4. ledna 2018 6:37 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

GEISLEROVÁ: Jsem tu s váma, odesláno z iPhonu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Ester Geislerová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ester Geislerová | foto: Archiv Ester Geislerové

Já jsem se taky těšila na Vánoce. Jako vždycky. Miluju ty vůně a materiály. Křehké těsto, skleněné koule, sníh, rampouch, jehličí, slizkej kapr, jeho duše…

Vybavuju si náš domov s prosklenými dveřma na terasu. Je bílo. Vůně prskavek a františka. Momenty, kdy se snad ještě pohybuju na čtyřech, jsem pořád někde na koberci nebo pod schody. Cinká to točící a je to kouzlo, vždycky, když se zapálej svíčky. Máma žehlí slavnostní ubrus. Trhám papír a je tam ta barbína!

Teď už jsem máma já. Letos před Vánoci se všechno nějak nahromadilo a muselo odbavit. Schůzky, zákazníci, trička, moderování, sehnat všechny dárky, po kterých děti touží, k tomu stromek, kapra a ostatní vánoční segmenty. Ještě, že mají cukroví na trhu. Nestíhám. Nemůžu si odpočinout, musím udělat všechno, jinak se všechno zhroutí. Kašlu, ale nepůjdu k doktorovi, není čas, stejně je to spíš stresem. A to chodím k doktorům docela ráda, protože to většinou znamená, že pak budu muset “zvolnit”. Sním o tom, že si lehnu do čisté nemocniční postele, utřou mi pot z čela, dostanu chladivou kapačku a budu spát hodně hodin v kuse a probudím se odpočatá a má pleť bude růžová. Je to strašný rouhání, ale vím, že o tom nesním sama.

Ester Geislerová
Ester Geislerová

Přišla jsem domů za dětmi a usnula jsem. A stala se mi zvláštní věc. Probudila jsem se a rychle jsem si sedla, dcera vedle mě klidně spala. Bylo rozsvíceno. Asi jsem zapomněla zhasnout. Koukám směrem na chodbu a je ticho. Jsem vzhůru, ale celkem dost intenzivně cítím, že nejsem ve svém těle. Jsem někde vpravo, nad sebou. Co to je? Aha! Tohle je moje vědomí, které se v noci někde toulalo a teď se nestačilo včas nasoukat zpátky do mě. Načapala jsem se! Tak takhle to je. V tomhle těle odžiju ten svůj život. A pak to zmizlo.

Je mi smutno. Ale tak nějak příjemně. Čekala jsem na tramvaj, přijela a nastoupil do ní i hezkej neznámej kluk. Tramvaj byla hodně předvánočně naplněná, on nesl velkou modrou tašku. Byl milej na paní, která si chtěla sednout. Po dlouhý době jsem se na kluka podívala jinak. Na moment jsem si představila, jaký by to bylo, kdybych si položila hlavu na jeho rameno. Drží se madla v úrovni mojí tváře, je vysoký. Tramvaj se naklání do zatáček Chotkových sadů, ale on neví, na co já myslim. Co to děláte slečno? Nic, jen jsem si tak chtěla vyzkoušet, jaký by to bylo, kdyby jsme k sobě patřili. Tak snad to tak nevadí. Vystoupila jsem a on ne, ale i kdyby, tak nic. Tohle je stejně hezký období.

Vánoce se povedly. Bylo to tak krásný a dojemný! Jak já to miluju, bejt s váma se všema pohromadě. “Eťo! Kde jsi pořád?!” Už jdu! Co děláte? Já jsem jen potřebovala něco dát na Instagram, vždyť jsem byla pryč jen chvíli. “Jenže už asi po pátý!” Řekly mi obě sestry a dívaly se na mě dost přísně. Myslím, že přeháněj. Nebo ne? Je možný, že jsem závislá a neuvědomuju si to? Připadá mi, že jsem v pohodě, ale blízcí mi říkají, že nejsem, takže mám pár příznaků závislosti a nevím o tom? Když ony se nám ty rozchodové věty tak rozjely a já tam musím přidávat! Ty lidi nám posílají další a další! Každý den máme strašně moc novejch zpráv! Jak jsme daly s Josefinou ty vtipný věty na trička, tak se to rozjelo víc, než jsme čekaly. Píšou, že jim to pomáhá a že u toho mají záchvaty smíchu, musím jim odpovídat!

“Ale na Vánoce snad nemusíš, chceme být se tebou! Jsi úplně mimo! Naše děti si z tebe dělají legraci, že když něco nedáš na Instagram dvě hodiny, tak neví, jestli jsi v pořádku.”

Dobře. Připadám si teď jako alkoholik a stydím se. Je to hrozný pocit. Ale vždyť já to nedávám na svůj osobní, ale na ten náš účet pracovní! “ Na horách, na Silvestra mi dokonce daly telefon z dohledu. Ale holky, já byla celý den venku, na běžkách a ujela jsem přes třicet kilometrů, ve vánici a za tmy! Hele, tady vám můžu ukázat důkaz:

Survived! ❄️#30km #bezky #tomashodan

Příspěvek sdílený etageisler (@geislerova_ester),

“Eťo! Ale teď si s námi u stolu, tak to odlož!” Tak jo. “Je to mnou.” Při psaní tohoto textu, který píšu déle jak dva týdny a samozřejmě odevzdávám po splatnosti jsem na Instagram nahrála minimálně přes 250 postů na stránky esterajosefina. Proč? Protože jsme psaly a mluvily s Josefinou o tom, jak začal náš projekt a aniž bychom kohokoliv vyzvaly, začali nám lidé posílat jejich osobní věty. Říkáme tomu terapie sdílením. Holky, kluci, gayové a lesby nám posílají printscreeny svých telefonů, záznamy vět, které předcházely rozchodu nebo nějak souvisely s odloučením:

Téměř všechny, které přijdou upravuju a dávám je do nějakého vtipného kontextu, hledám v nich zbytky poezie. Je to strašně smutný a vtipný zároveň. V Harry Potterovi existuje kouzlo “Riddiculus”, učí se ho studenti školy kouzel a slouží jako obrana proti bubákovi. Svůj největší strach přemění v něco směšného:

A o něco podobného se snažím na tom našem Instagramu. Musím přiznat, že mě to baví. Ale jak pak mám říkat dětem, aby nebyly moc na telefonu?

Je to začarovaný kruh, protože já věřím, aniž bych chtěla moralizovat nebo dělat nějakou agitku, že si díky tomu lidi začnou uvědomovat, jak moc nám ty internety, telefony, smsky a zprávy vlezly do života. Jak jednou řekla tahle paní:

Je to začarovaný kruh, protože já věřím, aniž bych chtěla moralizovat nebo dělat nějakou agitku, že si díky tomu lidi začnou uvědomovat, jak moc nám ty internety, telefony, smsky a zprávy vlezly do života. Jak jednou řekla tahle paní:

Doufám, že aspoň někteří se zamyslí a díky tomu se zase začnou scházet a povídat si. Uvědomí si, že být offline je mnohem větší dobrodružství. A že koukat se lidem do očí je jedna z nejhezčích věcí. Nejtěžší, když se s někým v tu chvíli rozcházíš. Bylo by hezký se zase vrátit do reality normálně si povídat a nebýt srabi. Buďme pro sebe takoví hrdinové. Psal nám jeden kluk, že to, co děláme je úplně skvělý, protože se lidi začnou spolu rozcházet po telefonu nebo se normálně scházet, protože se bojí, že skončí u nás!

Psaní textovek je součástí naší dnešní komunikace, ale měli bychom se jí i naučit ovládat tak, aby nás od sebe neoddalovala. Konec kázání. I já chci na tomhle začít pracovat a ne na telefonu. Rok 2018 je plnoletej, tak si z něj můžeme vzít příklad aspoň v tomhle. Tak přeju dobrej Novej rok!

ESTER GEISLEROVÁ
  • 3Diskuse




J. Hrubý Nejsou to spíš Chotkovy sady? 8:37 4.1.2018
K. Kořinek No a co ? 8:27 4.1.2018