Rozsáhlá výstava mapuje všechna důležitá období Kertészovy tvorby, která svou autobiografickou povahou přirozeně koresponduje s jeho jednotlivými životními etapami. Zachycuje tak první fotografie, které vznikly v jeho rodné Budapešti, víc než desetileté pařížské období mezi lety 1925-1931, kdy se připojil k avantgardě, a nejdelší období svázané s New Yorkem, kam se Kertész přestěhoval v roce 1936 a kde zůstal až do své smrti.
Výstava, která poté putuje po dalších evropských městech, Berlín, Winterthur a Budapešť, je skvěle nainstalována a je nasvícena tak, že „nutí“ diváka k přímému důvěrnému dialogu s fotografiemi, jejichž intimní ráz to přesně vyžaduje. To je zvláště patrné na nejstarších fotografiích, které Kertész vytvářel v malých, pouze několikacentimetrových formátech (návštěvník dostane při vstupu do galerie lupu). Nezvyklé úhly z nadhledu Expozice umožňuje nahlédnout, jak byl Kertészův fotografický svět od začátku kompaktní a za jeho dlouhou kariéru se v základních rysech neměnil. Kertész, jenž byl také jedním z prvních, který se od začátku chtěl věnovat fotografii profesionálně, směřuje k humanistické fotografii, ke každodenním momentkám z ulice, stojí mimo politickou nebo sociální angažovanost i mimo umělecké proudy té doby. Jimi se napájí, ale přetváří si je po svém. Ve svých asymetrických kompozicích, nezvyklých úhlech pohledu, kdy používá hlavně nadhled, ve hře stínů a geometrie se zjevně spojuje s modernistickou fotografií, stejně jako v kompozicích zátiší, Kertész se ale vždycky dívá prvotně přes svoji emoci.
Malé maďarské fotografie patří zároveň k největším objevům výstavy. Některé z nich jsou známé díky pozdějším zvětšeným verzím (Spící chlapec, 1914, který je zároveň Kertészovou nejstarší dochovanou fotografií), ale výstava ukazuje jejich původní podobu a někdy je srovnává s pozdějšími variacemi, což dobře ukazuje, jak obrovský vliv, námětový i pocitový, má zvolený výřez fotky. Od roku 1961, kdy odešel do důchodu, se Kertész začal vracet ke svým starým fotografiím, jež znovu vyvolával, často radikálně jinak ořezané. Snad nejpatrnější je to na fotografii Elisabeth a já, z níž z původního záběru manželské dvojice záběr později ořízl tak, že z ženského obličeje zbyla půlka, a Kertész přesunul pozornost na svoji ruku na ženině rameni, hlavní je tak náhle gesto lásky, zároveň fotografie nabývá na křehkosti a současně působí jako výraz síly i pomíjivosti. Kertész tak jako by neustále znovu vytvářel, sebezpytoval a prohluboval své dílo.
Malé fotografie mají podivuhodnou grafickou kvalitu a schopnost i na malém rozměru zachytit velký panoramatický záběr, který současně zobrazuje všechny detaily v kompozici. Fotografie tak působí jako celistvé komplexní světy a i díky své grafičnosti získávají pohádkový charakter, vypadají jako průhledy do bájných příběhů ze starých časů. Fotografem díky válečnému zranění Kertészův tematický okruh je ale v nich už plně přítomný, kromě svých bratrů, které někdy inscenoval na hraně poetických fikcí (Tančící faun), fotografoval momentky ze všedního života, obyčejné lidi při každodenních činnostech, velká část fotografií vznikala během jeho výletů na maďarský venkov, další část pochází z války, když Kertész narukoval a byl vážně zraněn a mohl se pak věnovat fotografování vojáků. Všechny fotografie spojuje určitá melancholie, důvěrnost, i když si Kertész zachovává uctivý odstup, což je vidět například u jeho portrétů. Uctivá empatie je vidět i u jeho studií Mondrianova ateliéru, které přesně vystihují charakter Mondrianových děl.
Často používá šikmé nadhledy z ptačí perspektivy, stejně ho to od lidí ale nevzdaluje, jeho pohled zachovává lidskou vřelost, něhu a i pohled z výšky nedehumanizuje, naopak stále je tu blízkost a ona schopnost vidět detaily. Možná v tom je Kertészův pohled jedinečný. Ani sebechladnější úhel pohledu nezbavuje fotografie základní něhy a Kertész dosahuje pozoruhodné rovnováhy mezi všednodenními náměty, které zobrazuje, a vlastní náladou, již do fotografií vtěluje. Tím jako by se spojoval s tím, co dokumentuje, dával kus své duše.
Ve fotografii invalidního tanečníka, opět snímaného z nadhledu, což neumožňuje vidět jeho tvář, jen zmrzačení, postoj a gesto rukou, jak muž kouří cigaretu, není z fotografie cítit ani demonstrativní soucit, ani odcizení, pro Kertésze je to daný normální fakt, člověk, který si dopřává chvíli pro cigaretu jako každý jiný. Zároveň jako by tím, že ho fotografuje, se stával jeho přítelem, trvalou součástí jeho světa.
Kertészův pohled není analytický, chladně objektivizující, dokumentární, ale intuitivní, pohled, který spíš evokuje, než zobrazuje. Kertész nevytváří koncepty, ale čeká na správný moment. Jakákoli drobnost z každodenního světa pro něho může být námětem emocionální asociace. Což se čím dál víc projevuje v jeho newyorském období, kdy se fotografie stávají oproštěnými portréty samoty.
„Mé fotografie jsou vizuálním deníkem. Je to pro mě způsob, jak vyjádřit a popsat svůj život, způsob, jak zachytit věci, které jsem objevil. Nikdy nevytvářím dokument, vždycky ve svých fotografiích interpretuji. Interpretuji to, co zrovna cítím v dané chvíli. Ne to, co vidím, ale co cítím.“
André Kertész
Galerie Jeu de Paume, Paříž Do 6. února 2011 www.jeudepaume.org
O autorovi| DOMINIKA PREJDOVÁ, Autorka je filmová kritička a spisovatelka
