Fibichova Bouře, nestárnoucí Edita Gruberová a Steve Reich v Národním

Bouře na Vrchlického libreto je po Hamletovi Ambroise Thomase, který shakespearovský cyklus zahájil, další opera k výročí tohoto renesančního mistra slova. Premiéra se konala ve čtvrtek 1. prosince v Divadle Antonína Dvořáka.V Ostravě byla Fibichova Bouře uvedena dvakrát v roce 1928 a 1947, u nás se naposledy objevila v Národním divadle v roce 1969, rekonstruovaná nahrávka Československého rozhlasu z roku 1950 pod taktovkou Jaroslava Vogla vyšla na CD.

Tajuplný ostrov s hudebními kouzly
Zdeněk Fibich patří vedle Karla Kovařovice, Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila, nebo Otakara Zicha k dnes pozapomenuté generaci české moderny na přelomu 19. a 20. století, která se vůči pozdnímu romantismu vymezovala hledáním dalších cest opery mezi dekadencí symbolismu, impresionismem nebo realismem/verismem případně humornou idylou. Třebaže nejen v jejich době, ale ještě do 70. let tvořily jejich opery běžnou součást repertoáru našich divadel, dnes jsou zastíněni Bedřichem Smetanou, Antonínem Dvořákem, Leošem Janáčkem a Bohuslavem Martinů. I když některé inscenace v posledních letech přesvědčily nebo alespoň naznačily životaschopnost některých oper této opomíjené generace (Foersterova Eva v Liberci nebo Bloud v Plzni, Fibichův Pád Arkuna v pražském Národním divadle, Smrt Hippodamie ve Zlíně nebo Šárka v Plzni) zůstávají prakticky nepovšimnuti. K naší vlastní škodě.

Schumanovsky snivý baladik Zdeněk Fibich (1850 – 1900), který se v „bojích o Dvořáka“ s výraznou podporou Zdeňka Nejedlého a jeho stoupenců stal přívržencem Bedřicha Smetany, patří k pozdním romantikům, kteří vyzdvihovali žánr opery jako ten nejvýznamnější pro českou národní hudbu. V koncepci hudebního dramatu Richarda Wagnera, který u nás zapustil hluboké kořeny, Fibich vedle oper Bukovín, Blaník, Nevěsta messinská, Bouře, Hedy, Šárka a Pád Arkuna znovu oživil koncertní i scénický melodram (nejznámější je trilogie Hippodamie na antický námět s textem Jaroslava Vrchlického). Bouře měla premiéru v Národním divadle v roce 1895 a bývá společně s Hedy a Šárkou označována jako Fibichova lyrická trilogie, ve které dává skladatel průchod svým milostným citům po jeho vášnivém vzplanutí k jeho exaltované ctitelce Anežce Šulcové.

Luciano Mastro (Fernando, syn krále neapolského), Richard Haan (Prospero, kouzelník, bývalý vévoda milánský), Milena Arsovska (Ariel, vzdušný duch), Barbora Řeřichová (Miranda, jeho dcera)

Fibichova a Vrchlického operní adaptace posledního Shakespearova dramatu (ve srovnání např. s velmi benevolentním francouzským přístupem Gounodovým nebo Thomasovým) se od vlastního děje pohádkové romance činoherního originálu, která inspirovala mnoho dalších skladatelů nebo filmařů, v základních obrysech neodlišuje - samozřejmě při redukci postav a vedlejších charakterů pro potřeby libreta. Tvůrci ovšem přidali scénu s hrou v šachy jako zkouškou trpělivosti milenců.

Učenec Prospero vládne ostrovu, kam se uchýlil se svou dcerou Mirandou po té, kdy ho jeho bratr vypudil z postu milánského vévody. S pomocí vzdušného ducha Ariela vyvolá bouři, při které na ostrově ztroskotají jeho nepřátelé. Prospero si s nimi vyřídí staré účty, provdá svou dceru za syna jednoho ze svých nepřátel a vrací se jako vévoda do Milána. Z možností mnoha – a to i velmi nepříjemných - výkladů této symbolikou nabité Shakespearovy hry Fibich především svou vzletnou melodikou zdůrazňuje milostné téma sopránové Mirandy a tenorového Fernanda s využitím témat zachycených v jeho milostném deníku Nálady, dojmy a upomínky. Prospera pojímá jako ušlechtilého moudrého vládce nadaného kouzly bílé magie. Vzdušného ducha Ariela svěřil perlivému koloraturnímu sopránu a divocha Kalibana hromotluckému basu. Z Vrchlického dekorativně květnatých až patetických veršů na nás dnes dýchne kouzlo archaismů, ale je obtížné jim během představení plně porozumět, navíc ve zpívané podobě: Například Fernando „s hlavou v dlaně opeřenou v hluboké dumě“ zpívá:. „Ký osud zde mne schvátil? / Nejdřív jsem otce a pak srdce ztratil. / To těžká rána byla. Však ona je tak spanilá a milá, / vše rád učiním pro ni. / Ať zpupná šíj se v jařma práce kloní, / vždyť vše, vše to pro ni jesti, / a z trudu mého snad mi zkvete štěstí.“ České titulky tak byly hodně užitečné.

O Fibichův a Vrchlického výklad se opřel i inscenační tým režiséra a ředitele ostravského divadla Jiřího Nekvasila s šéfem zdejší výpravy Davidem Bazikou a kostýmní výtvarnicí Máriou Fulkovou. Autorkou videoprojekcí je Zuzana Studená a na pohybové spolupráci se podílely Adéla Kvochová a Jana Tomsová. Inscenátoři vyšli z úvahy, že Prospero je svého druhu Leonardo da Vinci – jeho skici s náčrty strojů nebo částí lidského těla a textovými poznámkami jsou hlavním výtvarným znakem, uplatněným ve videoprojekcích i na kostýmu - kabátě Prospera. Scéna je jednoduchá – točnu dělí stěna, na jejíž konstrukci je napjatá tylová opona, na kterou lze promítat Leonardovy skici a kterou lze také prosvětlovat a ilustrovat tak paralelní situace, o kterých se zpívá (ztroskotání lodi v bouři, bloudění trosečníků apod.). Mobiliář stačí minimální - obří otočný globus, tři moduly schodišť, balkonek a v posledním dějství velká truhla. Důležitým scénografickým prvkem je Leonardův létací šlapací stroj s křídly rozepjatými přes celé jeviště, na kterém se snese a závěru efektně odletí duch Ariel. Kostýmy relativizovaly dobu, ve které se opera odehrává tím, že zahrnovaly romantické pojetí renesančních kostýmů pro ztroskotance i současné montérky Kalibana a Fernandovo triko pod oblekem a Mirandiny cípaté lehké šatičky v bílé barvě čisté lásky.

Jevhen Šokalo (Kaliban, znetvořený divoch a otrok), Aleš Jenis (Prospero, kouzelník, bývalý vévoda milánský).

Třebaže takto pojatá scéna otevírala mnoho možností pro překvapování a rozehrávání čar a kouzel, inscenátoři její potenciál nevyužili. Řádění živlů v houstnoucích mlhách, tajemné mocnosti fantastických zjevů, draci, pekelný vůz na kterém se v celé velebnosti zjeví Prospero, nedosahovalo intenzity, kterou předepisuje ve scénických poznámkách Vrchlický. Většina postav jen popocházela nebo sošně stála, modří duchové v podání vlnících se baletek postrádali mnohotvárnější a hlavně imaginativnější choreografii. Fernando lopotně „kácí les“ tak, že přenáší přes jeviště dřevěné schůdky (jako z Ikei), duchové je opět přinesou, takže Fernandova „sisyfovská“ práce nebere konce. Nevyužita a ne zcela srozumitelná zůstala scéna Prosperovy zkoušky milenců při hře v šachy, které Miranda a Fernando hráli na titěrné šachovničce s magnetickými figurkami jako na zájezdu ve vlaku pod dohledem jakýchsi matrón. Kalibanův vstup na scénu dvířky v tylové stěně, které se používají pro kočky, sice hned na začátku jasně vymezil postavení tohoto otročícího divocha, ale rozšíření této charakteristiky se pak redukovalo jen na obsedantní drbání a shrbený postoj.

Inscenaci ovšem dominovalo hudební nastudování. Marek Šedivý, mladý, ještě ani ne třicetiletý dirigent si s velkou romantickou partiturou poradil s obdivuhodným pochopením pro její styl, zjevně vycházejí s Vogelovy vynikající nahrávky. Podařilo se mu zprostředkovat dramaticky bouřlivé scény i intenzitu typické Fibichovské milostné lyriky. Orchestr zněl barevně, plně v hutném symfonickém zvuku s plasticitou frází a přiměřenou agogikou, aniž překrýval sólisty. Mohlo tak vyznít Fibichovo melodické bohatství ve vazbě na text.

Jednotlivé role byly obsazeny vskutku excelentně. Slovenský barytonista Aleš Jenis, který se vzhledem k herecké statičnosti plně koncentroval na obsah zpívaného textu, byl uvážlivým moudrým Prosperem,ze kterého vyprchala zloba za spáchanou křivku a s otcovskou vřelostí shlíží na štěstí své dcery s Fernandem. Bez kontrastu pomstychtivosti však poněkud chyběla velikost scény Prosperova smírného odpuštění a loučení s ostrovem, knihami i kouzly. Sopranistka Alžběta Poláčková a tenorista Luciano Mastro působili mladistvě v rolích milenců a zejména v případě Mastra s italskou kantilénou. Olga Jelínková se svítivým sopránem pro Ariela a Jevhen Šokalo zvučným basem jako odpudivý Kalibon tvořily další kontrastní dvojici. Tuto silnou sestavu doplňovali i sólisté v menších rolích a tradičně vynikající sbor vedený Jurijem Galatenkem.

Je otázka, jak dnes přistoupit k opeře, která se vytratila z diváckého povědomí. Ostravští inscenátoři se rozhodli realizovat původní partituru Bouře beze škrtů a v intencích tvůrců – na rozdíl například od někdejších plzeňských adaptací Petra Kofroně s Šárkou adaptovanou v režii Jiřího Pokorného do betonové šedi totalitního režimu 50. let. Osobně je mi nejbližší přístup, který v případě Fibichova Pádu Arkuna našel dirigent John Fiore se zdůrazněním romantické emocionality Fibichovy hudby a režisér Jiří Heřman. Jaké obliby se Bouři v ostravském pojetí dostane, rozhodnou diváci. V každém případě je dobře, že Národní divadlo moravskoslezské tuto Fibichovu vrcholnou a divácky asi nejvděčnější operu po dlouhé době připomnělo.

„Nesmrtelná“ Gruberová
Ve Smetanově síni Obecního domu se 30. listopadu uskutečnil recitál Edity Gruberové. Jeho důvod, první předsednictví Slovenska v Radě Evropské unie, ne zcela ústrojně s ohledem na celkovou hudební dramaturgii zdůraznily dva tance z Pohronia Alexandra Moyzese (nad vatrou s valaškami a Po robote pri muzike).

Edita Gruberová Gala

Edita Gruberová, královna belcanta a koloratur, která vládne tomuto pěveckému oboru už neuvěřitelných 48 let, si i na prahu stejně tak neuvěřitelné sedmdesátky stále zachovává mladistvě znějící technicky perfektní hlas. Na koncertě v Obecním domě předvedla svoji doménu - vrcholné italské belcanto Donizettiho a Belliniho. Její plynulé messa di voce i v extrémních výškách, skoky propojené škálami v legatu i staccatu nebo umění dramatického výrazu vyvolávají nadšení. Když slyšíte a vidíte zpívat Editu Gruberovou, zdá se, že prohánět hlas v brilantních koloraturách rozsáhlých výstupů, občas se „trochu“ nadechnout a usmívat se – vlastně nic není. Jistě, v porovnání s předchozími léty její hlas už nemá takovou plnost a objem, ale Gruberová má tolik zkušeností s odstíněním dynamiky, že si – vědoma těchto určitých limitů - může dovolit takto koncertovat. Velmi ohleduplným a spřízněným partnerem jí byl Symfonický orchestr FOK pod taktovkou Petera Valentoviče, který se na úrovni prezentoval i v samostatných číslech v Rossiniho předehře k Vilému Tellovi, Belliniho Normě nebo Massenetově Thaïs. Ovace, které Editu Gruberovou provázely, byly spontánní a zasloužené.

Odpočítávání technologických vteřin lidstva
Opera Národního divadla uvedla na Nové scéně minimalistickou dokumentární video-operu Tři příběhy v hudebním nastudování Marka Ivanoviće.

Po Hudebním fóru Hradec Králové, kde měly Tři příběhy v nastudování Tomáše Hanzlíka českou premiéru před deseti lety (pouhé čtyři roky po vídeňské premiéře), a po letošním ročníku festivalu Janáček Brno, na kterém Brno Contemporary Orchestra pod vedením Petra Šnajdra u nás poprvé představila Jeskyni, doputoval americký skladatel Steve Reich i do pražského Národního divadla. Pro uvedení na Nové scéně byla vybrána druhá z jeho minimalistických dokumentárních video-oper Tři příběhy.

Three Tales by Beryl Korot & Steve Reich. Nová scéna ND.

Americký skladatel Steve Reich (1936), který je považován za jednoho z originálních hudebních myslitelů a ve své tvorbě se změřil na minimalismus, byl zpočátku k opeře značně nedůvěřivý. Považoval ji přežitek. Nakonec ale neodolal vábení vizuální složky. Ke svým minimalistickým hudebním kompozicím založeným na mnohonásobném opakování stručného melodicko-harmonického patternu s detailními změnami v jeho monotónní statičnosti přidal video. V obrazové vrstvě je sice také použit princip repetitivnosti záběrů a jejich rytmizace, vnáší však do původního čistého minimalismu „story“, jakkoli fragmentarizovanou, která je vlastně s původními východisky hudebního minimalismu v rozporu. Nicméně Reichovi se společně s manželkou Beryl Korot, průkopnici videoartu, podařilo vytvořit jakýsi „Gesamtkunstwerk“ 20. století. Jejich multimediální syntéza kombinuje živě hranou hudbu v přesné synchronizaci s videem jako sledem sekvencí, mezi kterými se neklene dějová linka vyprávění se začátkem a koncem, ale přináší různé „dokumentární“ pohledy na dané téma, které v určitou chvíli skončí.

Po dokumentární video opeře Jeskyně z roku 1993 s konfrontací různých názorů na Jeskyni patriarchů v Hebronu s jejími vrstvami judaismu, islámu a křesťanství, Tři příběhy objednal u Reicha v roce 2012 opět Vídeňský festival. Steve Reich v nich s Korotovou otevřely téma ambivalence významu technologických objevů pro lidstvo (přičemž sami softwarové objevy deformace zvuku a obrazu sami použili). Vybrali tři z jejich pohledu klíčové události z počátku, poloviny a konce 20. století: katastrofu německé velkovzducholodi Hindenburg při přistávacím manévru po přeletu Atlantiku v roce 1937, pokusné americké atomové výbuchy na atolu Bikini ve 40. a 50. letech a naklonování ovce Dolly Brity v roce 1997.

Three Tales by Beryl Korot & Steve Reich. Nová scéna ND. Dirigent Marko Ivanovič

Navzdory názvu vlastně o „příběhy“ nejde. Jako „patchwork“ nebo mozaika jsou vybrané sekvence událostí a psaná slova v různém tempu multiplikovány, filtrovány, graficky modifikovány (např. Bikini do stylu Gauguinových obrazů), kombinovány, sestřihávány, znovu a znovu opakovány ve zrychlení i zpomalení, než se zastaví. V rámci tohoto základního modelu však mají jednotlivé části díla odlišnou strukturu.

První část Hindenburg o řiditelné německé vzducholodi Zeppelin LZ-129 pojmenovaná po říšském prezidentovi, největším objektu, který do té doby vzlétl, je založena na dobových zprávách v rozhlasu a ve filmovém zpravodajství a současné reflexi této události. Příběh začíná od konce – obrazy zkázy v roce 1937, na které navazují záběry přípravy a slavnostního vzletu, majestátní pohledy letu „stříbrného doutníku“ nad mrakodrapy Manhattanu a na závěr se opět vracejí záběry katastrofy.

Bikini střídají několik úhlů pohledu – výrobu bomby a odpočítávání jejího svržení, dobové zprávy z médií, život a nucený odchod obyvatel tohoto ostrova, kterým americký důstojník vysvětluje význam atomového pokusu a úryvky z knihy Genesis o stvoření člověka. Prolne se i další význam pojmu „bikini“ jako nejmenšího typu plavek. Po mnohonásobném „roztažení“ posledních pěti vteřin před výbuchem a černo-bílých záběrech se v samotném závěru objeví žlutá barva, což dodává demonstraci ultra sofistikované technologie schopné zničit planetu v prostředí přírodního „ráje“ domorodců donucených k exodu sílu naléhavosti.

Dolly kombinuje a vrství útržky rozhovorů, které Reich a Korot vedli na téma genetického inženýrství klonování a umělé inteligence robotů s vědci z oborů lékařství, zoologie, sociologie, robotiky, psychologie, biologických věd, kybernetiky, práva, mediálních umění, biofyziky, s novinářkou i rabínem Adinem Steinsaltzem

Hudební složku tvoří amplifikované dva sopránové a tři tenorové hlasy, smyčcový kvartet, dva klavíry dvě baterie bicích, dva vibrafony a audionáhrávka s bzukotem vzducholodi, hlukem motoru letadla, tikotem metronomu a dalšími zvuky. Hudba je založena na repetitivních technikách, statičnosti a cyklických formách (meditace v části Bikini, jakési rondo v Dolly) s jejich obsedancí, naléhavostí, neústupností, tvrdošíjností. Jednotlivé patterny často napodobují melodiku a rytmus promluv - Reich ostatně přiznává svou inspiraci Janáčkovými nápěvky mluvy.

Při uvedení Tří příběhů vyvstává otázka vkladu interpretů do tohoto díla – samozřejmě kromě toho, zda dokážou správně zazpívat a zahrát předepsané noty a nepřepočítat se v kvantu opakovaní patternů. Tempo i rytmus jsou pevně dané přesnou synchronizací s obrazem To se všem sólistům – Haně Jonášové, Yukiko Kinjo, Václavu Siberovi, Václavu Čížkovi i Jiřímu Hruškovi - stejně jako hráčům orchestru Národního divadla a studentům Katedry bicích nástrojů HAMU podařilo. Zaslouží uznání, jak se tohoto, pro většinu z nich neobvyklého úkolu zhostili – spolehlivě vedení dirigentem Markem Ivanovićem, které se soudobé hudbě věnuje systematicky nejen jako interpret, ale i jako skladatel. Mezi interprety je ovšem v tomto případě nutné zahrnout i zvukového designera Petra Kalába. Jeho vybalancování zvuku s vysokou hladinou bicích nástrojů především na úkor sólistů, umístěných navíc až za orchestrem v temnu jeviště, sice posílilo iritující účinek této složky kompozice až na hranici úzkosti, ale touha, aby už ta která plocha skončila, byla při vnímání celku příliš dominantní. Handicapem provedení bylo umístění interpretů tak, že zakrývali spodní část videa a tím narušovali velmi sofistikovaně promyšlenou kompozici jednotlivých sekvencí a obrazů. A také velmi malé písmo titulků, umístěných navíc mimo zorné pole většiny diváků, takže snaha o jejich přečtení (zpívaným slovům nebylo a vzhledem ke způsobu zhudebnění většinou ani nemohlo být rozumět) odváděla pozornost a soustředění.

Jistě lze polemizovat, že „příběhy“, které zasáhly Reicha a Korot natolik, že je vybrali pro ilustraci a vysvětlení 20. století, jsou jen jedny z mnohých a určitě najdeme desítky jiných, které se zase jiným pamětníkům vryly do paměti hlouběji. Podstatné je, že se tvůrcům v „odpočítávání technologických vteřin lidstva“ podařilo navodit vznešenost, ale i děsivosti okamžiků, po jejímž uplynutí je všechno jinak. Dali tak pocítit velkolepost i bídu lidského údělu.

Inspirace na dny příští
Antonín Dvořák: Čert a Káča. Dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, choreografie Mário Radačovský, sbormistr Josef Pančík, dramaturgie Patricie Částková. Ovčák Jirka - Jaroslav Březina j. h. / Petr Levíček / Aleš Voráček j. h., Káča - Václava Krejčí Housková / Jana Hrochová, Její máma - Jana Iskrová j. h. / Jitka Zerhauová, Čert Marbuel - Roman Hoza / Jiří Sulženko / David Nykl, Lucifer - David Nykl / Jan Šťáva, Čert vrátný / Maršálek - Josef Škarka j. h. / Tadeáš Hoza j. h., Čert strážce - Petr Karas / Jiří Klecker, Kněžna - Daniela Straková-Šedrlová / Pavla Vykopalová, Komorná - Eva Daňhelová /Marta Reichelová. Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo, premiéra sobota 10. prosince 2016 19:00 h.

Kaija Saariaho: L ́Amour de Loin. Dirigent Susanna Mälkki, režie Robert Lepage. Susanna Phillips (Clémence), Tamara Mumford (Poutník), Eric Owens (Jaufré Rudel). Přímý přenos z MET do kin v ČR, sobota 10. prosince 2016 18:45 h.

Georg Friedrich Händel: Triumf času a pravdy. Oratorium na libreto Benedetta Pamphiliho. Osoby a obsazení: Radost (Lucia Cirillo), Krása (Martina Janková), Rozčarování (Sara Mingardo), Čas (Leonardo Cortellazzi). Orchestr Teatro alla Scala řídí Diego Fasolis. Záznam provedení z 28. února 2016 v milánské Scale. Připravila Jana Vašatová. Český rozhlas Vltava sobota 10. prosince 2016 19:30 h.