Jiří Dienstbier zemřel a byl pohřben. Mezitím vyšly desítky nekrologů, vzpomínek přátel a článků rekapitulujících jeho život a kariéru. Dozvěděli jsme se z nich ale něco, co bychom nevěděli? Myslím, že pramálo.
Jistě, nekrolog je žánr svého druhu, v němž není na nové objevy místo. Je ale ještě nějaká jiná příležitost než smrt, kdy se dá o zasloužilých politicích vůbec psát? Na začátku ledna měl Petr Pithart sedmdesátiny a v novinách o tom nebyla zmínka. Měřeno výškou funkcí, které po roce 1989 zastával, jde o druhého nejúspěšnějšího disidenta, jednoho z posledních „devětaosmdesátníků“ v aktivní politice. Na konci minulého roku navíc vyšla zajímavá kniha rozhovorů Ptám se, tedy jsem, které se současným místopředsedou Senátu pořídil Martin T. Zikmund.
Politik, který není zapletený do korupčních či erotických skandálů, nepoužívá válečnou rétoriku či neprovokuje bizarními názory, ten je pro česká média neviditelný. Dokud nezemře. Funusy, ty nám jdou.
Milovníci industriálních památek mohli na počátku roku zajásat. Ministerstvo kultury vyhovělo podání Národního památkového ústavu z roku 2003 a prohlásilo část žižkovského nákladového nádraží za kulturní památku. Funkcionalistická nádražní budova z let 1931–1936 je svého druhu unikátní stavbou a přes špatný technický stav dodnes vyzařuje neopakovatelnou atmosféru.
Proti zapsání na seznam památek podala rozklad developerská firma Sekyra Group, která chce spolu s Českými drahami, jež pozemky nádraží vlastní, cennou stavbu zbourat a na jejím místě postavit novou čtvrť pro 15 tisíc lidí. S megalomanským projektem, který by zcela zničil genia loci, souhlasí i radnice Prahy 3 ovládaná ODS a TOP 09, jež argumentuje nutností prodloužit Olšanskou ulici. To ale odmítá Benjamin Fragner z Výzkumného centra průmyslového dědictví Českého vysokého učení technického v Praze, který o věci napsal: „Demolice zdůvodňovaná potřebou vytvořit na Žižkově nový boulevard se zdá být spíš zástěrkou pro hledání co nejjednoduššího řešení pro architekta a developera, před jehož banalitou by právě zachování industriálního monumentu pomohlo ochránit.“ I zběžný pohled na mapu naznačuje, že nová komunikace – je-li skutečně nezbytná – může dost dobře vést po severním či jižním okraji nádraží, a cennou stavbu tak minout.
Ochrana průmyslového dědictví není jediným argumentem proti plánům developera Sekyry. Na vizualizacích, které firma zveřejnila, jsou opravdu mimořádně odporné věžáky, které do civilizovaného města vůbec nepatří. Lidi Sekyrova typu by však nakonec mohl přesvědčit jiný argument: přímo naproti nákladovému nádraží stojí „nejvelkorysejší bytový projekt současnosti“ firmy Central Group. Zároveň jde také zřejmě o největší pražský developerský propadák. Podle informací, které nedávno zveřejnily Hospodářské noviny, se z 540 bytů prodalo 180.
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
