V noci na 27. května 2007 otevřel Steve Acheson dveře svého příbytku a zamířil rovnou k posteli: po únavné celodenní službě si nepřál nic jiného, než co nejrychleji usnout vedle své ženy. Dům, ve kterém spolu s manželkou a nejlepším kamarádem Kristoferem Goldsmithem bydlel, ležel několik kilometrů od vojenské základny Fort Stewart v americké Georgii, místa, kde mladí důstojníci Acheson a Goldmisth sloužili.
Americký veterán po 45 letech našel vietnamskou milenku. Nyní pátrají po své dceři |
Ze spánku mladíka vytrhla potřeba toalety. Když se vracel, všiml si, že pootevřenými dveřmi Goldsmithova pokoje uniká světlo, což Achesona překvapilo – čekal by, že kamarád bude spát, protože ráno odjížděl na svou druhou misi do Iráku.
Nahlédl dovnitř, ale Goldsmith nikde, stejně jako sbalená zavazadla. Místo toho spatřil na posteli rozprostřené fotky Goldsmithovy rodiny a přátel. Pochopit, co se děje, mu trvalo jen chvilku, o psychických potížích svého kamaráda dobře věděl. Okamžitě zalarmoval vojenskou policii a v pantoflích a kraťasech se rozběhl směrem k základně, k tichému místu, kde rostly stromy zasazené za každého člena jejich jednotky, jenž zahynul v boji. „Říkal jsem si, že kdybych se chtěl zabít já, udělám to právě tam,“ vzpomíná.
Bezvládný Goldsmith skutečně ležel nedaleko. Ve vojenské nemocnici na základně pak dva dny střídavě upadal do bezvědomí a zase se z něj probíral, se zápěstím připoutaným k pelesti postele. Když přišel k sobě, uvědomil si, v jak nepříjemné situaci se nachází. „Ležel jsem na psychiatrickém oddělení, mezi kluky, kteří byli opravdoví blázni. Lékaři mi řekli, že mě tam budou držet tak dlouho, jak jen budou chtít. Neměl jsem žádný kontakt s venkovním světem, chovali se ke mně jako k vězni. Bylo to ještě horší než v Iráku,“ popsal Goldsmith v rozhovoru se zpravodajskou platformou VICE News.
‚Neuměl jsem se s tím vyrovnat‘
Přitom právě v této blízkovýchodní zemi prožil Kristofer Goldsmith jedny z nejděsivějších chvil svého života. Mladík, jenž do armády vstoupil už v osmnácti letech, strávil své dvacáté narozeniny tím, že jedním z tisíců bagdádských oken pozoroval, jak v dálce vybuchují bomby.
Rozséval jsem válku a nenávist, píše Američan, který zmasakroval nevinné Afghánce |
Během své první mise v Iráku (2005) zastával ve své jednotce funkci fotografa, což mělo svou odvrácenou stranu. „Někdy šlo jen o dokumentaci každodenní rutiny. Ale často jsem musel fotit zmučené mrtvé děti, pohozené na kraji silnice, válečné zločiny a masové hroby. Ve věku 19 nebo 20 let jsem se s tím nebyl schopný vyrovnat,“ konstatuje.
.@Newsday on #Fairness4Vets. Tks 2 @RepKathleenRice @SenGillibrand @RepLeeZeldin + @RepPeteKing 4 bipartisan effort! pic.twitter.com/TUgXUDGtLd
— Kristofer Goldsmith (@KrisGoldsmith85) 7. února 2016
Válečné trauma se do mladého vojáka zakouslo plnou silou. V kolektivu oblíbený, talentovaný člověk, kterého rychle povýšili na seržanta a jehož si nadřízení vážili natolik, že ho hned dvakrát doporučili na Bronzovou hvězdu (medaile za hrdinskou službu v řadách americké armády – pozn. red.), se po návratu domů potýkal s depresí, úzkostmi a chronickou nespavostí. Východisko přitom hledal v záplavě alkoholu.
Z jedničkáře sebevrahem
„Krise povyšovali rychleji než kteréhokoli jiného na Fort Stewartu,“ říká o svém kamarádovi Acheson. „Býval to typický jedničkář – žádné drogy, žádné cigarety, žádné pití. Po návratu se z něj stal destruktivní člověk, každou noc se opíjel, riskoval, přestalo mu záležet na osobním životě... Jeho kariéře a reputaci to ale nejdřív neškodilo.“
Netrvalo dlouho a změnilo se i to. Psychický stav Kristofera Goldsmithe se zhoršoval úměrně s jeho životním stylem (lékaři mu později diagnostikují PTSD neboli posttraumatickou stresovou poruchu, známou Achillovu patu válečných veteránů), až přišla příslovečná poslední kapka: takzvaná stop-loss policy.
Muž vtrhl do knihovny a chtěl ubodat děti. Zabránil mu v tom 75letý veterán |
Do roku 2008, kdy bylo po zvolení Baracka Obamy zrušeno, umožňovalo toto opatření nedobrovolné prodloužení služební povinnosti vojáků – velitelé rozhodli, aniž by v tom jejich podřízení měli slovo. Stop-loss policy, hojně využívaná po 11. září, se dotkla na 60 tisíc Američanů, a Goldsmith byl jedním z nich. Když se dozvěděl, že ho čeká dalších 16 měsíců v Iráku, panické záchvaty, které ho trýznily, ještě zesílily, dokud v předvečer odletu nevyústily v pokus o sebevraždu.
  |
Propuštěn bez důchodu
Dva týdny poté, co Goldsmithe propustili z nemocnice, ho jeho velitelé potrestali – jednak za to, že nenastoupil na misi, a za druhé kvůli tomu, že „simuloval“ duševní chorobu, aby se vyhnul své povinnosti. Učinili tak na základě známého Článku 15 (trestního zákoníku vojenské justice), jenž velitelům umožňuje trestat vojáky administrativně, bez obvyklého vojenského soudu. Goldsmith využil svého práva trest odmítnout a dožadoval se soudního procesu.
Patovou situaci rozsekli mladíkovi rodiče, kteří se s prosbou o pomoc obrátili na Hillary Clintonovou, svou tehdejší senátorku. Pozornost, kterou vyšetřovatelé Kongresu začali kauze věnovat, nebyla Goldsmithově jednotce příliš po chuti a nepříjemné aféry se zbavili tím, že Goldsmithe neprodleně propustili z armády kvůli „spáchání vážného přestupku“.
Dříve hvězdného seržanta tak místo slavnostního vyřazení ze služby, jež veteránovi zajistí štědrý důchod, čekalo obyčejné propuštění. „Ta probíhají administrativně – úředník vyplní list papíru a o několik týdnů později je válečný veterán venku (z armády),“ podotýká k tomu Goldsmith. „Taková propouštění jsou za trest a jsou hned hotová, jenže na život veteránů mají dramatický dopad.“
Denně spáchá v Americe sebevraždu 22 válečných veteránů |
Podle americké vlády, konkrétně ministerstva pro záležitosti veteránů (VA), trpí posttraumatickým stresovým syndromem každý pátý veterán, přičemž symptomy často vedou k propuštění nemocného. Řadě z nich se sice věnují lékaři, jenže ne vždy stanoví přesnou diagnózu, jak dokazuje ostatně i Goldsmithův případ. Dva měsíce před jeho neúspěšným pokusem o sebevraždu mu lékaři sdělili, že onemocněl depresí.
Netrestat za utrpení
Kristofer Goldsmith dnes bojuje za to, aby jeho strastiplnou cestou neprocházeli i jiní. Po propuštění z armády skončil bez práce a perspektivy v bytě své matky a další měsíce trávil s lahví v ruce, ve střídavých záchvatech vzteku a deprese. Když po nepěkné hospodské rvačce skončil v bezvědomí, konečně vyhledal pomoc u VA. Po správné diagnóze přišla i adekvátní terapie a o pár let později byl z někdejšího vojáka úspěšný student politologie, připomíná server Newsday.
Kristofer Goldsmith leading the charge on all that unfair "bad paper." Respect. https://t.co/egExb07VuF
— Chris Lombardi (@CrisAintMarchin) 24. ledna 2016
Nyní je Goldsmith jednou z tváří týmu michiganského senátora Garyho Peterse, autora návrhu zákona Veterans Fairness Act, který chce válečným veteránům pomáhat prostřednictvím legislativního rámce pro správnou diagnózu a to, aby tato diagnóza figurovala jako faktor v případě opuštění služby. Analogickou iniciativu vyvíjí také republikánský poslanec Mike Coffman, který nabízí parlamentu zákon, na jehož základě by VA mohla veteránům účinněji pomáhat.
Americký ministr odstoupil po skandálu s veterány, na péči čekali i měsíce |
Goldsmith rovněž už potřetí napadl rozhodnutí o svém propuštění z armády. První dvě odvolání revizní komise zavrhla: Goldsmith údajně neprokázal, že PTSD onemocněl během vojenské služby, stejně tak dobře se u něj choroba mohla rozvinout v měsících po srpnovém propuštění.
Dnes třicetiletý muž se přesto nevzdává. „Žádám pouze spravedlivější odvolací proces,“ říká. „Chci, aby se důkazní břemeno přesunulo ve prospěch veteránů, pokud trpí PTSD nebo TBI (traumatické poranění mozku – pozn. red.) a jestliže tato diagnóza figurovala mezi okolnostmi jejich propuštění. Řečeno bez obalu právničiny: Lidi by neměli trestat za to, že se domů vrátí rozesr*ní.“
#Fairness4Vets bill is gaining steam! It all started with this @TaskandPurpose coverage: https://t.co/66xOn0mcB0. https://t.co/ECiAi6K0Em
— Kristofer Goldsmith (@KrisGoldsmith85) 10. února 2016
My time with @MayhemFest2014 and @iava on #IAVAConvoy concludes, for now. Thanks @SouthwestAir for bringing me home pic.twitter.com/RwffHsXai3
— Kristofer Goldsmith (@KrisGoldsmith85) 13. srpna 2014
