„Skutečnost je nedotknutelná a neexistuje ,udělejte to ještě jednou‘,“ zní jedna ze zásad fotografky Dagmar Hochové. Má ovšem i další. Na otázku, co by říkala studentům, nabízí hned dvojí „desatero“. V něm připomíná, že fotograf má být první na place, má mít dobré boty a silný ukazovák na spoušti, nemá si všímat ostatních fotografů a měl by předvídat, co se bude dít. Musí mít výdrž a dobré oko a nesmí z ruky pustit fotografie, které zesměšňují a urážejí trapností. „Pokleslá témata pro zvýšení odbytu novin nebo časopisu odmítat,“ nabádá Hochová a svým charakteristickým způsobem radí také: „Na všechno se vykašlat a fotit okem, srdcem, rozumem – po svém.“ Tajemstvím fotografie podle ní je předpoklad, že „musí přeskočit jiskra ve chvíli, kdy máte pořídit záběr“.
Dagmar Hochová (* 1926) byla studentka FAMU, když přišel komunistický převrat. „Únor 1948 jsem v ulicích nefotila. Byli jsme nějak zmrzlí, zděšení,“ vzpomíná a připomíná už tehdy nadšené „modrokošiláče“. „Svazáci jsou snad ještě horší než straníci. Dneska by se leckdo divil, co to bylo za komouše: Kachyňa, Kundera, Jasný... a jak otravovali život na škole ostatním.“
Přesto vystudovala a stala se vnímavou svědkyní časů dobrých i zlých. Její fotografie, jak knížka vtipných komentářů a výmluvných snímků dokládá, zaznamenaly úděl lidí tohoto státu – obyčejných i mimořádných, trafikantů i géniů, bezstarostných, bezmocných, vyděšených i ješitných. Zaznamenaly, jak si s nimi historie zahrává.
