Lidovky.cz: S festivalem jste spojený od samého počátku, dalo by se říct, že je to vaše dítě. Vnímáte to tak?
Určitě. Měl jsem to štěstí, že jsem shodou náhod začínal pracovat v době, kdy byl na Pražském hradě Václav Havel, brzy po revoluci, a tam to všechno vzniklo.
Lidovky.cz: A konkrétně nápad na založení festivalu vznikl jak?
Když jsem jako mladý student hudebního managementu dostal příležitost pracovat na Hradě jako hudební kurátor, otevřely se mi neuvěřitelné možnosti, jak ovlivnit tvář této instituce a vyzkoušet si formáty různých koncertů a festivalů. Brzo jsem společně s mým tehdejším kolegou Martinem Pechancem dospěl k názoru, že by bylo skvělé založit festival, protože Hrad v novodobé historii nic takového neměl. Festival, který by byl unikátní a reflektoval by, co Hrad v kontextu Prahy a Evropy znamená - inspirativní místo setkávání různých světů, tak jak to za Václava Havla platilo.
Lidovky.cz: Ze začátku byl festival hodně spjatý přímo místem Hradu, proměňovala se nějak vaše dramaturgie potom, co festival Hrad opustil?
V tom, že je festival tak dramaturgicky vyhraněný a výlučný, hrál genius loci Hradu významnou roli. Chtěli jsme dělat věci jinak, světově, s nadhledem. Chtěli jsme víc než jen koncerty klasické hudby, byť skvělé. Některé koncerty v rámci naší historie byly pro festival takříkajíc stylotvorné, třeba Michael Nyman, slavný autor filmové hudby, který hrál ve Španělském sále se svým Michael Nyman Bandem. Nebo koncert Hilliard Ensemble s jazzovým saxofonistou Janem Garbarekem, tedy staré chorály a k tomu jazzový saxofon Jana Garbarka. To byly věci, které nám ukázaly cestu, kam by mohl festival Struny podzimu v budoucnu programově jít. Postupně jsme se osmělovali a získávali zkušenosti, a ten rozběhlý formát jsme pak ještě rozvinuli a zdokonalili poté, co jsme Pražský hrad opustili, což bylo v roce 2004.
  |
Lidovky.cz: To už je deset let, co jste tak říkajíc v podhradí. Pozice festivalu se za tu dobu změnila, respektive změnil se kontext – kulturní mapa Prahy a Česka se hodně zahustila. V čem je podle vás výlučnost Strun podzimu dnes? Vymezujete se vůči jiným akcím, případně mají nějakou vliv na vaši dramaturgii?
Nikdy jsme moc nehleděli na to, co dělají ostatní. Chtěli jsme být ne-li nejlepší tak hodně dobří a dělali jsme to s láskou. Dělám festivalové koncerty vlastně pro sebe, proto, že chci některé věci zažít, a tak si je uspořádám. Myslím, že s tímhle přístupem to nemůže nevyjít. Když někdo takhle přistupuje k věcem, musí potěšit i všechny, kdo na koncert přijdou. Určitě se posunul trh a konkurence, dneska už crossoverové projekty, které byly typické výhradně pro Struny podzimu, dělá kde kdo, ale to nic nemění na tom, že my jsme byli první a pořád máme co říct. Snažíme se dávat impulsy, které nikdo jiný nepřinese, představovat jména, která si v Praze nikdo jiný netroufne představit. Díky naší už dvacetileté historii máme už takovou důvěru publika, že přijde i na jména, která slyší poprvé, jako letos Buika nebo Cameron Carpenter.
Fakt, že máme publikum, které nám věří, je samozřejmě choulostivý, víme, že nesmíme udělat chybu. Navíc rozsah koncertů není nijak veliký, je to pouze devět koncertů v hlavním programu. Nebereme věci jen proto, že jsou zrovna k mání. Pečlivě si vybíráme, koho pozveme, a pak chceme přesně vědět, co v Praze zazní. Většinou máme specifickou objednávku. Podobně také vybíráme sály, kde se produkce konají, aby s hudbou souzněly nebo byly v kontrastu... A tím pádem to samozřejmě často stojí víc peněz. Třeba na koncertním provedení hudby Zdeňka Lišky k filmu Marketa Lazarová pracoval Petr Ostrouchov celý rok a celý umělecký aparát už měsíc zkouší. A přitom jde jen o jediný večer... Zato ale jaký!
Lidovky.cz: Jak je to v současné době s financováním festivalu? Podílí se nějak státní složka?
Došlo k mírnému růstu vstupu Ministerstva kultury, což souvisí s tím, že ministerstvo teď pracuje na programu pro významné festivaly jako je Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Tanec Praha, Jazzfest Brno nebo právě Struny podzimu. Projevilo se to jistým navýšením už letos, ale i tak tvoří veřejné zdroje dohromady pouze 30% našeho rozpočtu. Dalších 20% utržíme ze vstupného a zbytek nám pomáhá financovat soukromá sféra, ať už korporátní, nebo individuální mecenáši.
Lidovky.cz: Jak je to s mecenášstvím u nás? Ne každému kulturnímu počinu se daří získat finance ze soukromých zdrojů. Jak se to daří vám?
Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl strávit rok na Kennedyho centru - John F. Kennedy for the Performing Arts - ve Washingtonu, kde jsem získal vzdělání na úrovni nejvyššího managementu. Tam jsem se ohromně inspiroval ohledně toho, jak lze financovat kulturu. Samozřejmě Amerika je případ sám pro sebe, individuální filantropie je tam úplně přirozená. Ale málo se ví, že třeba i u nás v době národního obrození to bylo docela běžné. Každý druhý ples byl benefiční...
Lidovky.cz: Tahle tradice se ovšem na dlouhou dobu přerušila...
Bohužel ano. Když začnu dnes s někým mluvit o americké filantropii, lidé mi říkají – to je ten americký model, to tady nemůže fungovat, tady je od toho stát. Ale dobré umění je luxus a není možné spoléhat jen na stát, pro který to pochopitelně není priorita.
Lidovky.cz: Jak se vám daří mecenáše získávat? Máte na to nějaký recept?
Na základě té americké zkušenosti jsem uvěřil, že i u nás by to mohlo fungovat. Zažil jsem tam několik exkluzivních gala večerů, kde na tom nejprestižnějším stojí lístek třeba šest tisíc dolarů, což generuje obrovské peníze, které jsou pak použité na činnost Kennedyho centra. Samozřejmě se cílí na bohaté, mocné a vlivné lidi Ameriky, kteří se můžou přetrhnout, aby se tam ten večer dostali. Sletí se soukromými letadly z celé Ameriky. Takže jsem si řekl, že jsou asi dvě cesty, jak na to jít. Jedna cesta jsou členské a klubové programy, což znamená vybírat stokoruny nebo tisícikoruny ročně od členů. Druhá cesta, kterou jsme se rozhodli vyzkoušet, je zacílit na špičku té fundrisingové pyramidy a zkusit udělat gala akci, která přitáhne tento typ klientely, a na ně pak zacílit, protože ti pro nás můžou znamenat zásadní přínos.
Lidovky.cz: Takže jste si vzal seznam milionářů a začal je obvolávat?
Začali jsme u našich festivalových partnerů. S Danou Syrovou, výkonnou ředitelkou festivalu, jsme začali spřádat síť a pokusili se vystavět gala večer jako noblesní společenskou akci, kde se tito lidé potkají, mají špičkový umělecký zážitek, prožijí příjemný večer ve skvělé společnosti a díky tomu zjistí, že tady jsou Struny podzimu, festival, který můžou podpořit. Spousta mecenášů se nám rekrutovala právě díky Jarnímu GALA. A díky knowhow Kennedyho centra jsem měli náskok v tom, jak se o ně starat, pečovat o ně a udržet si je.
Ředitel Strun podzimu Marek Vrabec s výkonnou ředitelkou Danou Syrovou.
Lidovky.cz: Máte pevné jádro mecenášů?
Ano, v prvé řadě je to Karel Janeček, Julius Prüger, Michaela Janečková, Miroslav Čacký, to jsou ti nejvyraznější, ale máme i další. Pak samozřejmě na korporátní úrovni máme další partnery – KKCG, Privat Bank AG, RSJ a další.
Lidovky.cz: Takže se vám postupem let podařilo najít systém financování, který funguje. Počítáte, že to vydrží i do budoucna?
Samozřejmě to má své rezervy, pořád ještě nemáme výhled dostatečně dlouhý na to, abychom mohli v klidu plánovat příští ročníky, což je při této práci důležité. Dlouhodobé plánování je ve špičkovém umění nutnost.
Lidovky.cz: To souvisí i s tou složitější dramaturgií - asi není jednoduché sladit vaše vize a plány s plány souborů i jednotlivých účinkujících... Jak to probíhá? Jak dlouho dopředu připravujete ročník?
Vždycky je to velice napínavé. Je to skládačka a hlavolam, protože se nám to pořád přelévá, někdo nemůže, na někoho políčeno máte políčeno a nevyjde to, pak vyjde umělec, ale vy zase potřebujete jiného, aby dával program nějaký smysl... Navíc vzhledem k tomu, že jsme vícežánrový festival, jednáme jak s klasickými umělci, kteří plánujou velmi dlouho dopředu, často roky, tak s jazzovými a dalšími umělci, kteří plánujou spíš krátkodobě nebo dokonce vůbec. Takže všechno sladit k nějakému termínu je poměrně náročné, je to takový pytel blech. Ale myslím, že si už po těch letech umíme poradit.
Lidovky.cz: Letos slaví Struny dvacet let. Je program v něčem specifický?
Určitě. Jednak v hlavním progamu se vedle nových jmen, které domácí publikum určitě nezná, jako třeba byla na zahajovacím koncertě Buika, nebo Cameron Carpenter – extravagantní varhaník, tak máme i umělce, kteří se na Struny podzimu vrací. Jsou to lidé, kteří se zapsali do festivalové historie a spoluvytvářeli charakter festivalu, jako například Gil Shaham, Casandra Wilson, Jason Moran nebo kontratenorista Philipp Jaroussky. Přestože se vracejí, nejde nikdy o reprízy koncertů, ale o nové programy, často přímo na míru festivalu. Třeba Philipp Jaroussky tu před třemi lety zpíval Farinelliho árie a letos zazpívá francouzské Verlainovy písně, které byly právě inspirací, proč se festival jmenuje Struny podzimu – jde o verše „Když podzimem pláč strun jak sen tiše zní...“
Lidovky.cz: A co je letos navíc?
Jsou to především Encores neboli přidané koncerty festivalových hvězd, které budou probíhat od deseti hodin večer, celkem to budou tři akce. Tím se vracíme zpátky k našim kořenům, protože naše koncerty byly vždy intimní, neopakovatelné, a tímto dáváme našemu kmenovému publiku i sami sobě dárek k výročí. Tyhle koncerty by měly mít atmosféru jakoby „house koncertů“. Například David Lang, slavný americký skladatel, který mimo jiné složil hudbu k filmům Mládí a Velká nádhery Paola Sorrentina, a taky je nositel Pulitzerovy ceny za skladbu the little match girl passion, uvede právě tuto skladbu v Památníku na Vítkově v rámci hlavního programu, a potom v deset hodin večer uvede skladbu pro šest hlasů a šest mikrofonů Stimmung Karheinze Stockhausena. Nebo Cameron Carpenter pro změnu uvede českou varhanici Kateřinu Chrobokovou, která si říká Katt, a která si stejně jako Cameron nechala postavit své vlastní mobilní varhany, na kterých vytváří převážně svou autorskou hudbu. Do třetice jazzový kytarita Jason Moran uvede ve velkém sále Lucerny svůj sólový recitál, a pak se přesune do Lucerna Music baru, kde od deseti hodin uspořádá Fats Waller Dance Party, která by se klidně mohla konat někde v Haarlemu ve dvacátých letech.
Lidovky.cz: Na co se vy sám nejvíc těšíte?
Ono je to stejně jedno, na co se člověk těší, protože to většinou dopadne úplně jinak. Často není největší zážitek koncert, na který se nejvíc těšíte, ale něco jiného. Je to dobrodružství. To Struny podzimu vždycky byly a doufám, že vždycky budou.
Lidovky.cz: Kdosi o vás napsal, že jste realistický vizionář. Souhlasíte s tím?
Proč ne, vlastně? Mám to štěstí, že mám kolem sebe tým, které mé vize přetváří v realitu.
