Paco de Lucía, který u nás vystoupí se sedmičlennou skupinou, se stal světovou tváří flamenka díky radikálnímu, a přece uvážlivému otevření andaluského stylu vší ostatní hudbě. „Když jsem byl mladý, uvědomil jsem si, že flamenco je jazyk, jehož slovník má deset slov. A moje teorie byla, že se dá rozšířit, aby jich měl tisíc, pokud se dodrží jeho duch, esence, charakter, osobnost.“ Je to muzikant z konce světa: jeho rodné město Algeciras leží proti Gibraltarskému útesu, na samém kraji kontinentu. Svět andaluské hudby si moc neváží mladých muzikantů: nemají prý dostatečnou zkušenost a hloubkový ponor. Letos třiašedesátiletý Paco de Lucía byl však výjimka: „Každého člověka formuje dětství. A já ho celé strávil mezi hráči flamenka.“ Jeho otec nikdy nepřekročil status amatéra, ale svým pěti dětem se rozhodl dát hudební vzdělání tak, aby netrpěli hmotnou nouzí jako on. Nejmladší syn od třinácti let doprovázel flamenkové tanečníky a zpěváky, v sedmnácti točil desky (1964). Původní jméno Francisco vyměnil za umělecký pseudonym Paco de Lucía: v Andalusii je zvyk vtělovat jméno matky do synova.
V sedmdesátých letech už o něm svět věděl. Titulní skladba alba Entre dos aguas (1975) zní ve filmu Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona a de Lucía s ní uzavírá své současné koncerty.
Neváhal snoubit flamenkovou tradici, modernu a navíc vlivy zvenčí. Poměrně často měnil styl, což ho znejisťovalo. Dnes označuje za přelom zjištění, že lze hrát svobodně a bez obav z překročení hranic. „Ať provedu cokoli, mým zvukem bude vždycky flamenco, protože nemohu vystoupit ze sebe sama.“ Postupně si nejen vylepšil techniku, ale začal jednat spontánněji. Uvedl do flamenka rytmický nástroj cajón - původně peruánskou bedničku, na které bubnující hráč sedí. Z rocku a jazzu sem přesadil baskytaru; změnil harmonie, styl toque (flamenkových písní). Ukázal, jak lze nově rozumět klasickým skladatelům jako Manuelu de Fallovi.
Výbušný styl alba Friday Night In San Francisco (1981) uhranul posluchače i kytaristy na celém světě: Al Di Meola, John McLaughlin a Paco de Lucía se tu řítili zákrutami hudby i emocí přímo šíleným tempem: a přece ne pro pouhý efekt. Bylo nabíledni, že k andaluské tradici lze přicházet od jazzu, jazzrocku, ba i funku, že se tu setkává publikum world music s posluchači klasické kytary.
S otiskem Romů, Židů i Afriky Všechny přitahuje emotivní náboj, jižansky horké vyprávění: od kaskád ve vysokých rytmech po klidnější „siesty“ připomínající rozprávění v klidném tempu. Koneckonců, už jako teenager natočil de Lucía albovou poctu Federiku Garcíovi Lorkovi. Zastřený původ flamenka nechává prosvítat bohatství vnějších vlivů z arabské, indické, středomořské, africké nebo kubánské hudby. „Svobodomyslnost s hrdostí mu do kolébky vložili především Romové a milostnou poetiku, hlubokou vroucnost a stesk sefardští Židé,“ lákají pořadatelé koncertu.
Když založil sextet s bratry Ramónem (kytara) a Pepém (zpěv), „vynalezl“ Paco moderní flamenkovou skupinu, jaká předtím neexistovala. Až do roku 1991, kdy pracoval na své adaptaci Aranjuezského koncertu Joaquína Rodriga, nečetl hudbu z not. Přitom vytvořil několik filmových hudeb, včetně té, která mu přinesla zásadní nové publikum: k hravému i krvavě vášnivému zpracování klasického tématu Carmen Carlosem Saurou. De Lucía tu i vystupuje, hraje sebe sama: šéfa flamenkové skvadry, která vlastně nikdy nepřestává hrát, jen se přelévá od jevištní akce k poklidnému kytarovému komentáři života kolem sebe.
Na pražském koncertě, uváděném firmou P&J Music, vystoupí spolu s de Lucíou i pětačtyřicetiletý zpěvák Duquende, pokládaný za vlivného doyena stylu. Tanečník Farruco je zas z legendárního andaluského romského tanečního rodu a podle pořadatelů „s pronikavým pohledem a vražedným úsměvem připomíná přírodní úkaz“. A noticka pro všechny, kdo si všímají způsobů financování kultury: akci významně podpořila Česká spořitelna u příležitosti 10. výročí úspěšného vývoje ve skupině Erste Group.
