kterou vytváříme, abychom měli pocit, že všemu rozumíme. Že se dobíráme na základě nějakých vnějších projevů podstaty. Já bych řekl, že naše poameričtělá evropská civilizace je docela nebezpečná v tom, jak má na všechno návody. Jako by život byl jeden velký reklamní šot. To, že existují firmy, které učí komunikaci, je něco nepředstavitelného. Nedávno jsem zrovna četl návod, co máte a co naopak nemáte dělat, když jdete na konkurs, co funguje a co ne, jak máte být sebevědomý, jak zacházet s empatií… To je přece úplně proti lidské přirozenosti. Jako by se popírala jakákoli životní zkušenost, jakákoli osobitost, exkluzivita každého člověka.

Ale vy sám jste přece něco podobného vyučoval na DAMU.
Já jsem externě spolupracoval na katedře antropologie, ale to bylo něco jiného. Já to vysvětlím: Herecký projev je vždycky spojen s nějakou fyzickou činností. Když zvolíte pro svou postavu nějaké typické gesto nebo chůzi, daleko rychleji se dostane do postavy. Herec se vyjadřuje hlavně tělem a tělo promlouvá hlasem. Vzpomeňte si, že když imitátoři někoho napodobují, většinou se i jakoby fyzicky proměňují. Když někdo dělá Vlastu Buriana, tak takhle prohne prsty, (předvádí) jako to dělal Burian, protože mu to pomáhá. A když někdo napodobuje Miloše Zemana, určitě nakloní hlavu na stranu. Jenom to slovo, jenom ten hlas nestačí. To funguje i v reálu. Já často pozoruju třeba lidi v tramvaji, to je nemoc z povolání. Většinou zjistíte, že když má někdo nějaký problém, tak je to na něm docela čitelné.

Pozorujete z takového úhlu pohledu i české politiky?
Politika je velká hra a politici jsou lepší nebo horší herci. Často je poznat, že se ve svých rolích necítí nejlíp, ale zkrátka jsou přesvědčeni, že to tak musí hrát.

Například?
Například ministr kultury si myslí, že musí být bodrý a musí se vyjadřovat nespisovně, aby byl lidský a lidový. Paroubek zase pouští hrůzu na lidi a má takový ten mentorský pocit, že každý v jeho okolí je nedostatečný a že jen on ví všechno. A pak je tam zase třeba Cyril Svoboda, ten je mi z nich ještě tak nejsympatičtější, protože jsou na něm vidět nějaké rozpaky, nějaký ostych. Ostýchavě působil i prezident Havel. I když u něj byl ten ostych až moc velký. Až to někdy vypadalo, že to snad ani není možný, aby by to byla pravda.

Zeptám se teď trochu cynicky: Byl jste u porodu svých dvou malých dcer i u svého otce, když umíral. Nepozoruje herec i v tak pohnutých chvílích tajně, aspoň koutkem oka, jak to vypadá, když někdo opravdu umírá, nepředstíraně trpí, skutečně se raduje, aby z toho mohl jednou profesionálně čerpat?
No… (trochu váhá) Myslím, že v tu chvíli to člověk spíš emotivně prožívá. Ale po čase, když si na ten okamžik vzpomenete, najednou si začnete vybavovat takové zvláštní detaily, které vám ulpěly v paměti. A detaily jsou pro herce to úplně nejdůležitější. Z dětství mi například utkvěly čtyři nebo pět detailů. Vůbec nevím, proč si pamatuju zrovna takové blbosti. Například když mi bylo asi šest, jel jsem starou otevřenou tramvají z Tyláku dolů do Nuslí. A v té zatáčce tramvaj zastavila a já viděl, že nástupní prkýnko má v sobě suk, takovou dírku, a skrz tu dírku jsem viděl silnici. Doteďka si to úplně jasně vybavuju. Ale proč? Taky vůně nezapomenete. Můj děda třeba voněl zvláštně, protože kouřil viržinka. A když dnes potkám někoho, kdo kouří viržinka, hned vidím dědu.

Jaký detail si pamatujete z porodu svých dvou dcer?
Třeba to, co matky nikdy nevidí, čeho jsou ušetřeny: že když se miminko narodí, má zavřené oči. Teprve pak se nadechne a otevře je. Děti vylézají na svět a vypadají jako nějaké moudré bytosti. Nejvíc ze všeho mi připomínaly malé Buddhy.

Jak na vás působila blízkost smrti?
Smrt sama není tak strašná, strašné je to, když umíráte nedůstojně, v nepěkném prostředí. A čím jsem starší, tím víc přemýšlím o euthanasii a o tom, proč tolik moudrých starých mužů volí dobrovolný odchod. Brodský, Tigrid… Mimochodem Pavel Tigrid vždycky vychovával své děti k tomu, že všechno na světě má mít nějakou důstojnost a nějakou estetiku. Když svou dceru učil lyžovat, vždycky jí prý kladl na srdce, aby na té sjezdovce hezky vypadala. A když ho potom ranila mrtvice, určitě nechtěl zůstat jako nějaká troska, jako někdo, ke komu lidé pociťují lítost. Tomu rozumím. Ani já bych takhle skončit nechtěl.

Pocházíte ze starého hereckého rodu, váš prapradědeček má bustu v Národním divadle, jiný váš předek vlastnil pražské divadlo Akropolis, váš otec byl přední český herec. Nebylo vám jako dítěti divné, že tatínek byl jiný doma a jiný na jevišti, že měl najednou jiné šaty a jinou ženu? Jak jste vnímal tu jeho noční proměnu?
Máte pravdu, bylo to zvláštní. Jako bych na jevišti viděl někoho jiného, kdo najednou mluvil úplně cizím hlasem. Když jsem byl hodně malej, pamatuju se, že jsem se někdy probudil uprostřed noci a táta zrovna přišel z představení. Mně se na tom tenkrát nejvíc líbilo, jak to má herec dobrý, že může být v noci vzhůru. Že chodí do práce na noc, zatímco já musím spát. Něco podobného, jako když dětem v určitém věku připadá, že být popelářem je úplně to nejlepší povolání na světě. Taky se mi líbilo, že táta vždycky doma řekl: „Jdu se učit.“ A do pěti minut usnul. Prostě si rád odpoledne zalezl někam úplně sám. Bydleli jsme v paneláku 3+1 ještě se sestrou - a najít si tam kousek soukromí byl opravdu trochu problém. Když byl otec starší, říkal zase: „Jdu do rozhlasu.“ Což znamenalo prakticky totéž jako „jdu se učit“.

Váš otec hrával spíš padouchy. To vám jako klukovi nevadilo?
No, občas se stávalo, že si to lidi přenášeli i do civilu. Například jsme byli v restauraci na obědě a servírky se k němu chovaly s takovým jemným despektem.

Fandil jste při večerníčku víc tatínkovi Trautenberkovi než Krakonošovi?
Já si myslím, že Krakonošovi nefandí skoro nikdo. Krakonoše hrál pan Peterka, byl celej zalepenej fousama a hrál zkrátka jenom to dobro. A dobro se vždycky hraje hůř než zlo, protože zlo má skvělé varianty, je atraktivnější, lidi se s ním líp identifikují. Na tom se staletí nic nemění. Já teď odbočím: My hrajeme v Národním divadle Naše furianty. Je to úspěšné představení, i když ta hra sama o sobě je dost hrozná. Jejím obsahem vlastně je, že někdo na někoho šije boudu, tedy téma pro Čechy pořád současné. Někdo, kdo byl ve světě, přijde zpátky a něco nám říká. Ale my si to tady přece uděláme tak, jak to chcememy!To znamená podvodem, nějakým fíglem, nějakou vyčuraností, v tom jsme mistři světa. A čím je ta postava vyčuranější, tím větší ohlas v publiku má. A to se týká i pohádek. Trautenberk je navíc ještě tak trochu česko-německá záležitost, tím je to pikantnější.

Hrál tatínek Trautenberka rád?
Myslím, že jo. A musím říct, že v té postavě použil leccos ze své maminky. Jeho maminka, moje babička, byla svérázná žena z Moravy a byla taková…Teda ne že by měla ráda peníze, ale když někde leželo deset korun, tak si to tak jako lačně vzala a prohlásila:„Co je na stole, to je moje.“ A když mohla někoho popíchnout, hned měla takové živé oči. Otec ji měl dobře odpozorovanou.

Bral vás tatínek do herecké šatny ve Vinohradském divadle?
Sem tam. Vzpomínám si třeba na jeho kolegu Jardu Moučku, kterého jsem miloval, protože mluvil sprostě. A můj otec vždycky: „Jardo, měj ohled na to dítě. Trošku se ovládej.“ Taky si jasně vybavuju, jak ti herci sedí při zkouškách tak povadle v šatně (předvádí otráveného utahaného herce) a říkají: „Jéžišmarjá, (koukne na hodinky) půl jedný… Do dvou je to dneska? Do prdele…“ Bylo slyšet inspicienta, který je volal, a oni tam mezitím seděli, někdo si četl noviny, jiný luštil křížovku, další si loupal pomeranč. Úplně přesně si pamatuju, jak jsem si tehdy říkal, že by to měli mít víc rádi.

Dvakrát týdně vás teď můžou televizní diváci vidět jako automechanika Pavla z Ordinace v růžové zahradě. Ptají se vás třeba v samoobsluze, jak to bude dál?
Někdy jo. Ale nejvíc na ten seriál reagují mladí lidé, což mě teda dost překvapuje. Občas mi někdo na ulici řekne:„Dobrý den, Pavle.“Nebo mě přepadne dvacet lidí, abych se jim podepsal. Je to takový… dost nepříjemný. Až se člověk stydí.

Když mluvíte o studu - co si vlastně vy jako herec Národního divadla, který hrál Fausta, Hamleta nebo Cyrana, myslíte o „nekonečných“ televizních seriálech?
Že je to teď takový divný boom, na několika kanálech jdou seriály proti sobě. A lidi, kteří žijí své všední životy, očekávají od seriálu nějakou exkluzivitu cizích příběhů. Já si pamatuju, že když jsem byl mladší, docela se mi seriály líbily - třeba Nejmladší z rodu Hamrů, Nemocnice na kraji města. Dneska mě ale vůbec nebaví. Linda se sem tam na Ordinaci dívá, když je doma, ale mě by ani nenapadlo se dívat na seriál.

Kamila a Pavel alias Linda Rybová a David Prachař v Ordinaci v růžové zahradě.Dívat se vás nebaví a hrát v tom ano? Berete to jako dobře placený melouch?
Hraju v tom prostě proto, že je to moje práce. Ale melouch je v tom smyslu taky film, rozhlas, dabing. U seriálů je ovšem hodně nepříjemné, že podepíšete smlouvu a vůbec nevíte, co se s tou postavou stane. Další díly se teprve za pochodu píšou. Pro mě to je dost zvláštní rok života. Ráno musím brzy vstávat, Ordinace se točí od sedmi, dialogy se učíte až těsně před natáčením, zapojujete jenom krátkodobou paměť a tu svou SIM kartu musíte zase hodně rychle vymazat, protože byste se z toho zbláznil. A co se týče toho hraní, herec si musí hlídat jedinou věc - aby to bylo uvěřitelný. Protože od telenovely je to už opravdu jenom malej kousek.

Přesto v seriálech hraje čím dál víc dobrých herců. Je pravda, že za jeden natáčecí den na Nově dostanete víc než v Národním za měsíc?
Je to možný. Ale týká se to jen hlavních rolí, a možná že ne za jeden, ale spíš za dva natáčecí dny. Ten nepoměr je skutečně velký. Někdo propočítal, že když v divadle hodně zkoušíte a hodně hrajete, dostanete asi 110 korun na hodinu, něco jako námezdní dělník. Je ale víc absurdních věcí. Například zvěrolékař si může vydělat víc než primář v nemocnici. Protože kastrace kočky stojí osm tisíc korun, ale vy když půjdete na žlučník, máte to jakoby zadarmo.

V Ordinaci hraje vaši ženu vaše skutečná žena Linda Rybová. Zkoušíte si někdy dialogy doma?
Ne, to opravdu ne. (směje se) To je teda další problém. Když točíte v seriálu s někým takhle blízkým, je to hodně divný. A stydíte se spíš víc než normálně. Protože se s tím člověkem tak dobře znáte, že naprosto přesně víte, kdy to jenom tak hraje.

Takže taková soukromá reality show…
Já bych spíš řek’, že taková soukromá psychoterapie. Něco jako se dělají na psychiatrii psychodramata pro lidi, kteří mají nějaký problém. Dost často si z toho doma děláme legraci. A já i při natáčení dělám asi víc legrace, než by se hodilo, protože to jediné mě udržuje po osmi deseti hodinách natáčení při životě.

Točit od sedmi ráno, nevědět, co se s postavou stane, ani kdy to televize definitivně ustřihne… Nezcyničtí herec při takové nádeničině?
Víte, o tom cynickém se těžko mluví. Říká se třeba, že doktoři jsou hodně cyničtí, mluví o vás třeba jako o „tom žlučníku“. Ale to je nutná obrana, doktor, který citově prožívá operace, je špatný doktor. A herec, který se vidí moc vážně, jako že je ten Hamlet, to je taky problém. To, aby člověk úplně nezcyničtěl, je věc nějaké vnitřní inteligence, kterou jsme dostali už do kolíbky.

Ruku v ruce s popularitou jde zájem bulváru. Na vás si po rozvodu zvlášť smlsnul - představoval vás jako muže, který opustil ženu po dvacetiletém manželství, navíc v těžké životní situaci, se dvěma dětmi na krku, po požáru domu, s nesplacenou hypotékou na dům. Jak jste to prožíval?
Bulvár nemá cenu vůbec komentovat. My jsme sice vyvolali jednu soudní při, jistý bulvární list se nám omluvil, ale ta omluva samozřejmě není vůbec adekvátní. Pak už mi to začalo být jedno. Nejlepší je to nečíst. Linda před nedávnem otevřela nějaký internetový portál - ohlasy diváků na seriál. No, kdyby to člověk bral vážně, musel by se jít okamžitě utopit do Vltavy.

Váš syn Jakub řekl v jednom rozhovoru, že se s vámi po rozvodu vůbec nebaví. Už s vámi mluví?
Ne. To je od něj až takový nedospělý. Ale já mu to nevytýkám, je mu dvaadvacet let…

Jaká je vlastně největší výhoda toho mít o šestnáct let mladší ženu?
Šestnáct a půl, to vím přesně. Já myslím, že jsou věci, které člověk zvenku nepochopí. Třeba když si mladá žena vezme o hodně staršího muže, člověk si říká, že tou svatbou rozhodla o tom, že už je prakticky vdova. Ale když se lidi zamilujou, tak to není o výhodách nebo nevýhodách. A mít mladší ženu je asi stejně dobrý jako mít stejně starou ženu nebo i starší, když to těm lidem vyhovuje a jsou šťastný. Musím ale přiznat, že třeba vzpomínky máme úplně rozdílný. Já vidím film ze 60. let, Prahou jezdí sedan, v něm sedí komisař Hrušínský a vyšetřuje nějakou vraždu. A já úplně fascinovaně zírám na to, jak ta mlíkárna, kolem které jedou, vypadala. Podobné vzpomínky má Linda ze 70. let, ale to je pro mě už prakticky současnost.

Když jsme u těch vzpomínek, vaše žena Linda přiznala, že měla epizodu s drogou. Vy jste nikdy neexperimentoval v tomhle oboru?
Já jsem kdysi vykouřil pár marihuan, dvě tři cigarety. A pak jsem měl jednu hezkou zkušenost. Hráli jsme Fausta a na poslední představení přinesla jedna kamarádka perník, ve kterém byly zapečené listy marihuany. Já netušil, že když to projde trávicím traktem, bude to mít takový rychlý průběh. Byl to hrozně zajímavý a milý pocit, úplně něco jiného než alkohol.

Milý pocit? Popište mi to.
Najednou se vám něco otevře. Máte úplně abstraktní myšlení, které je rychlejší, než jste vy. Takže začnete větu, ale nejste schopen ji dokončit, protože už přichází další nápad. A v půlce věty úplně zapomenete, co jste chtěl říct. To byla první věc. A druhé, co si pamatuju, že můj mozek pracoval nějak jinak. Najednou mě třeba napadlo, že Bůh není to, co je nad náma, ale to, co je vevnitř všeho, třeba v jablku.

Teď asi upadneme v podezření, že propagujeme drogy. Líbilo se vám to?
Líbilo se mi to. Ale nelíbilo se mi, že jsem druhej den měl hroznou žízeň a byl dost vyřazenej. Já se ale umím zabavovat a radovat bez podpory takových věcí, takže o to vlastně vůbec nemám zájem. Linda měla období, kdy jedla nějakou extázi nebo co, to jí bylo čtrnáct patnáct. Je poctivý si přiznat, že kdo něco podobného na konzervatoři nedělal, tak prostě nebyl in. Prakticky každý si tím prošel.

Nepodezíral jste nakonec Novu, že vás záměrně obsadila do rolí, jejichž zápletky připomínaly váš skutečný život?
Původně jsem v tom seriálu měl hrát jen já, Linda tam přišla na poslední chvíli, takže jsem Novu nepodezíral. Ale když o tom přemýšlím, ono je to vlastně tak trochu faustovské téma. Když si s něčím takovým začnete, potom to musíte ustát se vším všudy. A i když už nejste tak úplně naivní a měl byste si umět leccos představit, stejně vás některé věci zaskočí. Mě například opravdu překvapilo to, jak najednou reality show jako by splývaly se seriály. A vlastně už vůbec nesejde na tom, jaký je kdo herec. Záleží jenom na tom, jak o kom rozhodne ta organizace, ten Velký bratr. A to je docela vážný. To se děje něco nového. Je to už jen malý kousek od přímého přenosu z umírání. Už brzo půjde třeba na ČT4 každé úterý live program, jak někdo umírá. Myslím, že to bude velmi sledovaný pořad a lidi si o tom druhý den v tramvaji budou vyprávět: „To ti bylo fakt super zajímavý umírání. Jak on se tak divně v tý křeči svíjel. (hraje) Ale ten před tejdnem, těžká nuda. Vlastně tak jako jenom normálně usnul.“ Společnost cynicky pozoruje někoho, kdo je uzavřený v místnosti. Jako by to bylo zvíře. Myslím, že se řítíme do nějakého hrozného průšvihu. Římani si určitě taky nemysleli, že to s nimi vezme tak rychlý konec.

David Prachař (47) vystudoval DAMU a postupně hrál v několika divadlech (S. K. Neumanna, E. F. Buriana, Činoherním klubu, divadle Komedie). V roce 2002 se stal členem činohry Národního divadla. K jeho nejznámějším rolím patří Hamlet (Cena A. Radoka 1994), Faust (Cena A. Radoka 2001), Cyrano z Bergeraku. Má i cenu Františka Filipovského za dabing (2000). Hrál v několika televizních inscenacích a filmech, popularitu mu přinesla především Ordinace v růžové zahradě. S herečkou Lindou Rybovou má dcery Rozálii a Josefínu, s bývalou manželkou herečkou Danou Batulkovou syna Jakuba, také herce (Milenci a vrazi), a dceru Marjánku.

 

 

 

 

 

Alena Plavcová, Lidové noviny
  • 25Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz