Představení Compagnie L’Eventail nese název Putování Evropou ve čtyřech obrazech a je jakousi dobovou taneční procházkou Francií, Anglií, Itálií a Německem, která se opírá o hudbu Lullyho, Purcella, Vivaldiho a Rosenmüllera. Velkou atrakcí jsou výpravné kostýmy, které evokují barokní styl a soubor doprovází i pověst kreativních a zároveň precizních tanečníků.
* LN Jak je to s objevováním barokního baletu. je to jen francouzská specialita?
Jde o hnutí, které je určitě mezinárodní, i když ve Francii má kořeny a silné zázemí. Také se nezrodilo včera, první pokusy se datují už do padesátých let minulého století. Zájem badatelů, kteří podnikali výzkumy v archivech, umožnil praktické využití, takovým průkopníkem ve Francii byla Francine Lancelotová a posléze od počátku osmdesátých let začaly vznikat první specializované soubory.
* LN A jak vy sama jste se dostala k baroknímu tanci?
Mám klasickou baletní školu a začínala jsem v roce 1980 v souboru Francine Lancelotové, tehdy nás bylo osm. Mě ale nikdy nepřestal zajímat současný tanec, nechtěla jsem se ho úplně vzdát. Začala jsem spolupracovat s jinými soubory, které byly zaměřeny na moderní tanec, to mně ohromě prospělo. Našla jsem způsob, jak to staré umění oživit, vdechnout mu emoce. Přesně to jsem potřebovala, ono to jen tak vypadá, že barokní tanec je pouze absolutně dokonalá práce rukou a nohou, která je přesně určená. Bez vnitřního vkladu je to jen prázdná forma, jako u každého umění. Propadla jsem tomu a zatím mě to nepustilo. Brzo jsem byla rozhodnutá založit vlastní soubor, a to jsem taky udělala, takže L’Eventail už slaví čtvrt století své existence.
* LN Jak v současnosti váš soubor vypadá a co je vaší hlavní náplní?
Má pevné jádro asi dvanácti tanečníků, ale když je třeba, angažujeme na jednotlivé projekty další tanečníky. V podstatě každý má svou specializaci a je dobrý v něčem jiném. A také mají všichni různou průpravu, jedni prošli klasickou výukou, druzí zase mají zkušenost s moderním tancem. V tom jsme trochu zvláštní - a o tom také vypovídá i věk našich tanečníků od dvaceti do pětapadesáti. A také si je vybírám. Objevit, kdo má předpoklady pro tenhle žánr, není jen tak, tady je víc než kde jinde třeba uzrát. Málokdy pořádám nějaké konkurzy, vybírám si tanečníky podle toho, jak se mi jeví na scéně, a kolikrát jde i o náhody.
* LN Přetrvává ve Francii i nadále zájem publika o barokní tanec?
Francouzské publikum ho miluje a nejenom naše produkce jsou vyprodané. Je řada souborů, které se mu věnují, ale skoro byste nenašla dva, které jsou stejné, každý má svůj styl. Hodně to souvisí s výběrem a interpretací hudby. V posledních letech se velice zhoršily ekonomické podmínky, takže mnohé soubory svoji činnost i částečně umrtvily. Barokní tanec prostě nelze dělat na koleně, je to dost výpravná záležitost. Nevím, jak dlouho bude taková situace trvat, ale doufám, že se to nějak přežene a soubory přežijí.
* LN Jaké jsou prameny, o které se můžete opřít při rekonstrukci původní podoby baletu?
Vedle hudebních partitur máme k dispozici i dobové záznamy choreografií, ale je třeba říct, že tyto zápisy se před rokem 1700 nepořizovaly. Často také nemáme původní zápisy, ale jen kopie, které vznikly při repríze díla. Když se není o co opřít, pořád tu ještě zbývá dobová literatura, v níž jsou postupy a formy velice dobře popsány. A tak se snažím zapojit fantazii a vytvořit jakýsi ideální tvar podle pravidel, která jsou k dispozici.
* LN A jak vznikala inscenace, kterou uvedete v Praze?
První, francouzská část je přesnou dobovou rekonstrukcí, v dalších třech jsem postupovala volně, ale držela jsem se dobové choreografické „gramatiky“.
* LN Pokud jde o scénografii a kostýmy, i tam se pokoušíte o rekonstrukci?
Ne, to je mnohem volnější, přesná rekonstrukce by také byla velice drahá a já spolupracuji s výtvarníky, kteří velmi dobře znají toto období. Jde nám o to, aby zůstal určitý výraz stylu, ale jinak se fantazii meze nekladou. Vytváříme baroko, ale dnes, ve 21. století, prostě podle našich představ.
* LN A jakou tedy vidíte „budoucnost“ barokního tance?
Mně se zdá, že je o něj stále větší zájem, tanečníci v něm zřejmě objevují to, co jim chybí v současném i klasickém tanci.
