Od moře pokračujeme na poušť Atacama a postupně stoupáme o několik kilometrů na náhorní plošinu Altiplano. Amálka má ve výškách přes 4.000 metrů trošku problémy s chlazením a startováním, ale i tak se probíjíme dál.
Na hranicích mezi Chile a Bolívií pokořujeme náš i Amálčin výškový rekord. Dost možná se dokonce jedná i o rekord všech Avií. Nebo alespoň nemáme zprávy o tom, že by někdy některá Avie dojela takto vysoko.
Kempujeme v kaňonu v národním parku Eduardo Avaora na jihu Bolívie. V nadmořské výšce 4 500 metrů nežije skoro nic kromě spousty otrlých lam, roztomilých viskačí (hlodavec podobný činčile) a barevných plameňáků.
Národní park 500 kilometrů od nejbližší civilizace je asi nejhorším možným místem, kde se zahrabat se sedmitunovým náklaďákem do jemného písku. Nám se to daří dokonce pětkrát za sebou. Vyprošťování nakonec trvá skoro půl dne.
Slavný hřbitov vlaků nedaleko města Uyuni je sice ohromnou turistickou atrakcí, i tak ale stojí za návštěvu. Nám se podařilo na hřbitově přespat a ráno jsme tak rezavějící lokomotivy mohli obdivovat ještě před nájezdem turistických agentur.
Druhou prvotřídní atrakcí v okolí je Salar de Uyuni, největší solné jezero na světě. Na slanou rovnou plochu se nám daří najet i přesto, že je velká část po nedávných vydatných deštích zaplavená vodou.
Přes noc kempujeme přímo na salaru nedaleko ostrova Isla de Pescado. Stromy na salaru ani jednotlivých ostrůvcích samozřejmě nerostou, ale uschlé „dřevo“ z kaktusů hoří také dobře.
Nejvyšší hora Bolívie Nevado Sajamo je vzhledem k nadprůměrným srážkám nepřístupná. Jako náhradní variantu tak podnikáme výstup na protější sopku Parinacota, která má 6.348 metrů. Výstup zahajujeme ve dvě ráno, venkovní teplota je mínus 15 stupňů.
Vrcholu dosahujeme po poledni. Teplota už malinko stoupla, ale i tak nadmořská výška dělá své. Každé tři kroky musíme odpočívat. Sestup už je naštěstí o dost jednodušší.
Dalším zážitkem je „nejnebezpečnější silnice světa“ vedoucí z La Pazu do bolívijského pralesa. Pro auta je bohužel už několik let zavřená, takže na více než tříkilometrový „sešup“ musíme Amálku vyměnit za horská kola.
Po překročení hranic do Peru vyrážíme přímo na Machu Picchu. Při sjezdu do pralesa položeného v nižších nadmořských výškách se nám i Amálce o poznání lépe dýchá.
Klasický pohled na Machu Picchu. Ani spousta turistů nebo předražené vstupné nedokáží zkazit neskutečný zážitek z tohoto klenotu ukrytého na strmých svazích peruánského pralesa.
Na písečných dunách Huacachina u města Ica po předchozích zkušenostech raději vyměňujeme Amálku za vhodnější stroj. Kromě divoké jízdy si s místním průvodcem užíváme i sandboarding v horkém písku.
Z Limy vyrážíme na sever Peru, které je postiženo nejhoršími povodněmi za posledních 20 let. Dle české ambasády by silnice Panamericana měla být průjezdná, ale nic není jisté. Před námi je ještě Ekvádor a Kolumbie. Držte nám palce, abychom dojeli.
Dakar sice skončil před více než dvěma týdny, ale ani to nám nebráni se vyfotit u slavného dakarského monumentu stojícího deset kilometrů od vjezdu na salar.
Jako první vyrážíme na jih do Patagonie. Slavnou Carreteru Austral táhnoucí se neposkvrněnou přírodou si nemůžeme nechat ujít. Amálka se po štěrkových cestách probíjí zatím velice statečně.
Po cestě se snažíme poznávat také místní lidi a kulturu. Zde nás nechala u sebe na dvorku zakempovat rodina „gaučů“ (pasáků dobytka, jihoamerických kovbojů). Sledovat muže na koních shánějící večer kravky z pastvy byl úžasný zážitek.
Abychom si odpočinuli od sezení v Amálce, pravidelně vyrážíme na treky po okolí. První delší výlet vedl k Lago Leones. Celkem jsme ušli za jeden den přes 30 kilometrů.
Bohužel se nám nevyhýbají ani technické závady, a to včetně těch nejhorších. Na severu Patagonie se v motoru zcela rozpadá ložisko ve třetím válci, likviduje ojnici a vážně poškozuje klikovou hřídel. V malé vesničce La Junta nás tak čeká vyndávání motoru a jeho kompletní rozborka. Problém je s náhradními díly, jelikož součástky na Avii samozřejmě nikde v Jižní Americe nemají.
Naštěstí se objevuje parta cestovatelů, kteří letí do Patagonie a jsou ochotni nám náhradní součástky přivézt z Ostravy do nedalekého Puerto Montt. Po deseti dnech tak máme konečně motor opravený a můžeme pokračovat dál na sever.