Reklamní kampaně na obnovené premiéry klasických snímků potenciálním divákům zhusta slibují, že film uvidí „tak, jak ho ještě neviděli“. Dost často se za tím nadneseným popisem skrývá nějaký hodně podružný detail - třeba že film je v „nové verzi“ delší o, dejme tomu, devět minut, které bylo při sestavování původního sestřihu spousta dobrých důvodů vyhodit. Restaurovaná verze Coppolova Kmotra, již v současné době uvádí pražské kino Světozor, ale svým způsobem skutečně nevídaná je.
Restaurovaná verze se v něm promítá v digitalizované podobě, momentálně nejpokročilejší technologií - z tzv. 4K projektoru. Šero a temnota, do nichž Coppola a jeho kameraman Gordon Willis mafiánskou ságu zasadili, ještě nikdy nepůsobily tak temně, barvy tak živě, hlasy a hudba Nina Rotty tak křišťálově čistě. Existuje početná skupina diváků, podle nichž je na filmu v podstatě vždycky nejdůležitější příběh, těch ostatních věcí si všímají jenom jacísi vědátoři, jejichž cítění je vkusu a vnímání profesně nezainteresovaného publika vzdálené. Ti mohou vyzkoušet následující experiment: pustit si Kmotra v podobě, jak jej nedávno vysílala ČT - tedy s dabingem a po stranách oříznutým obrazem, a pak zkusit restaurovanou verzi. Budou mít pocit, že sledují už dávno viděné? Budou se nudit? Docela dost by mě to zajímalo...
Ondřej Štindl Kmotr (USA 1972) Kino Světozor, Praha, 27. ledna, 20.30
