Chystanou proměnu naznačil už předchozí ročník. Zpočátku striktně metalově-rocková akce, jíž do té doby zdobila jména jako Metallica, System of a Down, Korn, Avenged Sevenfold nebo Limp Bizkit se v loňském roce lehce žánrově rozšířila a zacílila na více mainstreamové publikum.
Díky novému majiteli se pak proměnila i celková koncepce. Z původně jednodenního podniku pro převážně metalové fanoušky se stal regulérní třídenní festival evropského střihu, kde jsou ve hře velké peníze. Rozpočet na honoráře kapel měl přesáhnout sto milionů korun, jen samotná Lana Del Rey, patrně největší lákadlo celého festivalu, si podle zákulisních informací ukrojila dvacet milionů.
Smyslnost nebo póza?
Po hudební stránce vyvolala třiatřicetiletá zpěvačka hodně rozporuplné reakce. Blýskla se divadelně pojatou, několikaúrovňovou scénou s palmami, květinami a všemožnými sukulenty. Oku lahodila i ladně pojatá choreografie odehrávající se jakoby ve slow-motion, jež ještě zvýraznila Laninu křehkost a umocnila melancholičnost její tvorby. Často se ovšem z všeho jejího povalování po pódiu a klavíru jen těžce rozlišovalo, co je ještě v mezích smyslnosti a co už hraničí s melodramatickou pózou.
  |
Pěvecky se americká hvězdička příliš nevytáhla, navíc si ostudně vypomáhala half-playbackem. Minimálně pro skalní fanoušky v prvních řadách, jimž přímo během koncertu věnovala dobrých deset minut podepisováním, focením a několik z nich i letmo políbila, se přesto muselo jednat o životní zážitek.
Podobně intenzivní, avšak v tomto případě nekompromisně bezchybné představení přivezli další z headlinerů Nine Inch Nails s Trentem Reznorem. Osmdesát minut ve společnosti odosobněně chladných elektronických beatů, syrových riffů, obřího Reznorova charismatu a agresivně těkajícího osvětlení se pro mnoho návštěvníků zařadilo na vrchol zážitků celého festivalu.
Hodně zvučná jména nabídla i druhá scéna, koncepčně orientovaná na rock a metal. Roli jednoho z headlinerů celého festivalu naplnili na 200 procent Australani Parkway Drive. Z bandy, jež ještě před několika lety objížděla středně velké kluby, se s posledními dvěma alby stala prvoligová stadionová kapela světového formátu. Do Panenského Týnce přivezli velkolepou produkci s množstvím ohňů, vysokozdvižnými plošinami, precizně synchronizovanou světelnou show, otáčivými bicími a zejména maximálním nasazením.
O další míle dál, avšak opačným směrem, se ubírají Limp Bizkit. Kdysi hvězdná kapela už dožívá pouze z někdejší slávy a jejich vystoupení se stále víc přibližují útrpné estrádě plné zbytečného žvanění, přehrávání coverů a trapných póz frontmana Freda Dursta, jenž se namísto poctivého koncertního nasazení raději opájel sám sebou a svojí domnělou důležitostí. Ani těch pár nu-metalových megahitů z přelomu tisíciletí nezvrátilo mizerný, až skoro nedůstojný dojem.
Nafukovací jointy
V odpoledním programu tří nabitých dní se zaskvěli rockoví Halestorm s výtečnou Lzzy Hale za mikrofonem. Výborný ohlas zanechaly na Aerodromu i rodící se hvězdy britského alternativního rocku Nothing But Thieves, dánská osobitá umělkyně MO, neurvalí Underoath nebo Skindred s patrně největší showmanem celého festivalu Benjim Webbem.
Z umělců „popové“ části programu byl hodně slyšet raper Wiz Khalifa, který svůj set s odérem THC korunoval obřími nafukovacími jointy vrženými do publika. Oproti obligátním nafukovacím balónům vcelku originální nápad. Úplné finále festivalu pak obstaral Macklemore s plnou náručí agitek za lepší svět a budoucnost. Dvěma hlavním scénám sekundovaly dvě menší, na nichž dostali prostor domácí interpreti, které plní program mainstreamových rádií a hudebních televizí.
Usazení akce na letiště v Panenském Týnci mělo pro návštěvníky z hlavního města, kteří podle předpokladu pořadatelů měli tvořit hlavní část publika, výhodu v poměrně snadné dopravní dostupnosti. Problémy ovšem nastaly po technické a organizační stránce festivalu. Velmi špatně, resp. chvílemi vůbec, fungoval systém cashless plateb – v této oblasti mají pořadatelé do budoucna co napravovat.
Stížnosti byly slyšet i na vyšší ceny občerstvení v areálu a organizaci dopravy po půlnoci, kdy skončila hlavní části hudební produkce. To se týkalo odjíždějících aut i kyvadlových autobusů. Z pohledu diváka zvyklého na tradiční domácí akce typu Rock for People nebo Colours of Ostrava nenabízel areál takový komfort a působil lehce neosobně a „nezabydleně“. To vše je ale jen otázka času a dalších zkušeností.
