František Gellner, anarchista a buřič, ale též redaktor Lidových novin a ovšem básník, jehož verše - třeba: „Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí...“ až do těch rakví - visí stále od rtů mnoha současníkům, byl také výtečný prozaik a to víme až teď. Československý spisovatel právě vydává soubor zcela zapadlých Gellnerových próz Povídky a satiry. Něco z toho je chlebařina štvance, který na básnění už asi neměl čas. Jsou tu ale výborné povídky, třeba Konkurenti, ze života židovských obchodníčků, protloukajících se českým venkovem. Povídkami se také plouží studenti, důstojníci, záletné paničky a všelijací blázni a zkrachovalí umělci, protobeatnická cháska ze starého Rakouska.
Ty prózy nenesou ani stopu ideologie. Ne, Gellnerovy povídky jsou podivnou náhodou zapomenuty, přestože jsou často smutné a vtipné, zadírající se. „Proč to všechno?“ podivuje se lidskému hemžení jeden z těch outsiderů, který už život vzdal. Člověk tu myslí na Nerudu i Čapka, na Poláčka, na ruské povídkáře. A je to zajímavé, Gellner vydal první knížku 1901, v roce, kdy se objevily prvotiny Jaroslava Haška. Následovalo deset bohémských let a ve stejné době, kdy Hašek zakládá Stranu mírného pokroku a vrhá se do dalších eskapád, Gellner se naopak ostříhá, odhodí širák a nastoupí redaktorskou dráhu. Do vypuknutí první války a jeho smrti kulkou či šrapnelem zbývá už jen málo času... k vzteku je, že editoři neuvádějí, kdy a kde tyhle prózy vyšly, prostě je opálili z vydání u Borového z 30. let a vhodili do Levných knih. Ale aspoň že tak.
O autorovi| JÁCHYM TOPOL redaktor LN
