Fotograf Kratochvíl: Několikrát jsem měl samopal u hlavy

Na téma „Dogma“ se ponese také podzimní výstava Antonína Kratochvíla v Malostranské besedě. „Lidem by mohla pomoci víra v Boha,“ nabízí recept fotograf v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Proč jste se v roce 2010 vrátil z Ameriky do Česka?
Spunktovala to moje žena. Hlavní důvod byl náš syn, puberťák, který v Americe hrozně zlobil a potřeboval změnu prostředí. Manhattan podle mě není vhodné prostředí pro děti. A vyplatilo se to, v Praze syn funguje daleko líp a je tady šťastný. Nedávno graduoval na americké univerzitě.

Lidovky.cz: Překvapila vás v něčem zdejší společnost, do níž jste se vrátil po 45 letech?
Když jsem v šedesátém sedmém jako mladý kluk emigroval, bylo to kvůli neskutečné depresi, která tu vládla. Komunistický režim mě doslova dusil. Po návratu jsem zjistil, že ta hořkost v mnoha lidech zůstává. Morálka je tady pořád na bodu nula, to, jak se u nás krade, snad ani není možné. Krade se sice všude na světě, u nás mi ale lidi přijdou jako nemocní. Neustále si musíš hlídat, aby ti někdo něco nevzal. A to nemluvím o věcech jako jsou autorská práva - ta už nerespektuje vůbec nikdo. Jsem přesvědčený o tom, že je to jedna z věcí, které tu minulý režim zanechal. Tehdy taky kradl každý, říkalo se dokonce, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Neskutečná perverze…

Lidovky.cz: Jaká další dogmata českou společnost svazují?
Každý, kdo má peníze, je u nás považován za zloděje. Ne všichni bohatí lidi jsou ale podvodníci. I tací se samozřejmě najdou, spousta lidí ale tvrdě maká, aby si ty peníze vydělala. Další problém je, že lidi se u nás bojí mluvit. Nedokáží vyslovit svůj názor, přitom si ale pořád stěžují. Na druhou stranu, já nemám rád ani ten druhý extrém, přetvářku, kterou sdílejí Američani, kteří vám na otázku jak se máš, odpoví automaticky, že výborně.

Lidovky.cz: Dokázal byste české společnosti poradit, jak se z těchto dogmat vymanit?
Je škoda, že Česká republika je ateistická země. Víra v Boha by lidem mohla pomoct. Na druhou stranu, ne všechno je tady špatné. Nevracel bych se sem, kdybych nevěřil ve změny.

Lidovky.cz: Co se vám v České republice naopak líbí?
Je tady klídek, oproti Americe tady nevnímám stres. A pak taky jedinečná vůně celé země. Lesy, pole… Prostě vůně domova.

Lidovky.cz: Na výstavě Dogma prezentujete svázané lidské portréty, které mají symbolizovat onu českou svázanost, předsudky a klišé. Kdo vám byl modelem?
Jednou z hlavních tváří výstavy je herec Bolek Polívka. Jinak jsou to ale vesměs všechno obyvatelé Mikulova. Fotky jsem pořídil loni na jižní Moravě během mikulovského fotografického sympozia. Jenom to, že se našli odvážlivci, kteří se dobrovolně nechali dost tvrdě spoutat a nafotit, už dává naší společnosti určitý kredit. Už to by mohl být jistý posun v našich dogmatech. K výstavě pak natáčíme také autentické monology osobností, které se zamýšlejí nad předsudky společnosti. Vyjádřila se nám například zpěvačka Tonya Graves, Jan Hřebejk nebo Michal Viewegh. Například jeho pohled na současný svět je hodně zajímavý, všichni víme, že v podstatě vstal z mrtvých a naprosto potom změnil svoje životní priority.

Lidovky.cz: Jsou lidi na takový typ výstavy dostatečně připraveni? Nebojíte se, že na ni kvůli dogmatům raději ani nepřijdou?
Uvidíme, to bude překvapení. Nechceme ji pojmout vysloveně negativně, i když bych byl rád, kdyby lidi přiměla alespoň k nějaké sebereflexi. A aby na sobě lidi začali trochu pracovat. Já na sobě i na předsudcích, které v sobě mám, taky dennodenně makám. Kdybych se na to vykašlal, je mi taky celý svět lhostejný. A to přece nechceme, abychom k sobě a ke svému okolí byli lhostejní… I proto se do těch vypovídajících monologů chystám zahrnout i obyčejné lidi z ulice. Uvědomuji si, že právě jich se tyto problémy týkají nejvíc.

Lidovky.cz: Plánujete v Česku už zůstat?
To nedokážu najisto říct, zatím tady ale jsme. Máme ještě jednoho mladšího, sedmiletého syna, který tu taky chodí do školy a zatím se mu líbí. I kvůli našim dětem se chci trochu angažovat a nesedět na prdeli. Nikdy mě takový způsob života nenaplňoval - taky proto jsem odsud odešel.

Lidovky.cz: Odešel jste i přesto, že jste v Československu zanechal celou svoji rodinu. Když se ohlédnete zpět, jakých největších křivd se na vás komunistický režim dopustil?
Zaprvé mi nedovolil jakkoli se seberealizovat. A stačil k tomu kádrový posudek. Jeden jediný list papíru, na kterém stála krátká věta „Nesouhlasí se socialistickým zřízením“. Musel jsem odsud odejít, protože bych se v takovém prostředí zbláznil, možná bych se tady uchlastal. No, a zadruhé mi režim rozdělil rodinu. To je křivda, kterou už nikdy nikdo bohužel nevrátí zpět.

Jednou ze tváří výstavy, která se nechala svázat proti dogmatům, je i herec...

Lidovky.cz: Jak dlouho jste ji neviděl?
Osm nebo deset let. Na konci sedmdesátých let dostali povolení vycestovat za mnou do Ameriky. Potom, co se moje maminka byla několikrát přimlouvat na Hradě u prezidenta (Ludvíka) Svobody. Tatínek už tehdy umíral, naštěstí jsem ho ještě viděl živého, i když krátce po příjezdu do USA zemřel.

Lidovky.cz: Dají se takovéto životní situace srovnat s jinými mezními chvílemi? Například když se člověk ocitne uprostřed válečného dění, což jste také mnohokrát zažil?
Ve válce jsem měl leckdy strach, nebo spíš úzkost. Z komunismu jsem strach neměl. A když už, tak spíš z toho, že tady zblbnu. Nebylo by to nic zvláštního, několik mých kamarádů to zabalilo a už nejsou mezi námi. Pamatuji si, jak jsem ke konci osmdesátých let přijel na týden domů. Sešel jsem se s kamarády, když tu jeden z nich začal z ničeho nic brečet. To přece není normální. Komunismus byl horší než pobyt ve válce. Tam se totiž rizika dají v rámci možností ukočírovat.

Lidovky.cz: Ocitl jste se někdy blízko smrti?
Občas jo. Například na Haiti mi dal nějaký zdrogovaný týpek natažený revolver k hlavě. Řval, že musí zabít někoho bílého. Zachránil mě člověk, který po něm začal střílet a on i s celou svojí bandou utekl.

Lidovky.cz: Co s člověkem taková zkušenost udělá?
Nic. Ten okamžik je blbý, ale za chvíli jsou všechny pocity pryč. Samopaly u hlavy jsem měl několikrát - v Etiopii, v Afghánistánu. Co má člověk dělat? V tu chvíli nezbývá nic, než čekat, jestli zmáčkne spoušť, nebo ne. A doufat…

Lidovky.cz: Šel byste fotografovat do nějakého současného konfliktu, do Iráku nebo na ukrajinsko-ruskou hranici?
Nedávno jsem měl jet přes americké ministerstvo zahraničí na syrskou hranici, bohužel už mám ale na ten termín letenku do Milána, kde mě čekají přednášky. Nechci tamní lidi zklamat, jinak bych ale do Sýrie jel. Přímo do války bych se už asi nevydal, navíc moje žena by mi asi nakopala zadnici. Když už se ale dostáváme k Ukrajině, myslím si, že je velká chyba, jak se naše vláda staví k ruským sankcím. Sedí tam samí alibisti, kteří se jenom bojí o svoje pozice, a to se jim nemusí vyplatit. Je to úplně stejné jako kdysi v Mnichově, historie se opakuje.

Lidovky.cz: Nedostáváme se tím zpátky k českým dogmatům?
Asi jo, bůhví jak to tady všechno dopadne. U nás bohužel jeden často ani neví, jestli ten a ten politik, který nám vládne, nespadá pod KGB. Stačí se podívat na místo nejvyšší. Jak můžou na Hradě u prezidenta sedět lidi, kteří nejsou prověření?

Lidovky.cz: Neuvažujete vy sám o vstupu do politiky?
Několik lidí mi navrhovalo, abych kandidoval na prezidenta nebo i na starostu. Mě by ale politika zničila, hlavně teda ti lidi, kteří tam sedí.