Carlu Bruni mám rád už od jejího prvního alba Quelqu’un m’a dit z roku 2003 s jejím dosud asi největším, stejnojmenným hitem. Po něm natočila ještě hrstičku dalších příjemných desek a myslím, že dosavadního vrcholu dosáhla na předposledním Little French Songs, v rozporu s názvem nazpívaném francouzsky. Je na něm taky moje vůbec nejoblíbenější písnička Carly Bruni Chez Keith et Anita, rozverně vyprávějící vysněné zážitky s ikonickou rock’n’rollově módní dvojicí Keith Richards – Anita Pallenbergová.
Znám výtky, že Carla Bruni „není žádná zpěvačka“. No, pokud bychom na to přistoupili, musíme jedním dechem dodat, že „žádný zpěvák“ není třeba Leonard Cohen, Bob Dylan nebo Marianne Faithfullová. Tedy vypravěči s více či méně „nemocnými“ hlasy. Protože přesně to je případ taky Carly Bruni.
Zatímco ale nemocný hlas třeba Marianne Faithfullové působí jaksi ztrápeně, ten Carly Bruni je neskutečně sexy. Zvlášť když zpívá francouzsky. Což ovšem bohužel není vždy. Přestože nové album nazvala French Touch, je celé v angličtině a přináší její verze vesměs velmi slavných songů angloamerického okruhu.
To složení je vlastně docela bizarní. Vzhledem k výše řečenému je k pochopení, že tu zní Miss You od Rolling Stones – asi nejlepší položka alba. „Depešáckou“ Enjoy the Silence nejspíš vnímala Carla Bruni generačně. Skutečně bláznivá (ale přitom zpracováním výborná) je ale třeba Highway to Hell původně od AC/DC a nakonec i A Perfect Day Lou Reeda. A k prastarému hitu Crazy si zpěvačka přizvala dokonce jeho autora Willieho Nelsona. S patřičně pokorným komentářem.
Ne, to album není světoborné. Ale kouzlo má obrovské.
