Kdyby to někdo potřeboval vědět, tak do Kamenného Přívozu jezdí z Budějovické autobus číslo 332. Projede po půl hodině historickým městem Jílové u Prahy a sjede pak k Sázavě, kde byl převoz už v 11. století, neboť se tudy jezdilo z Prahy do jižních Čech a pak ještě dál do Rakous. Teď je tam místo přívozu most a jezdí se jinudy. Není však vyloučené, že tudy někudy potáhne dálnice, což je však téma, jež sem nebudu tahat.
Léta se divím, že to tomu chlapovi povolili.
Mě na Kamenném Přívoze rozčiluje ten oranžový barák-bunkr, který tam zalehl pravou stranu mostu, z kterého pak nejde ani sejít k řece. Léta se divím, že to tomu chlapovi povolili takhle postavit, když se tím zcela zničil pohled, jenž musel být předtím malebný. Kdysi jsem si kvůli tomu vyměnil dva tři maily s obecním úřadem, kterého jsem se zdvořile zeptal, co jim jejich obec udělala, že ji nechali tak zprznit. Oni mi odpověděli zdvořile, že je to soukromý pozemek a že si na něm může každý postavit, co chce, o čemž já pochybuju. Takhle mají uprostřed vesnice, na jejím nejhezčím místě, neforemnou škatuli, která tam bude sto let zaclánět, pokud ji neveme velká voda, což asi těžko.
Představuju si, jak se do něj chodili pomodlit voraři
S jakým nesrovnatelným vkusem a citem si předci postavili svaté Ludmile zasvěcený barokní kostelík na kopci, do kterého se sice museli štrachat, ale stálo jim to zato, neboť pohled dolů k řece musel být krásný. Představuju si, jak se do něj chodili pomodlit voraři, než tady nastoupili zase plavbu do Davle a pak dál do Prahy po Vltavě, když ještě tekla jako řeka. O těch vorařích psal místní písmák Jan Morávek (1888 – 1958), který se tady v Kamenném Přívoze narodil a umístil sem svůj kdysi nejčtenější román Plavci na Sázavě, který vyšel poprvé v roce 1931, kdy vorařství mělo svá slavná léta již za sebou, neboť v konkurenci s Posázavským pacifikem, který tady začal jezdit v roce 1895, nemohlo uspět.
Trhani a barabové, kteří tu postavili ty mosty a vytrhali – proto „trhani“ - skálu pro tunely, zazvonili na hranu plavcům a vorařům, ke kterým přitom měli společensky tak blízko. Jedni i ti druzí tvořili zvláštní, uzavřené a vlastním pravidlům podřízené skupiny, svým způsobem profesní kasty, oddělené od ostatního světa svou drsností, vlastní morálkou, jazykem, rituály, které dodržovali a na kterých lpěli. Barabové, pojmenovaní tak snad podle Barabáše, lotra, jehož propuštění si vyžádal dav na Pilátovi, když měl zvolit mezi ním a Ježíšem, byli směskou různých národů, mezi nimiž převládali Italové a Chorvaté, jižní národy naší staré monarchie. Polovinu tratí v Čechách máme postavenou díky nim a jejich odvaze a zvláštnímu technickému talentu, se kterým překlenovali divoká údolí a provrtávali skály, které je občas zavalily, jako o tom svědčí třeba hromadný hrob asi šedesáti barabů u Špičáku na Šumavě.
Byl pěkný zimní den uprostřed ledna a uprostřed druhého kola prezidentské volby..J
Naše skromná výprava vedla z Kamenného Přívozu po levém břehu Sázavy směrem po proudu do Pikovic, což je procházka sotva na pár hodin. Byl pěkný zimní den uprostřed ledna a uprostřed druhého kola prezidentské volby, k níž se tu ovšem nechci vracet. Snad jen poznamenám, že sotva jsme vyjeli z Prahy, již nám šance našeho favorita připadaly menší, aniž bychom přitom potkali jediného trhana - o těch psal Neruda - či baraba. Potkali jsme během chůze pár výletníků, kteří dostali podobný nápad jako my, projít se po Posázavské stezce, ale ti byli, dle výrazu také z Prahy. Naše spíše tísnivé pocity plynuly více z našich hovorů a jisté znalosti poměrů, vinou nichž jsme usuzovali, že se stane to, co se pak skutečně stalo. To sem však nechci tahat.
Hloubili jsme též z paměti, jaký je původ jména Sázava.
Raději jsme se bavili o Sázavě, což je rozkošná řeka, kterou má každý rád. Zbyněk samozřejmě musel připomenout, že na břeh této řeky umístil Jestřáb svou Sluneční zátoku, kam jsme se již dvakrát vypravili na chlapeckou výpravu (viz Cesta do Sluneční zátoky). Já zmínil tradici Sázavského kláštera a připomenul jsem i Ostrovský klášter na ostrově sv. Kyliána u Davle, jenž se rozkládá nedaleko od soutoku Vltavy a Sázavy. Po tomto kdysi kvetoucím, mocném a bohatém centru kraje zbyly po rozvalení husity (10. srpna 1420 – to byl ten hrůzný den, kdy byl vyrabován klášter na Zbraslavi a zneuctěna lebka krále Václava IV.) jen nepatrné náznaky bývalých staveb. Hloubili jsme též z paměti, jaký je původ jména Sázava, přičemž nejvíce by se nám vlastenecky líbila představa, že je to od sazí či sazenic. Bohužel germánská přípona –ahwa pro vodu, stejně jako v případě divoké Vltavy – Wildach (Moldau jí začali říkat až později), prozrazuje, že Slované tu nabírali po lidu, jenž se tu sporadicky vyskytoval před nimi.
.. jak asi vypadala Vltava, než se proměnila v tu nádržní vanu..
V hlubokém údolí tekoucí a posléze do romantického kaňonu sevřená dolní Sázava může snad zčásti právě v těchto úsecích vyvolat představu, jak asi vypadala Vltava, než se proměnila v tu nádržní vanu. Ta má sice také něco do sebe, ale rusalky na jejím břehu asi orgastické tance již neprovozují. Přál bych si pár věcí v krajině vidět tak, jak již to nikdy nebude možné. V Čechách bych si vybral peřeje Svatojánských proudů u Štěchovic nebo pohled do hlubokého kaňonu Vltavy třeba ze Zvíkova nebo z Orlíku. Ale už jsem psal, že se nebudu vracet k prezidentské volbě.
Brzy se nám po cestě vyjevil krásný pohled na Žampašský viadukt.
Brzy se nám po cestě vyjevil krásný pohled na Žampašský viadukt, který však skoro splýval se zemní šedí lesnatého pozadí. To je dílo oněch barabů. Je vysoký 41,73 metrů, takže je o metr nižší než Nuselák, skákat z něj lze pravděpodobně jednodušeji, ale bez takového mediálního efektu, jako by se to stalo v Nuslích. Údolí, které překlenuje, se jmenuje Kocour, což souvisí se štolami, kterými jsou kopce směrem k Jílovému provrtány od středověku.
Wikipedia píše, že na stavbu bylo spotřebováno 5 780 m³ lomového kamene, 600 m³ kamenných kvádrů, 450 m³ klenebních kamenů a 56 kamenných krakorců. Pro stavbu dřevěného lešení bylo spotřebováno 488 m³ kulatiny a 750 m³ fošen. Započalo se na jaře roku 1898, provoz se zahájil 1. května 1900. Ke stavbě byl použit kámen z lomů v okolí (Borek, Kamenný Přívoz), který byl ke stavbě dopravován polními drážkami a ze dna údolí nahoru dvojkolejnou svážnicí. Stavbu provádělo denně okolo 200 dělníků převážně z Itálie, kteří prováděli podobné stavby v Alpách. Most slouží bez větších oprav dodnes běžnému provozu. Inu, italská kvalita.
Některé stavby působily jako by ztvárnění ambící zchudlého funkcionalistického architekta.
Celou cestu jsme procházeli územím, které si již před válkou oblíbil trampský lid, jenž kaňon osázel tu obyčejnými, leckdy však i výstředními a rozpodivnými kreacemi chatové tvořivosti. Některé stavby působily jako větší krabičky od sirek, jiné byly zřejmě zhmotněním snů westernového mládí, další vypadaly jako by ztvárnění ambicí zchudlého funkcionalistického architekta.
Řeč přešla na tramping na zálibu českého člověka v imitování životního stylu Divokého západu, proti čemuž nikdo z nás nic nenamítal, i když já jsem si dovolil poznámku, že je zajímavé, že vyznavači country, té nejameričtější hudby, ještě nemusí být také sympatizanti Západu či USA, jak bylo patrno v odporu českých brdských trampů vůči nevinnému radaru – mluvčí starostů přece chodil v trampských maskáčích a jeho klobouk zdobil ohon lišky jako měl Bloody Fox. Na některých chatách byly skutečně přibity lebky nejspíše české krávy, které však při dobré vůli mohly budit dojem, že jde o bizona. Chaty byly v tomto mrazivém dni prázdné a údolí tiché, rušené jen občasným výkřikem vodního ptactva.
Na některých chatách byly skutečně přibity lebky nejspíše české krávy.
Tak jsme tedy šli tou stezkou, která po celé své dálce měří 68 kilometrů, ale my jsem šli sotva takových osm. Vystoupali jsme na vyhlídku, která se jmenuje Raisova. Když jsme se pokochali nádherným pohledem dolů, zeptal jsem se přátel, zda někdy někdo něco od Raise četl, načež se rozhostilo ticho. Já jim tedy doporučil četbu románu Západ, který jsem skutečně kdysi přečetl, byť místo opěvování západního životního stylu v něm mistr českého těžkopádného, ale poctivého realismu, autor Zapadlých vlastenců, líčí zapadání života starého poctivého kněze. Proč se ovšem jmenuje tato vyhlídka po tom dobrém muži, jsme se nikde nedozvěděli. Že by tu měl chajdu a jezdil sem trampovat s Pantátou Bezouškou? Nevím, ví-li to někdo z mých čtenářů, budu rád, když mi to napíše.
Vystoupali jsme na vyhlídku, která se jmenuje Raisova
Do Pikovic (někde se píše Píkovice) jsme přišli a již se pomalu stmívalo. Musel jsem se držet, abych neřekl, že jméno dostala obec v padesátých letech po východoněmeckém prezidentovi Wilhelmu Pieckovi. Nikdo by se moc nesmál. Ještě předtím nám nad hlavami v klínovitém útvaru přelétlo hejno hus. Dojalo nás to. Vlak z Pikovic jede v 15.49 a pak v 17.19 a 18.19. Zastávka se ale jmenuje Petrov u Prahy. Kdyby to někdo potřeboval vědět.
Dojalo nás to..
