Galerie Arcimboldo funguje od loňska v prostorách zrekonstruovaného paláce řádu maltézských rytířů na Malé Straně. Majitel Oldřich Hejtmánek se dlouhodobě věnuje sběratelství asijského umění. Svoji novou galerii ale zaměřil na prezentaci současného umění. Letos přizval českého kurátora Radka Wohlmutha, aby vybral to nejzajímavější ze slovenské scény. Jsou mezi nimi dva držitelé Ceny Oskára Čepana (Ján Vasilko a Ján Zelinka), což je obdoba naší Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Přehlušené vzpomínky
Dvojznačný název výstavy odkazuje nejen k historické události, ale také ke snaze představit Slováky komplexněji. Jejich tvorbu vídáme v tuzemských galeriích spíše solitérně, kolektivních výstav v uplynulých letech příliš nebylo. Letos se ale sešly rovnou dvě a obě reflektují výročí založení republiky po svém. Nevidíme zde žádné oslavy, ale spíše kritická ohlédnutí za národní minulostí. V červnu pražská Galerie Českých center prezentovala projekt Tatr(o)man, kde slovenský kurátor Vladimír Beskid vybral osm umělců. Hory zde zafungovaly nejen jako symbol Slovenska, ale také jako inspirační zdroj. Zajímavě téma zpracovala Lucia Tallová, která z dobových fotografií vytvořila koláže překryté mechem nebo černým akrylem. Rodinná idylka na lyžích se tak ztrácela pod hutnou vrstvou barvy.
Hajlující kněz
Souborná výstava Úšklebek století. Prolínání epoch v režii Jiřího Koláře |
Inspiraci v minulosti nachází na aktuální výstavě Ivana Šáteková, která kombinuje tradiční techniky s kontroverzními tématy. Barevná výšivka na bělostném podkladu je sice pěkná, ale motiv už se nám asi příliš líbit nebude. Hajlující kněz před kostelem na návsi nebo selka, která věší prádlo na hlaveň tanku. Tohle není obyčejný výjev z folklorního kroužku. Venkovem a hlavně přírodou se zabývá Andrej Dúbravský, který má za sebou cestu z města, kdy bez patosu obdivuje přírodní scenerii.
Zpátky do světa současného popu nás navrátí Matúš Lányi, který ozdobil kšiltovku a sportovní boty ukřižovaným Kristem. Možná jsou za nimi davy věřících, ale možná také vyvracení mýtu o davech Slováků, kteří skutečně věří. A největší masakr předvádí Viktor Frešo, který se s folklorním sentimentem nemazlil. Květovanou vázu rozsekl napůl mačetou a nechal na ní stékající barvu. Možná to je právě ta horká krev, která nám Čechům chybí.
Viktor Frešo - Vase. Výstava Slovenské národní povstání.
Sídlištní klid
Ján Vasilko pracuje s jinou formou perfekcionismu. Na jeho malbách téměř nevidíme strukturu tahů štětce, působí jako dokonalá plocha pokrytá barvou. Stejně jako dokonalý obraz helmy hokejisty coby rytíře.
Návraty do minulosti evokují také další dva obrazy, které jsou proti sobě ve výstavní síni. Hrad, kostel a motorová pila. Tohle může být – ale nemusí – úcta k památkám, ale také lpění na minulosti.
Kurátor Radek Wohlmuth zde vybral zajímavé partnery pro umělecký dialog, když vedle Vasilkových obrazů umístil malbu Alexandry Barthové nazvanou Mrakodrap. Je tu sídlištní nuda, která může být mezi paneláky na Petržalce, ale zrovna tak uprostřed Jižního Města.
Barthová má jako jediná na výstavě svůj vlastní „pokoj“. Kurátor jí dopřál luxus soukromého prostoru, který nemůže mít mezi panelákovými příčkami. Autorka na jednotlivých obrazech nahlíží do světa bez hnutí. Pozoruje ho centimetr po centimetru v jeho nehybnosti anebo doufá, že jednoho dne vystoupá na střechu paneláku a před ní se rozprostře živelné moře města.
My nyní máme možnost prozkoumat nejen její uzavřený svět, ale také deset variací na minulý i současný svět na Slovensku.
  |
