Jean-Jacques Sempé konečně v Čechách! Vůbec poprvé za těch zhruba sedmdesát let jeho bohaté výtvarné práce. Zato s plnou parádou: pražská Villa Pellé hostí v přízemí, v prvním a druhém patře expozici v dobrém slova smyslu vyčerpávající, komplexní. Originální kresby jsou mnohdy titěrné, takže se jich na stěny vešlo habaděj. A tématem rozhodně není jenom fenomenální malý Mikuláš, jehož patálie, prázdniny, přestávky, průšvihy atd., napsané Reném Goscinnym (1926–1977), Sempé kongeniálně ilustroval.
Sempému je letos šestaosmdesát a postavičku malého Mikuláše vymyslel v roce 1952. Než ji zbeletrizoval Goscinny, podepsaný mimo jiné pod slavným Asterixem, žila v komiksu. Do českého kontextu přivedla jeho příběhy zkraje sedmdesátých let Tamara Řezáčová, manželka někdejšího šéfredaktora SNKLHU, později Odeonu, Jana Řezáče, jedné z klíčových postav české kultury dvacátého století. Mikulášův význam pro zdejší kulturu i společnost je skoro srovnatelný. Jednak proto, že prodlužující se stíny a prohlubující se chmury rozbíhající se normalizace prozářil fantastickým životním elánem, spontánním veselím a humorem, nevázanou hrou a sympaticky podvratnou neúctou k autoritám, jednak z důvodu, že zdánlivě nevinnou knížkou pro děti přibyl z Francie do Čech v dostatečně dobrém vzorku celý umělecký a tvůrčí duch tamějších poválečných dekád.
Z literatury jsou na příbuzné vlně Jacques Prévert nebo Raymond Queneau, ve filmu třeba Louis Malle (jako režisér Queneauovy Zazi v metru) a Jacques Tati, z fotografie například Robert Doisneau. Je vlastně s podivem, že Mikuláš a jeho kumpáni od Albína přes Kryšpína po Viktorína nebo Vendelína mohli za normalizace v Čechách svobodně řádit.
Francouzský typ
Krása je všude. Výstava Fernanda Légera v Bruselu vyráží dech |
Výstava vzdává Mikulášovi náležitý hold v prvním patře, v přízemí je místo pro „a jiné“. Sempé totiž frekventoval ve své práci i jiné linky. Zaprvé kreslený humor, kde s gustem karikoval jak rostoucí vliv nových médií (hlavně televize), tak třeba vybrané fazety uměleckého světa (od galerijního provozu po hašteření muzikantů v kvartetu). Zadruhé volnou kolorovanou kresbu, častokrát s lehce melancholickými odstíny, kterou vyzdobil mimo jiné málem stovku obálek slavného týdeníku New Yorker. Obecně pak pro jeho dílo platí kontrast mezi malým, nicotným člověkem a obřím světem, reprezentovaným častokrát velkoměstskými výškovými budovami.
Člověka pojednával Sempé hlavně jako bytost davovou, vrhající se bezhlavě za nejasným cílem – ale s jasně kritickým podtextem: v davu je na jedince míň vidět, dav otvírá v člověku třinácté komnaty, dává falešné alibi jeho slabostem, prostě dovoluje mu na chvíli žít na dluh, na úkor druhých. Jenže dav má zároveň sílu, revoluční hybnost, chuť na změnu stávajících společensko-politických pořádků.
Sempé ale není žádný ideolog, na to je jeho kresebný výkon příliš básnický – a nenapodobitelný. Je prostě povahově tvůrcem tradičně francouzským: sleduje obsahy, ponouká k myšlení.
Bořík, Francimor a Katka
V novinách, které k výstavě vyšly, se mluví o Sempém na každý pád. Třeba o českých ohlasech příběhů malého Mikuláše. V první řadě je zmíněn Vojtěch Steklač a jeho Boříkovy lapálie, publikované časopisecky ještě na sklonku 60. let. Možná by vedle ohlasů stáli za zmínku i ti nejvýraznější předchůdci, aspoň z dílny Karla Poláčka: z „mikulášovského“ ranku klukovských lumpáren a fantazií jsou totiž minimálně dvě jeho slavné, vyloženě kanonické knihy pro děti a mládež, jednak Edudant a Francimor (1933), jednak Bylo nás pět (1946). Noviny a výstava ale sázejí na aktuálnější položky.
Objevně jsou připomenuty třeba Sempého ilustrace k novelám dvou slavných Patricků: zaprvé Süskinda (Pan Sommer, česky 1995), zadruhé nedávného nobelisty Modiana (Katka Krátkozraká, 2017). Objevně je připomenuta rovněž jeho sólo práce Raoul Taburin (2016), která posloužila fyzicky stárnoucímu mistrovi jako kompenzace svého druhu (tématem je vášeň pro cyklistiku) a která se letos objeví ve filmu.
A komu nejsou po chuti srovnání nebo objevy, má možnost projít si dvoustránkový test: víte, kterou větu říká Celestýn nejčastěji? A kdo se pořád odvolává na svého tatínka, který je strážník? Nevíte? Odpověď je ve Ville Pellé.
SEMPÉ – MALÝ MIKULÁŠ A JINÉ... Galerie Villa Pellé, Praha, do 15. 7. |
