LN: Ladislav Sitenský se v roce 1939 dostal do Francie. Fotografoval první dny ve vojenském táboře i odjezd do Anglie, kde byl u pozemního personálu 312. perutě. Nikdy se ale oficiálním fotografem nestal. Proč?
Můj děda hrozně rád fotil v protisvětle, ať už to byly siluety pilotů, nebo letadla v oblacích. Koncem roku 1942 ho přeložili na inspektorát do Londýna, aby si udělal odborné zkoušky a mohl se stát oficiálním fotografem letectva. Na závěr se ho komise zeptala, jestli se smí používat protisvětlo. On řekl, že ano, a to byla chyba. Sice ho ze zkoušky vyhodili, ale fotit nepřestal.
LN: Po válce se vrátil domů a připravoval první knihu o RAF. Měl ještě další plány?
Chtěl se naplno věnovat focení. Dostal dokonce nabídku od britského týdeníku Sunday Times, aby nastoupil jako reportér, ale odmítl a vrátil se domů. Hlavně kvůli rodičům a taky proto, že se chtěl konečně usadit. Jeho žena Paulettka byla Francouzka a přistěhovala se za ním do Československa. Dědovi pomáhala s focením a jezdila s ním do terénu. V roce 1947 připravoval svou první knihu o 312. peruti. V úvodní části jsou portréty velitelů a pilotů. A pak začíná fotografické vyprávění, kdy děda ukazuje jejich cestu z Francie, život v Anglii a návrat domů.
LN: Vysněná kniha už byla koncem roku 1947 v nakladatelství Naše vojsko, jenže Ladislav Sitenský její tisk zastavil. Co se stalo?
Zdeněk Sklenář má novou galerii, zahájí ji skupinová výstava |
Výrobu měla na starosti tiskárna Václava Neuberta, který je s naší rodinou spřízněný. Děda tam chodil za strýcem Karlem a dohlížel, jak práce pokračuje. Jednou zjistil, že tiskaři posunuli stránky o tři centimetry, všechno se muselo dělat znovu a tím se vydání zpozdilo. Začátkem roku 1948 měli tiskaři hotovo, ale za pár týdnů byl Vítězný únor a celý náklad museli skartovat, protože příběhy našich letců byly najednou zakázané. Naštěstí tiskaři zachránili několik archů a každý si z nich pak svázal svůj výtisk. Dědu ale do tiskárny nepustili, a tak přišel o všechny negativy.
  |
LN: Proč kniha nevyšla po roce 1989?
Možná to děda zvažoval, ale nikdy se neodhodlal, měl spoustu jiných aktivit. Navíc měl k té své první knize o RAF jen velmi málo podkladů. Shodou různých náhod se k němu v 90. letech dostala téměř kompletní maketa knihy. Někdo ji našel v popelnici v Českých Budějovicích. Děda vždycky říkal, že když se vydává kniha, je to pokaždé boj. A to se mi vlastně potvrdilo.
LN: Touto náhodou ale vaše pátrání teprve začíná. Kde všude jste hledala podklady?
Předloni byla v Českém centru Praha dědova retrospektiva a přednášel tam vojenský historik Tomáš Jakl. Povídali jsme si o dědově ztracené knize a on mi navrhl, ať nabídnu reprint nakladatelství Mladá fronta. Když se mě ptali, jak bude kniha vypadat, došlo mi, že nemám dost podkladů. Začalo detektivní pátrání, kdy jsem sháněla po celém světě další výtisky knihy, abych podle nich udělala reprint. Jednu kopii mi naskenoval fanoušek webu o našich letcích v RAF, který žije v Anglii. Když jsem skeny porovnala s maketou, bylo jasné, že je tam jiné řazení fotek. Další výtisk má jeden pán v Česku, jeho verze se taky liší. Postupně mi došlo, že ani jedna z těch zachráněných knih není stejná, protože každý tiskař ji svázal v jiném pořadí.
LN: Bylo hodně fotografií, které jste poprvé viděla v knize?
Ne, většinu jsem už znala, ale hodně mě překvapilo, nakolik je děda upravoval. Věděla jsem, že retušuje, aby třeba zvýraznil siluetu letce, ale netušila jsem, že měnil i realitu na fotkách. Na jednom snímku jsou mechanici, kteří sedí na útesu, a za nimi bílé mraky. Dědovi se asi nezdály dost dramatické, a proto tam namontoval jiné. Další zásah byl na fotce slavného stíhače Františka Fajtla s kamarády. V dědově archivu je podobná, ale tam má Fajtl ruku kolem ramen jednoho pilota, naopak v knize ta ruka chybí. Dědovi se prostě nehodila, tak ji vymazal.
LN: Jak se tedy liší nová verze publikace od té původní?
Ta z roku 1948 obsahuje fotky a dědův text o RAF, v novém vydání ještě k 220 fotografiím přibyl úvod od historika Jiřího Rajlicha, který se s dědou znal, a na závěr je moje vyprávění o vzniku knihy. Texty i popisky jsou v češtině a vše je přeložené do angličtiny. V knize je také jiné písmo než v dědově verzi. To nové navrhl grafik Jan Matoušek. Moc se mi líbí, že je inspirované dobovým fontem a zároveň působí moderně.
LN: Kniha je konečně hotová, ale i její vydání se zdrželo. Co se stalo tentokrát?
Hrozně jsem se těšila, až pojedeme pro první výtisky, ale volali nám z tiskárny, že vichřice poničila střechu a museli výrobu zastavit. Nakonec se tisk zpozdil jen o pár dnů, ale i tak jsem si zase mockrát vzpomněla na dědu a jeho slova o tom, že vydávat knihu je vždy drama. Nějak se to u nás opakuje. Dva roky trvala příprava a nakonec všechno vychází tak, že v únoru uplyne 70 let od původního termínu vydání. Kniha už je v prodeji a v únoru chystáme ještě výstavu v pražské Lucerně.
Vnučka Adéla Kándlová |
