Prestižní festivaly v Torontu a Benátkách doložily smutnou pravdu – filmů je hodně, ale ty skutečně výrazné aby člověk mezi nimi pohledal.
Nedávno proběhnuvší torontský festival je nejvýznamnější filmová přehlídka v Severní Americe. Kdo chce svůj snímek nabídnout do tamní distribuce, jede právě tam, naopak Benátky tvoří spolu s Cannes a Berlínem špičku festivalů evropských. Očekávané filmy významných autorských režisérů ale na obou přehlídkách vyvolaly spíš rozpačité dojmy. Nejde rozhodně o snímky posouvající hranice filmového vyjadřování, jako se v Cannes mluvilo o Antikristovi Larse von Triera, Prorokovi Jacquesa Audiarda nebo vítězné Bílé stuze Michaela Hanekeho.
Nemastná neslaná úroveň prezentovaných filmů, mezi nimiž v očích kritiky i filmového trhu žádný výrazně nevynikl, se nakonec odráží i ve festivalových oceněních. Když v Benátkách dostane Zvláštní cenu poroty novinka hvězdy nového německého filmu Fatiha Akina Povídky z kuchyně, což je mainstreamová komedie založená na prvoplánovém humoru nejlacinějšího zrna, vzbuzuje to přinejmenším otázku... Dojem trochu mrtvé sezony nakonec možná dobře stvrzuje i benátský vítěz rovněž uvedený v Torontu, izraelský film Libanon. Snímek má mnoho společného s Valčíkem s Bašírem, také vypráví o válce v Libanonu v roce 1982 a je natočený autorem, který v ní bojoval a po letech se k ní vrací.
Ari Folman ve Valčíku vytvořil unikátní spojením autobiografického dokumentu s animací a silným eliptickým příběhem, který se neustále dostává hlouběji a zase zpátky na povrch událostí, jež jako by se vzpíraly pochopení, ale zároveň potřebovaly vyjít na světlo. Současně mohl mít divák pocit, že cestuje do nitra vlastní paměti spolu s autorem. Žádný takový zážitek Libanon nepřináší.
Extrémní dobrovolná askeze Umístěný je až na několik scén výhradně do klaustrofobického prostoru izraelského tanku s několika vojáky, jejichž perspektivy přebírá. Dokáže účinně zpřítomnit syrovost jejich hrůzy a bezmoci, divák se ale po chvíli může začít k vlastnímu zděšení nudit. Film totiž jiný vhled na válku nenabídne, příliš trvá na abstraktnosti postav vojáků a jejich příběhů a ustrne v obrazech utrpení už viděných.
Dojem již viděného prostupoval většinu filmů na obou festivalech. Všechny snímky byly svým způsobem průměrné, ničím nevybočovaly, neurazily ani nenadchly a spolehlivě rychle se vykouřily z hlavy. Spojovalo je nadprůměrné řemeslo, uvědomělý propracovaný styl a pak nějaké důležité sociální téma.
Kontroverzní Bruno Dumont znovu přišel s hypnoticky dlouhými záběry a prací s neherci, z kterých dokáže vykřesat neuvěřitelné výkony na hranici vlastního bytí a identifikace s postavou. Ale jeho Hadewijch působí hlavně jako film-koncept s tezovitým, naroubovaným příběhem. Dívka z bohaté francouzské rodiny zanedbávaná rodiči se upíná k víře v Boha a chce vstoupit do kláštera, i pro něj je ale její dobrovolná askeze přehnaná, tak se nakonec sblíží s islámským extremismem. Film cosi sděluje o podobné podstatě náboženství a jeho radikálního chápání, ale příliš zjednodušeně.
Snímek Rakušanky Jessicy Hausnerové Lourdy, o němž se mluvilo s velkým uznáním, má podobné téma – místo náboženství v dnešním světě. Precizně natočený film, který si bere formální odstup a chladnou objektivitu jako rámec svého autorského přístupu, popisuje každodennost života v Lourdech a čekání nemocných na zázrak. Nezaujímá stanovisko ani věřících, ani pochybovačů, jen popisuje jeden případ možného vyléčení. Film nakonec působí zcela ploše a ocitne se v pasti vlastní formy – nic si nemyslím, nic neříkám, jen ukazuju. Proč ale vůbec snímek, který neopouští rovinu nejobecnějších viditelných fakt, sledovat? Jako by se autoři báli hlubší reflexe, vlastního názoru a styl byl jejich útočištěm i jediným argumentem.
Beznadějný pohled na svět Podobně nakonec působí i film oceněný v Benátkách za nejlepší mužský herecký výkon ASingle Man debutujícího módního návrháře Toma Forda. Vysoce stylizované kontemplativní melodrama připomene Daleko do nebe Todda Haynese. Zobrazuje den, kdy se hrdina – homosexuální anglický učitel v Anglii počátkem 60.let – rozhodne umřít, protože se nedokáže vyrovnat se smrtí svého partnera. Snímek dokáže silně evokovat melancholii a smutek, jež prostupují hrdinův pohled na svět i ve chvílích, kdy sleduje věci, jež ho na chvíli navracejí zpátky životu. Stylizace snímku je ale často na hraně manýry.
Nakonec vlastně nejupřímněji a nejsvěžeji působily filmy, jež si na nic nehrály, drobné tématem i zpracováním. Patří mezi ně etuda veterána francouzské nové vlny Jacquesa Rivettea 36 pohledů na Pic Saint Loup, která s jemným vtipem i smutkem popisuje vliv traumatické minulosti na život hrdinů, kteří se pořád dokola střídavě otevírají životu – i se před ním chrání. Otázkou je, jak si takové filmy najdou cestou k divákovi. Jasným favoritem nákupčích náročnějších filmů byly v Torontu právě filmy A Single Man a italský Jsem láska režiséra Lucy Guadagnina, viscontiovsky laděný obraz rozkladu milánské buržoazní rodiny a jejích hodnot, snímek formou klasický, který ale dává klasičnosti nový výraz. V Česku by ale stylizované melodrama o gayích nebo obraz buržoazního prostředí zřejmě příliš neuspěly. Na festivalech jsou hojně zastoupeny okázale umělecké, do velké míry „autistické“ filmy. Kdo se dnes odváží koupit do distribuce čistě takový snímek jako Libanon, navíc v době, kdy v kinech vítězí lehká zábava? Existují i snímky, jež jsou osobité, ale jejich tematická nebo stylistická vyhraněnost je činí stěží prosaditelnými mimo prostředí filmových znalců. Filmy kvalitní a přitom alespoň do jisté míry divácké se hledají těžko. Divácké ovace ve stoje a nadšeně kritický ohlas prosté, ale široce přístupné německé komedie je tak možná příznačnější, než by se mohlo zdát.
