Vano otevřeně hovoří o své homosexualitě a hlásí se k ní i v námětech svých snímků. Jeho přiznaně homosexuální pohled provokuje, není nikdy vyloženě pornografický, ale zároveň se nezastaví na hranici akademického aktu.
Výstava The Platinum Collection, která v roce 2009 představila v pražském Mánesu Vanovu tvorbu v dosud nejširším měřítku, odkazuje svým názvem na jeho techniku. Platina se používala při výrobě fotografií v letech 1885 až 1915, kvůli nedostatku kovu po první světové válce z dílen fotografů zmizela. Vracet se k ní umělci začali až v 80. letech 20. století.
Atomovou válku přežijí jen krysy a platinové fotky
Náročná technologie platinového tisku na první pohled odkrývá „ruční práci“, fotografie jsou zrnité, po krajích roztřepené, občas na jejím povrchu ulpěl otisk prstu. „Už to takhle nikdo nedělá, jako se už ručně nešijí košile nebo boty, ale já to mám takhle rád,“ libuje si svou práci Vano navzdory technickým nesnázím - drahé lahvičky s roztokem platiny získává z USA a ruční papír z Francie.
Nefotografuji to, jací lidé jsou, ale jací by chtěli být, říká Robert Vano |
V zátiších, zobrazujících nejčastěji květiny, nalézá Vano tlumené, přesto zářící světlo, podobné tomu, jaké uměl zachytit Josef Sudek: „Kdyby byla atomová válka, přežijí jen krysy a platinové fotky,“ tvrdí.
Současně je ale mužem z módního průmyslu, fotí a komentuje módu a svět modelek. Před objektivem mu pózovala Ornella Mutiová i Tereza Maxová, pro nejprestižnější módní časopisy pracoval s Jacqueline Bissetovou, Cindy Crawfordovou nebo Naomi Campbellovou.
V USA se uchytil jako kadeřník
„Když jsem byl ještě dítě, byly Nové Zámky, kde jsem se narodil, hodně rozbombardované; město leželo na trati Budapešť-Bratislava, po které táhli za druhé války Němci na Rusy a později zas po ní hnali Rusové Němce,“ vzpomínal Vano v jednom rozhovoru.
Po maturitě místo nástupu na vojnu emigroval přes Jugoslávii a Itálii do USA: „V zimě sedmašedesátého roku jsem dostal předvolání k odvodu na 7. prosince. Přesně pátého, den před Mikulášem, jsem vzal nohy na ramena.“ Tam se uchytil jako kadeřník a vizážista.
V kadeřnictví na 72. ulici v New Yorku, kde myl zákaznicím hlavy, potkal redaktorku, která mu nabídla práci - upravovat vlasy a make-up modelkám. Souhlasil, podle svých slov to dělal deset nebo 15 let, pak si koupil fotoaparát, začal fotit a už nepřestal.
Jeho díla nejsou pro všechny
Zkušenosti sbíral jako asistent fotografů - u Marca Giovianiho, Catela či Horsta Horsta: „Páni fotografové mi říkali, že jestli se chci prosadit, musím fotografovat to, co mám rád. Prý ať fotím kluky.“ Vrchol jeho tvorby leží v osmdesátých letech, kdy pracoval i v Paříži či v Miláně. Od svého návratu do Československa v devadesátých letech se představil na řadě výstav. Na přelomu tisíciletí pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a poté do roku 2009 jako kreativní ředitel v agentuře Czechoslovak models.
Jeho díla nejsou pro všechny. V listopadu 1998 Vano předčasně ukončil svoji výstavu ve Slovenském institutu v Praze, protože jeho ředitelka Gabriela Leinerovičová požadovala stáhnutí 22 fotografií mužských aktů. Jeho akty ale v roce 2010 vystavili v Moskvě, tehdy pověstné svou homofobií. Dokonce ve státním muzeu a na výstavě, na kterou přispěla i moskevská radnice.
„Před časem jsem našel pár fotografií svého táty a zjistil jsem, že vypadá jako všichni kluci, které dnes fotím. Asi jsem se ještě nevyrovnal s jeho odchodem,“ řekl v jednom rozhovoru Vano, který nemá řidičák a podle vlastních slov nerozpozná jedno auto od druhého. Zato spolupracuje se světovými značkami, vede workshopy Daylight nude. A nejraději fotografuje při denním světle.
