Krock’n’rollu patří arogance. Její dávkování je ožehavé: spousta rockerů se jí snažilo maskovat nedostatek hudebního talentu, jiným, nadanějším, zase chyběla k dosažení dostatečně průrazné image. V případě skupiny The Stone Roses však šlo o rovnováhu zcela dokonalou.
Manchesterští The Stone Roses uzavřeli 80. léta anglických kytarovek a otevřeli dveře do „devadesátek“ čerpajících z tradičního anglického rocku. To, co Oasis neukradli od The Who, The Rolling Stones a dalších, převzali právě od The Stone Roses – zejména blazeovanou sebestřednost jejich frontmana Iana Browna. Ten v poslední písni eponymního debutu kapely, nazvané I Am the Ressurection (už jen to jméno!), odpálkovává nejmenovanou osobu, již s kytaristou Johnem Squirem upřímně nesnáší. Do pochodového rytmu znějí hypnotická basová linka a Squireovy hrdě odsekávané figury a Brown svou nemesis posílá do háje hlasem tak sladkým, až jeden neznámému tu pozornost skoro závidí.
O rozvolněnou instrumentální druhou polovinu byla píseň v sestřihu pro rádia okleštěna. Na americké verzi alba je za ni zase násilně připojen track Fools Gold. Obojí je neodpustitelné mrzačení. I Am the Ressurection je třeba poslouchat tak, jak byla zamýšlena: jako rozmáchlou osmiminutovku uzavírající neodolatelně velkohubé album, po níž už nelze zahrát ani notu.
